Články

Devět tisíc lidí na cestě k probuzení

Tibetská monstrakce i intimní buddhistické rozjímání. Tato dvojakost provázela podle účastníků jednu z největších slavností tibetského buddhismu, nazvanou Kálačakra za světový mír, která se odehrála ve dnech 11. – 23. října v rakouském Grazu. Devět tisíc návštěvníků z celého světa zde sledovalo zasvěcování do složitého buddhistického učení Kálačakry, kola času. Obřadu se zúčastnil také Jeho Svatost dalajlama.

Šest dní obřadu bylo věnováno přednáškám, výkladu učení a přípravě Kálačakra mandaly, posvátného modelu vesmíru z barevného písku. Poté se konaly samotné iniciace, při nichž mandala slouží jako mapa a průvodce na cestě k probuzení. Na závěr byla mandala jako znak pomíjivosti obřadně zničena. Náročné učení poslouchali a iniciacím přihlíželi jak praktikující buddhisté, tak i laici z celého světa. Jejich motivace byla velmi různá, odlišné byly i zážitky, které si z Grazu odvezli.

Alexander Neumann

Proč jste jel do Grazu? Jenom proto, abyste viděl dalajlamu, nebo jste tam hledal ještě něco jiného?
Zajímalo mě to jako veliká akce. Také mě tam přivedl zájem o tibetský buddhismus, protože mě fascinují věci, u kterých se podařilo zachovat dlouhou nepřerušenou historii. Konkrétně obřad Kálačakry prý jako první sloužil už Buddha a dalajlama po více než 2600 letech je živým dědicem nepřerušené linie tohoto výkladu a obřadu. To mě velice zajímá. A samozřejmě jsem tam jel také proto, že jsem chtěl zase dalajlamu vidět. A musím se přiznat, že když vešel do sálu, hrozně mě to dojalo, ani to neumím vyjádřit.

Jak vás oslovil výklad buddhistického učení?
Učení bylo velmi náročné. Ale i kvůli překladu. Do angličtiny to překládal Tibeťan, a ne Angličan nebo Američan, a mluvil hodně rychle, bez ohledu na moji řekněme „kapacitu“ a schopnost sledovat výklad. U některých komplikovanějších duchovních záležitostí jsem si proto občas nebyl úplně jistý. Ta konkrétní část byla také obtížná, protože obsahovala spoustu vizualizací a pokračovalo to hodně rychle - božstva, aspekty... To ovšem byla jen jedna rovina, taková divácko-posluchačská. Na druhé straně podvědomě cítím, že to pro mně byla jakási přelomová událost, i když zatím ani nevím přesně, co se přelomilo. Ale myslím si, že to bylo důležité a dobré. Že se to třeba zúročí někdy později, nebo se to zúročí způsobem, který budu schopen rozeznat.

Jak jste se tam cítil? Sedíte pohromadě s osmi nebo deseti tisíci lidí...
Pamatuji si z osmdesátých let, že lidé si myslí, že mají dělat různé věci, když dalajlama mluví - někteří sedí v lotosu s očima zvrácenýma v sloup, jiní točí mlýnkem, jiní poslouchají, jiní se baví… Je tam devět tisíc posluchačů, z nichž valná většina dělá spoustu nejrůznějších věcí. Pořád tam někdo někam chodil, buď tam nebo zpátky, brečely tam děti… Netvrdil bych, že těch deset tisíc lidí bylo neustále naladěno jenom na dalajlamu a že se tam odehrávala nějaká hluboká duchovní kolektivní zkušenost. Po pravdě řečeno, z toho místa, kde jsem seděl, jsem nic takového necítil. Naopak, bylo náročné pořádně se naladit a nenechat se rušit okolím.

Myslím, že je téměř nemožné, aby takovéhle naladění trvalo deset hodin denně. Ale třeba tam byl nějaký takový silný moment...
Během těch deseti dnů byla několikrát tichá meditace, která trvala opravdu jen několik minut. To pro mně vždycky byl ten nejintenzivnější okamžik, protože jsem cítil, že v tom tichu lze s dalajlamou opravdu meditovat. Několikrát jsem zažil pocit velmi úzkého kontaktu s ním, bez ohledu na lidi a hluk kolem, cítil jsem veliké zklidnění. A pak tam samozřejmě byla ta jeho charakteristická gesta, jak se prostě usměje, nebo na někoho zamává, a tím si rázem získá deset tisíc lidí na svoji stranu. Byl tam taky jeden moment, který vytvářel veselou náladu. V rituální části dalajlama četl z tibetských textů a reflektory mu nepříjemně svítily do očí. Tak další den nastoupil s naprosto neuvěřitelným oranžovým kšiltem, takovým tím sportovním. Vzhledem k vážnosti učení a k tomu, že Tibeťané byli v obřadních rouchách, působil ten oranžový kšilt jako bomba. Ale zároveň to bylo moc hezké.

