Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Hana Vyoralovou

Setkání s mandalou

Můžeš nám říci pár slov o sobě?
Studovala jsem na výtvarnických školách a zaměřila jsem se na papírové skládačky, hlavně pro děti. Od roku 1990 se tou výtvarničinou snažím i živit. Také jsem absolvovala před sametovou revolucí roční výlet do Rakouska. Je mi šestatřicet let.

Jak se stane, že výtvarnice, která se toulá Rakouskem a dělá papírové skládačky pro děti, najednou prostě „zblbne“ a odjede do Indie?
Já jsem vlastně začátečnice, dharmou se nezabývám příliš dlouho, ale zato velice intenzivně, a takovým světýlkem na horizontu mi byl zájem o mandaly. Začala jsem se pídit po literatuře, ale v té době u nás vyšla jen jedna kniha. Víc jsem doma nenašla, tak jsem se rozhodla jít za tímto učením a nasměrovalo mě to do indické Dharamsaly. To bylo v září roku 2000. Hned po příjezdu jsem se zachovala jako správný Evropan - začala jsem se shánět po knihách, místo abych se rozhlížela kolem sebe. Teprve postupně jsem zjistila, že tam je učení živé v lidech kolem mě. Začala jsem chodit na přednášky do tibetské knihovny. Každý den tam geše Sönam Rinčhen vyučuje dharmu. Na jeho hodinách jsem získala velice kvalitní základy mahájánového buddhismu. Všechny přednášky jsou velmi kvalitní a hlavně velmi dobře překládané do angličtiny. Až teprve později jsem zjistila, jak je to důležité.

Na jak dlouho jsi odjížděla z Prahy? Měla jsi o tom nějakou představu?
Zcela konkrétní, protože si člověk musí pořídit zpáteční letenku. Chtěla jsem odjet na rok a skutečně jsem tam ten rok byla. Moje cesta začala v Dharamsale, tam jsem se zdržela čtyři měsíce a pak mě to nasměrovalo do Bódhgaje, kde jsem byla měsíc a půl, což je dlouho na tohle místo. Tam jsem potkala své nynější přátele, mnichy z kláštera… Začátkem března začíná v Dharamsale velké učení J.S. dalajlamy a tak jsem se tam vrátila. Tam už jsem se cítila jako doma, dokázala jsem se orientovat, věděla jsem, že znova začne škola dole v tibetské knihovně a ke dvěma lekcím dharmy denně jsem si přidala tibetštinu, abych se lépe dorozuměla s tibetskými kamarády. Také jsem se orientovala na slovíčka, která souvisela s mandalami. Potom už jsem dostala pozvání do Šimly, a přestože v Dharamsale v té době probíhal obřad Kálačakry mandaly, tak jsem celkem bez váhání odjela do kláštera Džonang tagtän phüncchog čhöling, kde se mi podařilo splnit největší sen - bylo mi dovoleno začít kreslit velikou barevnou Kálačakra mandalu linie Džonang. Já jsem vůbec netušila, že je to tak obtížně. Mandala, to je něco jako když se u nás člověk hlásí na vysokou školu. To znamená, že nejdřív musíš na střední školu, tedy absolvovat základy učení, protože jakmile se chceš dozvědět něco dalšího, tak jsou tam stále odkazy na ty základy, bez nichž se nelze dostat dál.

Jak dlouho trvalo, než jsi se dostala k mandale? A můžeš nám stručně vysvětlit, co je to vlastně mandala?
Mě to trvalo relativně velmi krátce, o učení mandal jsem se začala zajímat před šesti lety, a teď už jsem docela blízko. Mandala je stylizovaný obraz makrokosmu a mikrokosmu zároveň. Konkrétně Kálačakra se dá doslovně přeložit jako kruh (čakra) času (kála).

A co Jeho Svatost dalajlama? První setkání s ním?
Hned jak jsem přijela do Dharamsaly a dospala deficit z cesty, tak jsem vyšla na ulici a jako přitahovaná magnetem jsem šla přímo k místu, kde se dalo dostat téměř pod jeho okna. Chvíli trvalo, než se mi podařilo vidět ho osobně, bylo to při slavnosti v tibetské dětské vesničce. Stála jsem úplně nejblíž, jak to šlo, a bezprostředně jsem se mohla přímo nadýchat té atmosféry. Byl tam i J.S. karmapa a další významní představitelé dharmy. Pak byla spousta dalších příležitostí, při velkém učení J.S. dalajlamy jsem ho poslouchala víc než dva týdny skoro osm hodin denně, a také při poměrně početných slavnostech v Dharamsale. Strávila jsem tam celkem šest měsíců, takže jsem zastihla několik takových slavností.

