Český tisk

Největší demokracie se objala s největší totalitou světa

Je něco špatného na tom, když jediné dva miliardové státy planety, jež zahrnují třetinu celého lidstva, normalizují své vztahy? Jistěže nikoli. Jenom je třeba si uvědomit jeden rozdíl. Indie si právem nárokuje přízvisko největší demokracie na Zemi. Miliarda Indů se přes všechny těžkosti s chudobou a přežívající problémy kastovního systému těší vyspělé a pevné demokracii západního střihu. Naproti tomu Čína je v rámci této terminologie největší totalitou na Zemi. Miliarda a čtvrt Číňanů žije přes veškerý ekonomický boom posledních dekád v podmínkách tuhého komunismu. Právě to je třeba vzít v úvahu, čteme-li v novinách zprávu o první návštěvě indického premiéra v Číně po deseti letech. Dva rivalové, kteří spolu před čtyřiceti lety vedli válku kvůli hraničním sporům, se nyní snaží obrousit vzájemné hrany především pod heslem světlé budoucnosti vzájemného obchodu. Proč ne? Nicméně nelze si při této příležitosti vzpomenout na „reálnou politiku“, jeden ze sloganů éry „uvolňování“ v rámci studené války.

Vádžpéjí není Kissinger
Reálná politika je německý vynález označující spolupráci s ideovým soupeřem, ba nepřítelem, nejde-li to jinak a slouží-li to i vlastním zájmům. Zavírá režim v komunistické NDR lidi? Zavírá. Není to správné, ale v našem zájmu – i ekonomickém – je s východem spolupracovat, vždyť tak pomůžeme zlepšit podmínky i pro ty zavírané. Na této konstrukci spočívala značná část tzv. helsinského procesu a uvažovali tak reální politici ve Spolkové republice bez rozdílu politických barev. Německý výraz Realpolitik zdomácněl i v angličtině, zvláště za působení mistra této cesty Henryho Kissingera. Právě Kissinger přesvědčil prezidenta Richarda Nixona o normalizaci vztahů s komunistickou Čínou a v roce 1972 se arciantikomunista Nixon skutečně objevil v Maově Pekingu.

Měla cesta, kterou do čínské metropole podnikl Atal Bihárí Vádžpéjí, podobně přelomový význam? Vznikne jednou opera s titulem Vádžpéjí v Pekingu po známé zpěvohře na adresu Nixona? Vyskytne se tato scéna ve filmu podobně, jako se mihl dobový záběr Nixona v Pekingu v nezapomenutelném Forrestu Gumpovi? To asi těžko. Jednak nejde o úplnou premiéru, ale o oplátku za loňskou návštěvu čínského premiéra Ču Žung-ťiho v Dillí. Ale hlavně už neběží studená válka dvou bloků, kdy příklon Washingtonu k Pekingu znamenal důležité body v souboji s Moskvou. Dnes jde především o byznys, i když bezpečnostní otázky nezůstávají stranou. A právě tím byla motivována čínská návštěva indického premiéra.

S jadernou zbraní
Vádžpéjí strávil v Číně skoro týden jako první indický premiér po deseti letech. Za tu dobu se ovšem mnohé změnilo, jak to podrobně analyzoval týdeník The Economist. Čína prodělala ekonomický boom. Její hrubý domácí produkt je téměř dvojnásobný oproti indickému (890, respektive 450 amerických dolarů na hlavu). Pod hranicí chudoby žije 5 % Číňanů, ale 29 % Indů. Britský list sarkasticky dodává, že – ekonomicky vzato – Indie dohání Čínu pouze v počtu obyvatel. Zatímco v roce 1980 to bylo 687 milionů Indů ve srovnání s miliardou Číňanů, dnes je poměr 1,033 ku 1,272 miliardy. Jenže tyto cifry nevyjadřují celou realitu.

Je sice pravda, že Čína přitahuje mnohem více zahraničních investic než Indie (52,7 miliard USD vůči 2,3 miliardy), ale trend hovoří ve prospěch Indie – čínské cifry klesají, indické rostou. Indická společnost i ekonomika jsou v rámci demokratických poměrů zkrátka pružnější než zatuhlý komunismus, což se projevuje rovněž v branži informačních technologií a softwaru, jedné z indických domén. Ale nejde jen o to.

