Články

Vysněný Tibet – za příběhy Lobsang Rampy

S knihami Lobsang Rampy se setká snad každý, kdo se zajímá o Tibet. Často jsou tím prvním, co si o Tibetu přečte. Řada útlých svazků s tajemnými názvy jako Třetí oko či Lékař ze Lhasy zaplňuje police českých knihkupectví již více než deset let, ovšem okolnosti jejich vzniku a osobnost autora zůstávají čtenáři skryty. Rampovy příběhy vycházejí pod označením autobiografie, jaký je však skutečný životní příběh autora a proč jsou jeho příběhy tak populární? Pro odpověď na tyto otázky je třeba se vrátit o půl století zpět, do Londýna poloviny padesátých let 20. století.

Superlama nebo podvodník?
Roku 1956 Lobsang Rampa nabídl londýnskému nakladatelství Secker and Warburg rukopis své knihy Třetí oko, která má zachycovat jeho dětství a mládí prožité v Tibetu. Nakladatelství si nechalo vypracovat posudek od znalců, jako byli David Snellgrove, Agehananda Bharati či Marco Pallis. Ti označili text za čirou fikci a autora za podvodníka, který v Tibetu nikdy nebyl. Rampa však trval na tom, že jde o popis skutečných událostí, a jako takový jej nakonec vydavatelé uveřejnili. Kniha měla okamžitý úspěch, do roku 1974 se například v Británii prodalo osmdesát tisíc výtisků, v Německu téměř sto tisíc. Jaký je ve skutečnosti příběh Lobsanga Rampy, který zvířil tolik dohadů? Tady je stručně shrnutá podstata „rampajády“.

Příběh knihy Třetí oko otevírá Rampovo dětství ve Lhase, které coby syn významného člena vlády prožil v přepychovém domě. Ve věku sedmi let mu astrologové předpověděli pohnutý život - vstoupí do kláštera, projde tvrdým výcvikem a v dospělosti bude muset opustit svou zemi a odejít velmi daleko. Přesně podle proroctví vstoupil do kláštera zaměřeného na výuku medicíny, stal se výborným studentem a pod vedením učitele lamy „Mingjur Tundrupa“ dosáhl sám titulu představeného kláštera. Samotný dalajlama ho poté měl poslat na studia do Číny. V následujících dílech Rampova životopisu se dozvídáme o neuvěřitelném osudu hlavního hrdiny. Během japonsko-čínské války v roce 1937 se dostal do japonského zajetí, kde byl krutě mučen. Ze zajateckého tábora se mu podařilo uprchnout právě v den, kdy byla svržena atomová bomba na Hirošimu. Díky „telepatickým schopnostem“ udržoval spojení s dalajlamou ve Lhase a dostával tímto způsobem rady a úkoly, které je třeba vykonat. Řízením osudu se dostal do Ruska, odkud byl deportován do Polska. Přes Československo pak prchnul do Francie a odtud do New Yorku. Po mnohých útrapách bylo Rampovo tělo příliš vyčerpané a zničené na to, aby mohl dále plnit jakési „vyšší poslání“. Proto si vyhlédl jistého Angličana jménem Cyril Hoskin a dohodl se s ním na „vypůjčení“ jeho těla pomocí astrálního přesunu duše. Takto vysvětluje Lobsang Rampa čtenářům svůj evropský vzhled a minulost britského občana. Jeho tělo sice náleží Cyrilu Hoskinovi, ale jeho duše je duší Tibeťana. Svou neznalost tibetštiny vysvětloval jako následek mučení.

Mediální rozruch, který Rampu obklopil po vydání Třetího oka, vyústil v roce 1957 ve výslech vedený Scotland Yardem, který po Rampovi požadoval tibetský pas a povolení k pobytu. Rampa pochopitelně žádný tibetský pas neměl, natož povolení k pobytu. Nedlouho po tomto vyšetřování přesídlil do Irska a později se usadil v Kanadě. Pátrání po Rampově pravé totožnosti však pokračovalo z iniciativy Marca Pallise. Vyšlo tak najevo, že Rampova minulost je mnohem méně vzrušující, než jak ji popisuje ve svých knihách. Lobsang Rampa, občanským jménem Cyril Henry Hoskin (1910 - 1981), namísto ve Lhase prožil své dětství v anglickém Plymptonu. Jeho otec Joseph vedl obchod s instalatérskými potřebami, kde Cyril občas vypomáhal. Vystřídal několik zaměstnání, za války obchodoval s lékařskými potřebami a poté jistou dobu pracoval jako úředník ve firmě poskytující korespondenční kurzy. Po válce si začal říkat dr. Kuan-Suo, v padesátých letech snad pracoval jako fotograf. Mohlo by se zdát, že diskuse o autentičnosti Rampova díla bude uzavřena. Autor v Tibetu nikdy nebyl, neuměl tibetsky a mnohé, co o Tibetu a tibetském buddhismu napsal, neodpovídá skutečnosti. Přesto však dodnes mnoho čtenářů podléhá Rampovu fantastickému Tibetu, jaký vylíčil ve svých knihách. Jedním z klíčů k jeho úspěchu je skutečnost, že zhmotnil ve svých knihách dlouho pěstované západní představy o Tibetu.

