|
Jeden kamarád se mě před cestou ptal, jestli jsem už takhle někam jela. Na odpověď, že ne, řekl s úsměvem: „Počkej, to se ti zalíbí...“
Moje měsíční cesta do Číny a do teď už čínské části Tibetu začala v Pekingu. Naštěstí jsme začínali Čínou,
trochou kultury v Pekingu a pak nějakými lekcemi taiči ve Wu-tan šan, Wutanských horách, kde je jedna
z nejznámějších taičistických škol. Naštěstí říkám proto, že se člověk dívá na Číňany trochu jinak před
návštěvou Tibetu a po ní.
Byli jsme docela náhodně shromážděná parta lidí, kteří cvičí taiči. Předem jsme se neviděli, a tak mezi
námi byly velké rozdíly jak v tom, co jsme od cesty očekávali, tak i v tom, jak jsme byli finančně vybaveni.
Protože já jsem jela bez nějakých konkrétních očekávání, všechno pro mě byla zkušenost pro nějakou budoucí
cestu. Předem jsem se stihla jen pohádat se známými, kteří tvrdili, že jakákoliv účast na podobné cestě jen
vlastně přitakává útlaku, jakému jsou vystaveni okupovaní Tibeťané. Je pravda, že svou návštěvou ekonomicky
podporuji systém, kam jedu, ale současně jsem měla pocit, že jedu někam, kde budu mít možnost vidět nejen
na vlastní oči, jak to je, ale zároveň třeba mluvit s normálními lidmi a říci jim, že i u nás víme o tom,
co se u nich děje. To jsem ještě netušila, že většina konverzace v angličtině končí právě po úvodním,
„Dobrý den, jak se máte?“, případně začíná i končí slovy: „Vítejte v Pekingu (Kangdingu, Lithangu)...!“
Takže pokud si budu příště chtít povídat, znamená to nejprve naučit se jazyk, pročíst všechny co
nejaktuálnější průvodce a přesně naplánovat cestu - nic nenechat náhodě. Cesta ve větší skupině dává
lepší šanci na seznámení s domorodci, sám člověk proklouzne tam, kam ve skupině nemůže, a zážitky jsou
daleko bezprostřednější. I když jsem přesvědčená o tom, že každé proklouznutí je pečlivě střeženo
a že totalita, která v zemi panuje, má orwellovské rozměry.
Naše skupina zpočátku cestovala společně, teprve po cestě na jih vlakem přes Sien-fan do Čcheng-tu jsme
se rozdělili na menší skupinky a pokračovali v cestě někdo do hor k severu, někdo na východ, do bývalého
Tibetu, nyní autonomní provincie Karze, nejprve do Kangdingu (tibetsky Darcendo) a pak dál do Lithangu.
Po cestách mezi těmito městy je vidět tradiční tibetské domy, tak odlišné od tradičních čínských chu-tchungů.
Chu-tchungy jsou přízemní domy, které mají štít jako naše jihočeské chaloupky. Barva je tmavě šedá, uvnitř
obvykle jedna místnost, jeden domek nalepený na druhém a mezi nimi dvorek, kde se prohánějí možná domácí
mazlíčci, možná budoucí večeře a na šňůře visí všechny tři košile, které rodina vlastní. Přesto je škoda,
že je kvůli Olympiádě hromadně boří. Kvůli ekonomičtějšímu využití pozemků v centru Pekingu tradiční
chu-tchungy bez vlastního přívodu vody a sociálního zařízení ustupují panelákové zástavbě.
Překvapením je pak srovnání s tibetskými domy s věky zažitou a osvědčenou kulturou bydlení. Domy mají
čtvercový půdorys s uvnitř uzavřeným dvorkem. V přízemí často nejsou žádná okna obrácená ven, jen do
dvora, pravděpodobně z obranných důvodů a také proto, že v přízemí jsou chlévy a tam není třeba tolik
světla. Teprve v prvním, případně i ve druhém patře se bydlí a na ploché střeše se suší byliny. Zvenčí
je vidět, že se stěny domů směrem vzhůru lehce zužují, což spolu s použitým stavebním materiálem, kterým
je většinou kámen, dává dojem malých pevností, citlivě zasazených v krajině. Jako všechno v Tibetu,
i domy jsou pomalované, jen kolem oken, někdy velmi střídmě, přesto barva elegantně oživuje přírodní
barvu zdí. Uvnitř je zařízení dřevěné, všechno barevné, sedí se na kožešinkách na lavici okolo dlouhého
stolu nebo spíš truhlice. Za sporákem vládne paní domu v tradičním oděvu, který Tibeťané na rozdíl
od Číňanů ještě nevyměnili za evropskou módu. Na každém kroku mě překvapovalo, jak jsou Tibeťané hrdí
na svou identitu, kterou si velmi dobře uvědomují. Jsou pyšní na svůj kroj, na své jídlo, na své
bydlení - a hlavně jsou velmi přátelští. Na devadesát procent na pozdrav pronesený v tibetštině reagují
širokým úsměvem a opakováním pozdravu. I když je pro ně na první pohled patrné, že jste turista,
na ulici se dospělí nesníží k žebrání, ale jen nezaujatě přihlíží, jak se vám děti snaží vytáhnout
něco z batohu nebo si nechat zaplatit za to, že se nechají vyfotit. Dospělí jsou rafinovanější - třeba
buddhistické mnišky na vás začnou mávat, abyste k nim přisedli na hromadu vyhřátého kamení a po úvodní
konverzaci nad mapou a ukazováním, odkud jste, začnou tahat za vaše hodinky a deštník a teprve tady si
přesně uvědomíte, že tohle je ten důvod, proč by turismus neměl existovat.
Proti drobným Číňanům jsou Tibeťané vysocí, proti jejich šedi výrazní, barevní, hrdí, nepodrobitelní. To
si pravděpodobně Číňané po své invazi uvědomili také a Tibeťany se rozhodli podmanit svou
trpělivostí - města, kde jsem byla, se postupně přestavují v čínském „moderním“ panelákovém stylu,
v nich jsou restaurace s čínským majitelem, manažerkou je Číňanova dcerka, která studovala v USA
a kuchařem Tibeťan, který asi nevystudoval nic, protože pro Tibeťany školy nejsou. Můžou studovat
ve velkých městech, v čínštině. Proto je řada dětí vychovávána doma, v rodinách. Přesto mají Tibeťané
rozhodně lepší přehled o světě, víc jich mluví anglicky. Přesto i v nejzapadlejší vísce je na domě
satelit s čínským programem, každý důležitější mnich má v kase mobil a k dispozici Číňany kontrolovanou
e-mailovou adresu, případně vlastní stránky na internetu. Tiše, plíživě, probíhá asimilace jednoho národa,
bez pozornosti médií, protože tady se vlastně už neděje nic nezákonného, jen takový „přirozený koloběh
civilizace“. Vše dokresluje na ulicích z amplionů hrající všudypřítomná čínská hudba - jak mi Ňima,
Tibeťan přeložil slova: „Tibet a Čína jsou dvě sestry, ale matka je jen jedna, je to velká Čína...“
Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 18 - zima 2002
[
26.03.2003
zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz) autor: Princezna Pampeliška ]
|
