Písemnictví

Šlachík a Sádlinka

Sup má uprostřed hlavy bílou skvrnu. O tom, jak k ní přišel, je v Tibetu vyprávění.

Kdysi byl muž zvaný Šlachík a žena, které říkali Sádlinka. Žili pospolu. Žena Sádlinka zůstávala stále doma a muž Šlachík stále chodil pást ovce a kozy na kopec. Pokaždé, když se před setměním vrátil Šlachík domů, dávala mu Sádlinka přepuštěné máslo. Jednoho dne si pomyslel: Vždyť my nemáme mnoho másla. Odkudpak asi bere Sádlinka tolik přepuštěného másla? Přemítal o tom a zachtělo se mu přijít tomu na kloub. Toho dne předstíral, že odchází, ale neodešel a schoval se za stanem a čekal. Po nějaké chvíli rozdělala Sádlinka v kamnech oheň a vložila do nich železnou pánev. Pánev se rozžhavila, ona si svlékla šaty a skočila do kamen. Když tam vytvořila dvě tři hrudky másla, vyběhla zpátky ven. Železná pánev byla plná másla. I pomyslel si Šlachík: Když to udělám taky tak, budu moci dělat máslo, stejně jako ona a jiní lidé!

Když si to tak promyslel, dalšího dne povídá: „Dnes zůstanu doma já a ty běž na kopec“. Sádlinka na to: „Ty neumíš dělat domácí práce! Běž tedy na kopec!“ On ji přesto neposlechl, a tak se toho dne stalo, že na kopec musela jít Sádlinka.

Šlachík stejně jako ona rozžhavil pánev, odhodil šaty a skočil do kamen. Ale protože neměl žádný tuk, když byl na pánvi, spálil se a umřel.

Když se Sádlinka vrátila a uviděla, co se přihodilo, velmi se zarmoutila. S brekem vyšla, aby pozvala lamu. Po cestě potkala holuba. Holub spustil: „Holka, copak, že tak brečíš a brečíš?“
Sádlinka odvětila: „Šlachík umřel, a proto jdu pozvat lamu.“
Holub na to: „To máš ale velké štěstí! Já jsem lama.“
Sádlinka: „Jestli jsi lama, tak spusť něco řečí lamů.“
Holub na to: „Mug, mug, mug...“
A Sádlinka povídá: „Jestli jsi lama, tak odháníš nepřátele.“ A šla dál.

Poté Sádlinka potkala straku. Straka spustila: „Holka, copak, že tak brečíš a brečíš?“
Sádlinka odpověděla: „Šlachík umřel, a proto jdu pozvat lamu.“
Straka na to: „Tak je to. Já jsem lama.“
Sádlinka: „Když jsi lama, spusť něco řečí lamů.“
Straka: „Kakaka... kakaka...“
A Sádlinka: „Takový lama odhání nepřátele. Lamu jako ty nepotřebuji.“ A šla dál.

Sádlinka opět poznala, že není lama a pověděla jí to, co povídala už dříve.

A znovu šla a potkala starého zežloutlého supa.
Sup povídá hlubokým hlasem: „Holka, kampak tak s pláčem jdeš?“
Sádlinka: „Můj muž Šlachík umřel, a proto jdu pozvat lamu.“
Sup na to: „A ja jaj... Není zbytí... půjdu a vše bude v pořádku.“
A Sádlinka: „Nejprve něco proneste řečí lamů.“
Sup: „Vítězící Tathágata.“
A Sádlinka zvolala: „Vy jste lama, jakého potřebuji. Prosím vás, musíte jít se mnou!“

Když ho tak oslovila, přivedla supa zpět domů. Hned jak přišli, položila mrtvolu Šlachíka před supa a odešla připravit pohoštění. Když po chvíli přišla a nesla hliněný hrnec s jogurtem, sup povídá: „Děvče! Přines mrtvé tělo toho zesnulého.“ Sádlinka překvapeně říká: „Ale vždyť...? Cožpak jsem před chvílí tělo zesnulého před vás nepoložila?“ „A ja jaj! Já myslel, že ho jdeš přinést a jídlo už je hotové...!“ povídá. Sádlinka se hrozně rozlítila a mrskla hrncem s jogurtem supovi po hlavě. A od té doby má sup prostředek hlavy bílý.

Z tibetštiny přeložil Daniel Berounský

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 18 - zima 2002

[  26.03.2003    zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz)    ]