Jak se stalo, že jsi se najednou objevila v Šimle, v mužském klášteře?
Já jsem to pokládala za „štěstí“, ale když jsme o tom mluvili s přáteli v klášteře, tak jsme došli k tomu, že to ani tak moc náhoda nebyla, že to vlastně bylo dané mým velmi silným přáním. Přijela jsem do Bódhgaje v době mönlamu. Tou dobou je tam celá ulička tibetských restaurací, já jsem „náhodou“ vešla do jedné a tam jako personál byli mniši, což mi bylo velice sympatické. Sedla jsem k jídlu, přišel jeden mnich a nabídl mi, že mě bude učit tibetsky. Začala jsem tam chodit denně na oběd, občas i na tibetštinu, a časem přišla řeč na mandaly. Byla jsem neodbytná, jednou jsem přišla s pravítky a tužkami, můj nynější nejlepší kamarád Lozang se mnou absolvoval prvních pár čar a já jsem to velice hbitě zvládla. On tím byl velmi překvapený. A to byla vlastně moje zkouška, na základě které mi bylo povoleno konstruovat mandalu. Později tam začaly přijíždět na mönlam spousty Tibeťanů, i do téhle restaurace chodili denně, zvláště mniši. Viděli jak vytvářím svou první černobílou mandalu při špatném osvětlení a zjistila jsem, že je to v podstatě jejich mandala, ne moje, že se toho všichni účastní a že se jim líbí. Já už jsem tehdy dostala pozvání a věděla jsem, že až přijdu do kláštera, budu kreslit mandalu barevně.

A to byli právě ti mniši ze školy Džonang?
Ano, ptala jsem se jich, z které jsou linie, a oni řekli, že z té páté. Věděla jsem z knížek, že jsou jen čtyři linie, a tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Až teprve v klášteře jsem pochopila, že opravdu jsou z páté linie, kterou západní literatura považuje za zaniklou, ale v klášteře mi bylo řečeno, že dodnes mají v Tibetu v Amdu mniši této linie mnoho klášterů. Je to jedna z těch starších původních linií, která má své specifické místo v širokém spektru učení. Je držitelkou umění Kálačakry mandaly. A představte si, že já jsem přijela přesně za tímhle učením a zvláštní náhodou jsem se setkala právě s mnichy z tohoto kláštera, který je jediný v Indii. Je malý, má jen kolem 50 mnichů.

Jak dlouho jsi v klášteře strávila?
Byla jsem tam plné čtyři měsíce a kromě dvou týdnů jsem celý ten čas vyplnila malováním mandaly. To byl důvod tam setrvat, protože jinak není zvykem, aby klášter hostil cizince a vlastně i Tibeťany, déle než tři až pět dní.

Jak je možné, že v mužském klášteře žila žena, a ještě k tomu cizinka? A jak asi vypadá život české výtvarnice v klášteře?
Není to sice běžné, ale zase ne tak neobvyklé, protože tato linie nemá aňi gönpy, tedy ženské kláštery, a i v historii školy Džonang se občas vyskytují ženy, je to tolerováno. Já jsem se v klášteře hodně soustředila na svoji práci, snažila jsem se nepřekážet. Bavila jsem se hlavně se svým hostitelem a přítelem Lozangem, potom mi byl přidělený učitel - rinpočhe na konstrukci mandaly, který uměl trochu anglicky, a dále jsem se potkávala s dalším rinpočhem, opatem kláštera. Ostatním mnichům jsem se téměř vyhýbala, abych nenarušovala jejich program. Zprvu jsem chodila ještě na ranní půdži. V Indii, na rozdíl od Tibetu, klášter není uzavřený, stále tam proudí davy lidí, zvláště Indů, a já si myslím, že to pro mnichy není ideální. Připadala jsem si trochu jako cizí rušivý element.