Indie se v uplynulých deseti letech emancipovala hlavně strategicky. V roce 1998 provedla první test své atomové bomby a tehdejší ministr zahraničí George Fernandes při té příležitosti prohlásil, že Indie svůj jaderný arzenál nepotřebuje ani tak kvůli hrozbě z Pákistánu, ale spíše kvůli dlouhodobé hrozbě z Číny. V té době se Indie začala sbližovat se Spojenými státy. Za studené války platila – též coby aktivní člen tzv. hnutí nezúčastněných zemí – za bližší Moskvě než Washingtonu, který si pěstoval spíše Pákistán. To už je ale minulost. Před lety navštívil Indii Bill Clinton, a byť si George W. Bush na totéž zatím nenašel čas, minulé úterý dal určitý signál. Když pobýval v USA pákistánský prezident Parvíz Mušáraf, Bush mu odmítl dodávku stíhacích bombardérů F-16, které Pákistán žádá už 14 let: záleží prý na spolupráci v boji s terorem a ukončení pákistánské pomoci pro jaderný program Severní Koreje.

Na tomto pozadí je nutné vnímat motivaci pro indicko-čínskou schůzku a také při ní uzavřené kompromisy.

Tibet není Sikkim
Již v úterý podepsali premiéři Vádžpéjí a Wen Ťiao-pao dohodu, v níž se de facto stanoví, že Tibet je součástí Číny a státeček Sikkim mezi Nepálem a Bhútánem je součástí Indie. Na základě této dohody bude moci indicko-čínský obchod probíhat právě přes Sikkim, jedno z mála míst na velehorské hranici s relativně snadným dopravním spojením. Na první pohled banalita, vždyť na každé mapě v každém atlase je Tibet zanesen jako čínské území a Sikkim jako indické. Ale pro oba státy jde o zásadní věc. Vždyť Indie už od roku 1959 skýtá azyl tibetskému dalajlamovi a sto tisícům Tibeťanů. Nepodrazil tyto lidi Vádžpéjí svým podpisem?

Dalajlama nebojuje prvoplánově za nezávislost Tibetu, ale za právo tamních obyvatel na důstojný život, na svou svébytnost a svobodu. Musí se tyto požadavky realizovat pouze ve formálně samostatné zemi? Jistěže ne. Stačí vyjmenovat řadu příkladů účinné autonomie z Evropy: Baskicko, Skotsko, Wales, Jižní Tyrolsko, Alsasko, Švédové ve Finsku, Laponci ve Švédsku… Ale v téže Evropě leží Rusko. Moskva Čečencům tak dlouho upírala právo na svébytnost, až oni sami toto právo ztotožnili s bojem za nezávislost, kvůli níž svedli dvě války. Něco podobného lze říci i na adresu Tibetu.

Na první pohled vypadá dohoda z Pekingu jako výměna ve stylu „něco za něco“. My uznáme, že Tibet patří se vším všudy Číně, a vy uznáte, že Sikkim patří se vším všudy Indii. Jenže hned se rýsuje celá řada ale... Nejde jen o diametrální rozdíl v rozloze, strategickém významu či historii obou regionů, nýbrž o to, čemu se výstižně říká hlasování nohama. Sikkim se stal před 28 lety dobrovolně součástí Indie, která ho spravuje. Podle Pekingu ho sice Indie svévolně anektovala, nicméně není známo, že by tamní obyvatelé trpěli útlakem, hromadně prchali nebo snad někde v cizině – například v Číně – založili exilovou vládu. Toto vše je naopak typickým znakem Tibetu. Jen stručně pro zopakování: násilné vojenské obsazení Čínou, násilné přesídlování obyvatel, změna etnické skladby, likvidace náboženského života včetně tisíců klášterů – to vše vedlo k povstání v roce 1959, jeho brutálnímu potlačení a následně odchodu dalajlamy do exilu. Proto se nelze moc divit, že radikální Tibeťané proti dohodě i Vádžpéjímu protestovali. Vždyť Indie se zavázala, že na svém území nepřipustí „protičínské politické aktivity“.

Jak dlouho vydrží
Jako bychom se přenesli o třicet let nazpět. Tehdy Spolková republika přijímala východoněmecké disidenty i desetitisíce uprchlíků ze sovětského bloku, ale zároveň ekonomicky podporovala režim ve východním Berlíně, který tyto disidenty produkoval a „vyvážel“. Dnes Indie hostí sto tisíc Tibeťanů i jejich exilovou vládu a dalajlamu, ale zároveň formálně uznala poměry, které tyto uprchlíky vytvářejí.

Ve středovýchodní Evropě je z odstupu třiceti let zřejmé, že tehdejší reálná politika ničemu nepomohla. Co se týče Indie a Číny, těžko být prorokem. Čínský komunismus projevuje mnohem větší životaschopnost než režimy Brežněvů, Husáků či Honeckerů. Teprve uvidíme, jak zhodnotí reálnou politiku pod Himálajem příští generace.

Tento článek je převzatý z časopisu Respekt č 27/03, který vyšel 30. 6. 2003.