Ještě trochu provokativní otázka: nebylo to pro lidi ze Západu divadlo? Obřad Kálačakry se po staletí vykládal jen zasvěceným, a tady najednou může přijít každý, kdo má dvě stě euro, a může být in - bylo to tam cítit?
Rozhodně ne z tibetské strany. Já sám jsem byl velmi rád, že jsem tam byl, hlavně proto, že jsem mohl dalajlamu vidět pracovat v nejdelším čase, co jsem zatím měl v životě možnost. Nikde jinde ho člověk nemůže vidět tolik dní. On prostě ráno úderem sedmé hodiny nastoupil a začaly modlitby, které odříkával. Vedl ten rituál od sedmi hodin ráno do oběda a potom od jedné měl přednášku. A za celou tu dobu, což je pro něj typické, opravdu neodpočíval ani chvíli. Z tohoto hlediska to nebylo divadlo, protože on odvedl jako vždy stoprocentní výkon. Když se koná takováhle monstrakce, která je ještě navíc organizovaná západním způsobem, tak tam může být spousta různých věcí, kterých si všímáte, a posuzujete, jestli se k tomu hodí nebo nehodí. Ale co se týče samotného obřadu Kálačakry, ten prostě od A do Z celý proběhl, nic tam nebylo ošvindlované, nic vynechané. A myslím, že záleželo na každém, co si z toho odnese a co s tím bude dělat dál.

A co jste si odnesl vy?
Musím praktikovat, nedá se svítit.

Jana Rozehnalová

Proč jste jela do Grazu?
Jela jsem tam sledovat účastníky obřadu, zajímalo mě, kdo tam přijede a jak to bude probíhat.

Měla jste nějaká očekávání, jak se lidé budou chovat?
Měla jsem docela obavu z toho davu, z toho, že tam budou tisíce lidí a budou se organizovaně účastnit nějaké slavnosti. Čekala jsem různorodé návštěvníky, jak praktikující buddhisty, tak turisty. A nakonec tam skutečně byli všichni. Ti nenápadní, na kterých to nebylo vidět, se mi pak často přiznali, že praktikují. Jedna Polka mi například řekla, že praktikuje buddhismus třináct let, a přitom na sobě neměla žádný atribut, kterým by se hlásila k buddhismu. A naopak návštěvníci, kteří přišli ze zvědavosti nebo jen s prvotním zájmem, se snažili zapadnout a někteří na sebe brali takové jakoby mimikry – tmavě červené oblečení, které korespondovalo s oblečením mnichů. To bylo tak trochu zábavné.

Přinesl obřad Kálačakry něco těm lidem, kteří přijeli jen s prvotním zájem?
Hodně lidí tam přijelo s očekáváním, že se bude dít velký obřad, který změní jejich život, ukáže jim, co to je tibetský buddhismus, a nějak je motivuje. Ale myslím, že ti, kteří neměli motivaci k praktikování buddhismu už předtím, ji asi nezískali. Naopak ty obřady mohly být pro člověka, který o tom nic neví, odrazující. Mohly spíš budit zklamání.

Proč? Nemohlo to pro ně být alespoň divadlo s dalajlamou v hlavní roli?
Účast dalajlamy měla určitě velký vliv na to, že přijelo tolik lidí. Pokud si ale někdo myslel, že to bude divadlo, možná byl zklamán. Nebylo to příliš zábavné divadlo. Lidé ze Západu tam často přijeli s velkými očekáváními a chtěli co nejvíc využít, že jsou tam, vidí obřad, že mohou být v přítomnosti dalajlamy... Za jiných okolností by třeba řekli, že je ten obřad nudí, protože překladatel se dneska zřejmě necítí dobře a moc nepřekládá, tibetštině nerozumějí a z vizuálního hlediska se neděje nic zajímavého. Čtyři hodiny pozorovat dalajlamu, jak sedí na trůně - to člověka zas tak moc bavit nemůže.

A nemohla to být i snaha dalajlamy demytizovat rituály, ukázat, že v těch obřadech žádná tajemnost není, že je to především tvrdá práce na sobě?
Takovou lekci jsme dostali všichni, co jsme tam byli. Slavnost trvala jedenáct dní, z toho prvních šest dní byly jen přednášky a učení. Většina návštěvníků přijela až na samotné iniciace. V den, kdy mělo být uvedení adeptů k iniciaci, si dalajlama neodpustil malé rýpnutí a prohlásil: „Vidím, že je vás tu dnes hodně a že už asi znáte to učení, o kterém jsme v minulých dnech mluvili. Ale učení je základ, obřady nejsou to hlavní.“

Na Západě se bere buddhismus velmi vážně, lidé se bojí pohnout, promluvit... Nemohl obřad, na kterém je deset tisíc lidí a každý z nich se chová jinak, napomoci jakémusi odlehčení buddhismu?
Byli tam lidé, kteří to brali moc vážně - sedli si do prkenného sedu a snažili se stíhat všechny instrukce. Kolem mě naopak seděla skupina Tibeťanů, kteří jedli, bavili se, seděli uvolněně a nekřečovitě na malých obdélnících a byli spokojení. Nevím, jestli to pomůže k „odkřečovatění“ buddhismu. Na ty poctivě praktikující neměl ten obřad podle mého názoru příliš velký vliv. Já jsem se ptala třech čtyřech lidí, zda to mělo vliv na jejich život, a řekli, že ne. Byli rádi, že tam byli, a kdyby se konalo něco podobného, tak pokud budou mít peníze a dovolenou, pojedou zase, ale není to nic zásadního, co by změnilo jejich život.

Jak to zapůsobilo na vás?
Pro mě to bylo několik příjemných dní, atmosféra byla úžasná, ale nezanechalo to na mně nějaké hlubší stopy v tom smyslu, že by mě to popíchlo směrem k buddhistické praxi. To ne.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 19 - jaro 2003

[  27.06.2003    zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz)   autor: Marie Peřinová  ]