A co takový mnich celý den dělá?
Jejich život je proti našemu velice stereotypní, alespoň to tak vypadá z pozice pozorovatele, protože ve všední dny je stále stejný program. Ráno se vstává různě, od čtyř do šesti, pak je půdža, pak snídaně. Dopoledne je věnované učení, tady Kálačakry mandaly, které dává rinpočhe opat, nebo učení, které zahrnuje také memorování textů zpaměti. Je tu jedna zvláštnost, tato linie má denně tiché meditace, které třeba v Gelugpě nejsou. Následuje oběd, po něm pauza, řekla bych dospávací, a od tří hodin je jako ve všech klášterech tibetština, tady ještě zpestřená kaligrafií, protože v klášteře sídlí jeden z typografů tibetského písma. Potom je večeře, po ní volno nebo práce na úkolech. Spát se chodí individuálně, asi kolem desáté. Jediný volný čas mají mniši v sobotu odpoledne. V neděli konají půdži a pak se rozcházejí po okolních tibetských rodinách, kde dělají různé obřady. V Šimle mají dovolenou televizi, což je v různých klášterech různé.

Co mladí novicové?
Když jsem přijela, tak tam byl jen malý desetiletý rinpočhe, po dvou měsících přijela první várka noviců z Ásamu v Indii. Sledovala jsme jejich první kroky, když se učili pravidla mnišského života. Bylo jim kolem dvanácti let. V Tibetu přicházejí do klášterů mnohem dřív, malý rinpočhe kolem pěti let, ostatní ve věku osmi až deseti let. V den mého odjezdu přijelo dalších 14 dětí z jižní Indie, teď je tu 26 noviců, což je podstatný zásah do života kláštera. Výuka dětí je podobná jako v tibetských školách, ale je soustředěna ke klášternímu programu.

Jaký je klášterní jídelníček?
V Indii je trochu odlišný od Tibetu, je to denně totéž, a i když jsem si říkala, že se plně přizpůsobím klášternímu životu, tak tu jejich stravu jsem opravdu nezvládla. Z horké vody a mouky se zadělá těsto a z toho ráno jedí uhnětené tingmo a zapíjejí indickým čajem s mlékem, potom v poledne mají rýži a na ní osmažené brambory s cibulí, protože brambory jsou považované za zeleninu. K večeři thäthug, zeleninový vývar, zelenina je většinou opět cibule, s velkými širokými nudlemi z bílé mouky. Výjimečně ještě jablko nebo banán. Když je velký svátek, tak se vaří masové momo. Tibeťané, na rozdíl od západních buddhistů, většinou vegetariáni nejsou.

Vraťme se ještě k mandalám: jak budeš pokračovat?
Mám celkem jasnou perspektivu, absolvovala jsem konstrukci Kálačakry mandaly, která je hlavní, všeobsahující mandalou. Ještě jsou povinnou součástí výuky další dvě mandaly, které bych měla absolvovat po příjezdu do Indie. Džonang linie je výjimečná tím, že jako jediná vytváří také trojrozměrné mandaly. Všechny modely, které jsou v Tibetu k vidění, jsou dílem této linie. Tyto modely se vytvářely z nejcennějšího materiálu, zlata, protože je to velice cenné spodobnění Kálačakary mandaly. Já mám blízko k sochařství a proto bych raději mandalu vytvářela než malovala. Po domluvě v klášteře vznikl projekt, že bychom udělali první trojrozměrnou mandalu mimo Tibet

Jaké máš pocity, když vytváříš mandalu?
Celou tu dobu, co jsem byla v Indii, jsem se dopoledne věnovala učení a celé odpoledne jsem měla ve zvyku pravidelně meditovat a zúčastňovat se různých ceremoniálů v klášterech. Velice se mi zlepšilo soustředění a možnost meditace. Ale když jsem přijela do Šimly a začala malovat mandalu, tak meditace z mého programu postupně téměř vymizely. Postěžovala jsem si Lozangovi a on mi vysvětlil, že když kreslím mandalu, tak je to vlastně moje forma meditace. Určitě to tak je, cítím obrovské uspokojení z práce. Když dokreslím mandalu, to je jako když den dozraje k večeru. Jsem docela ráda, že se setmělo, jdu spát a odpoutám se od toho dne, od všech starostí a radostí.

Tento rozhovor poskytla Hana Vyoralová časopisu Tibetské listy v červnu 2002 (č. 16 - léto 2002).