Dokumenty

Výtah ze zprávy Tibetského centra pro lidská práva a demokracii o stavu lidských práv v Tibetu v roce 2002

Rok 2002 začal pozitivně: Z vězení byl propuštěn Ngawang Čhöpel, významný politický vězeň, a následovalo propuštění Tanag Džigme Zangpa (76) a Ngawang Sangdol (25), kteří patřili mezi nejdéle vězněné Tibeťany. V průběhu roku TCHRD získalo informace o propuštění celkem 90 politických vězňů, současně však má informace o 40 nových vězních. Je zřejmé, že správně načasované propouštění politických vězňů je součástí čínské diplomacie: ČLR ho využívá jako ústupku, po kterém zpravidla následuje další útok na lidská práva. Čína přitom vychází z předpokladu, že po projevu dobré vůle budou reakce světového společenství mírnější. Čísla však hovoří jasně: I přes propuštění řady vězňů bylo v ČLR na konci roku 2002 vězněno celkem 208 tibetských politických vězňů.

V září Čína po devíti letech od přerušení kontaktů přijala tibetskou delegaci exilové vlády. Tato návštěva vzbudila velké naděje ohledně budoucnosti Tibetu a nyní se očekává zahájení skutečného dialogu. Čína také v srpnu a říjnu do Tibetu pozvala dvě skupiny zahraničních novinářů. Žurnalisté tak mohli za dohledu čínských průvodců zhlédnout mj. nechvalně proslulou věznici v Dabži, kde pro ně bylo přichystáno několik živých obrazů.

Nadále pokračovaly represe tibetských jednotlivců a skupin považovaných za nebezpečné pro čínskou vládu a národní stabilitu. K trestu smrti byli odsouzeni dva Tibeťané, které soud za zavřenými dveřmi usvědčil z uskutečnění bombového útoku (první z nich byl posléze popraven 26. ledna 2003). Obviněným nebyl zajištěn spravedlivý soudní proces, což vzbudilo bouřlivé reakce ze strany řady nevládních organizací, ale i vlád a parlamentů demokratických států. Dále pokračovalo zatýkání Tibeťanů vracejících se z exilu do Tibetské autonomní oblasti a osob angažujících se v nenásilných činnostech usilujících o svobodu. Bývalí političtí vězni, kteří se v průběhu roku dostali na svobodu do exilu, hovoří o neopodstatněném zatýkání, mučení a fyzickém násilí. Ve výkonu trestu v roce 2002 zemřel jeden vězeň.

Úřady zesílily kampaň vedenou proti dalajlamovi a došlo k dalším omezením svobody výkonu náboženských praktik. Čínské úřady zavedly maximální povolené počty mnichů a mnišek v klášterech, stanovily věkový limit 18 let pro vstup do kláštera a prováděly v klášterech politická indoktrinační školení. Řada významných náboženských činitelů byla intenzivně pronásledována.

I v roce 2002 zůstala aktuálním problémem internetová cenzura. Podle některých zpráv čínská vláda zaměstnává více než 100 000 „počítačových policistů“. Při vyhledávání na internetu jsou odkazy na „závadná“ slova jako demokracie, lidská práva, dalajlama, Tibet nebo Tchaj-wan blokovány. Stejně tak je v Tibetu prováděno rušení zahraničního vysílání (Hlas Ameriky, Hlas Tibetu, Radio Free Asia).

V hospodářské sféře Tibet spolu s jedenácti dalšími západními provinciemi představuje jeden z nejchudších a nejméně rozvinutých regionů v rámci ČLR, ale i v celosvětovém měřítku. Mezi výší příjmů na venkově a ve městech je obrovská propast. Celý problém spočívá ve skutečnosti, že ČLR neuznává právo Tibeťanů na svobodu hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje. Pokračuje i masový přesun čínského obyvatelstva do Tibetu, zejména do měst. To vede mj. k neúměrně rychlému růstu měst a ke zmenšování zemědělských ploch, na nichž doposud hospodařili Tibeťané. I v této souvislosti Čína investuje miliardy dolarů do tzv. Programu rozvoje západu (Western Development Program) zahájeného roku 1999. Jeho součástí je zejména výstavba železnice do středu Tibetu, vybudování plynovodů a systémů na přepravu vody a elektřiny. Tibeťané tento projekt chápou jako snahu o exploataci tibetského nerostného bohatství a o přesun čínských osadníků a vojenské techniky do jejich vlasti. Z budoucích zisků s největší pravděpodobností budou těžit vládní činitelé, místní elity a podnikatelé z bohatých pobřežních oblastí Číny. Jeden čínský vědec projekt popsal jako „rozvoj východu na úkor západu“.

V Bílé knize o tibetské kultuře z roku 2001 ČLR hovoří o pozornosti věnované uchovávání a chránění práva Tibeťanů na studium v tibetštině a na používání a rozvíjení tohoto jazyka. Nicméně číst a psát umí jen malá část z 2000 až 2500 Tibeťanů, kteří každoročně odcházejí do exilu. Velké procento mladých lidí utíká na svobodu mimo Tibet, aby zde mohli získat vzdělání. (Děti mladší 18 let každoročně představují více než polovinu Tibeťanů, kteří v Indii žádají o azyl. Jen do Tibetského přijímacího střediska v Dharamsale jich v roce 2002 dorazilo 715.) Podstatou vzdělávacích politik v Tibetu je indoktrinace komunistickou ideologií. Studenti se musí zříci dalajlamy a učí se čínské verzi dějin Tibetu. Vyučovacím jazykem ve většině škol je čínština, přičemž tibetština je vytlačována na okraj. Mnoho Tibeťanů z tohoto důvodu není schopna psát ve vlastním jazyce. V červenci 2002 čínské úřady uzavřely soukromou tibetskou školu, která jim byla trnem v oku proto, že se v ní vyučovalo v tibetštině a že se snažila o uchovávání tibetské kultury.

Tibeťané mají omezený nebo zcela nulový přístup ke zdravotní péči. Kvalita péče, jež je k dispozici tibetské populaci, pokulhává za standardy péče, jež je poskytována příslušníkům čínské národnosti. Stav se stále zhoršuje a nelze hovořit o „právu“ na zdravotní péči, protože jde o výsadu, kterou si mohou dovolit jen majetné osoby, které mají správné konexe.

Podmínky ve věznicích jsou alarmující a zdaleka neodpovídají mezinárodním standardům. Jsou přeplněné, není v nich zajištěna ventilace, vládnou zde špatné hygienické poměry a vězni nedostávají dostatek odpovídající stravy. Od roku 1986 TCHRD eviduje úmrtí 79 vězňů, zejména v důsledku špatných hygienických a nelidských podmínek a mučení.

Zpracováno podle publikace Tibetského centra pro lidská práva a demokracii, které je nevládní organizací, jež monitoruje stav lidských práv v Tibetu a zasazuje se za rozvoj demokracie v tibetské exilové komunitě. TCHRD vychází zejména z autentických výpovědí tibetských uprchlíků přicházejících do Indie.