Dokumenty

Výpověď žáka základní školy

Jméno: nezveřejněné
Věk: 12 let
Pohlaví: mužské
Oblast: Lhasa
Školní docházka v Tibetu: 4 ročníky
Datum rozhovoru: 10. dubna 1997
Místo rozhovoru: Dětská vesnička (TCV), Dharamsala, Indie

Tibet opustil v roce 1996 kvůli vzdělání a protože se jeho rodiče obávali, že by ztratil tibetské kořeny, pokud by ve škole mluvil pouze čínsky. Obával se rovněž špatného zacházení ze strany Číňanů. Po dokončení studia v Indii se do nesvobodného Tibetu vrátit nechce, s rodiči by se však setkal rád.

„Chodil jsem do školy šungcug (základní škola zřizovaná vládou), kde vyučovacím jazykem byla čínština. Sedmdesát procent učitelů byli Číňané. Když jsem začal chodit do školy, čínsky jsem neuměl vůbec. Zpočátku jsem měl povoleno odpovídat učitelům tibetsky, ale téměř jsem nechápal, co po mně učitelé chtějí. Dvakrát denně jsme měli hodiny v tibetštině, ale vůbec se nevyučovala tibetská kultura, náboženství nebo historie.

Přestože jsme měli mít šest vyučovacích hodin denně, učili nás jenom dvě nebo tři hodiny. Poté jsme se museli věnovat činnostem, jako je fotbal nebo úklid školního dvora.

Celkově jsem se v porovnání s čínskými studenty cítil diskriminovaný. Když se rozdělovaly dvě knihy, stará a nová, tu novou vždycky dostal čínský student. Když se popral čínský a tibetský žák, Tibeťan dostal přísnější trest. Rovněž čínským dívkám se dostávalo lepšího zacházení než tibetským. Jednou rozbila jedna Číňanka okno. Musela zaplatit pouze cenu nového okna, což bylo pět jüanů, ale když později rozbila stejné okno Tibeťanka, musela zaplatit 25 juanů.

Nemohli jsme vyjadřovat své názory. Učili nás o životě Mao Ce-tunga a pak nás z toho zkoušeli. Známky při zkouškách závisely na našich odpovědích na ideologické otázky o Maově životě a čínském socialismu.

Tvrdě nás trestali. Někdy nás šlehali gumovým karabáčem; museli jsme si stáhnout kalhoty a šlehali nás přes zadek. Jednou o mě na cestě na toaletu náhodou zakopl čínský student. Šel za čínským učitelem a řekl mu, že jsem mu podrazil nohy. Učitel mě poslal, ať přinesu trochu písku. Pak písek smíchal s rozbitým sklem a vodou a blátivou směs rozetřel po podlaze. V tomto blátě jsem pak musel hodinu klečet. Sklo se mi zařezávalo do kolen a nohou. Velice to bolelo a kolena krvácela. Učitel mi řekl, že jestliže se bolestí pohnu, budu muset klečet ještě déle. Ještě teď se mi o tom zdá.

Když jsem přišel domů a otec uviděl rány, vzal mě k doktorovi, který mě poslal do nemocnice. Šel jsem do státní nemocnice ve Lhase, kde mi ránu na pravém koleně zašili čtyřmi stehy. Kvůli nějaké infekci jsem zůstal v nemocnici čtyři týdny. Jiný tibetský chlapec dostal stejný trest jako já. Protože jeho rány nevypadaly tak vážně jako moje, k doktorovi nešel. Za deset nebo dvanáct dní mu koleno začalo hnisat a šel do stejné nemocnice, kde jsem byl já. Sklo mu proniklo až ke kosti, ta se mu zanítila a později mu museli nohu od kolene dolů amputovat.

Z publikace Tibetského centra pro lidská práva a demokracii přeložil Jan Faltus