Buddhismus naruby
Západní představy o Tibetu jako „tajemné zemi“ na střeše světa pramení již ze zpráv prvních misionářů a cestovatelů. Rampa navázal především na dílo Heleny Blavatské (1831 – 1891), zakladatelky Theosofické společnosti, která pokládala Tibet za pokladnici moudrosti lidstva, ačkoliv tam sama, stejně jako Rampa, nikdy nebyla.

Na Západě se tak zrodil „mystický“ Tibet, s nímž je spojena řada klišé. Je to především představa, že Tibeťané jsou mírumilovný národ, nikdy nevedou války, denně hodiny meditují a navíc jsou tolerantní ke všem vyznáním světa. Tyto ideály nejlépe vyjádřil ve třicátých letech 20. století spisovatel James Hilton v románu Ztracený obzor. Tibet jako ztracená země Šangri-la se stal synonymem útočiště před nástrahami západní civilizace. Rampa ve svých knihách všechny tyto romantické představy oživil a znásobil natolik, že přežívají dodnes a vlastně tak zastiňují současné problémy skutečného Tibetu. Děj Rampových prvních knih - Třetí oko z roku 1956, Lékař ze Lhasy (1960) i Jeskyně předků (1963) - se odehrává v tibetském prostředí a přibližuje čtenáři nauku „lámaismu“. Už samotné použití tohoto termínu prozrazuje, že Rampa zcela jistě nebyl stoupencem tibetského buddhismu. Termín „lámaismus“ či „lamaismus“ je totiž označením zvenčí, které sami stoupenci tibetského buddhismu nepoužívají. Navíc během historie získalo silné negativní zabarvení, které pramenilo z dobového hodnocení tibetského buddhismu jako degenerovaného, pokleslého učení, které se zakládá na pověrách a ritualismu.

Rampa ve svých knihách stvořil vlastní, zcela originální systém, který s buddhismem má společné jen málo. Pojmy jako „nové vtělení“ nebo „karma“ naplňuje svým vlastním významem, který neodpovídá buddhistickému pojetí. Rampa vysvětluje nauku o koloběhu životů zcela podle svého. Pracuje totiž s představou individuální duše, která postupně prochází řetězcem životů a tělesné schránky střídá jako opotřebované šaty. Z buddhistického hlediska však nové zrození není rozhodně jednoduchý proces, který by se dal popsat jako přesídlení „duše“. Pro buddhistu žádná „duše“ neexistuje, představa „já“ je jednou z iluzí, kterou má právě buddhistická praxe prohlédnout a odhalit jako iluzorní. V člověku jsou jen jednotlivé složky bytosti (sanskrtsky skandha), které se po smrti rozpojí a obvykle dojde k novému seskupení těchto částí ve „staronovou“ bytost, jejíž podoba a budoucí život se odvíjí od zákona karmy.

Rampa líčí koloběh životů jako školu, každý jeden život jako zkoušku, nebo lekci jedné konkrétní „duše“. Účelem a smyslem života je podle Rampy splnění těchto lekcí. Takto člověk získá mnoho zkušeností, pozná, co je dobré a co špatné, a do dalšího vtělení vstupuje s novým úkolem a cílem. Lidstvo tak směle postupuje ke světlým zítřkům a každý člověk přispívá k duchovní evoluci lidstva. Jádro buddhistické nauky je zde vlastně postaveno na hlavu. Zatímco buddhista usiluje o to, aby mohl tento koloběh životů opustit, či uvědomit si jeho prázdnou podstatu (sanskrtsky šúnjatá), podle Rampy se člověk musí snažit v tomto koloběhu uspět a „zabodovat“. Rampův „lámaismus“ tak naprosto převrací smysl Buddhova učení.

Projevuje se zde neustálá posedlost pokrokem, ať už duchovním nebo materiálním. Jako by se v Rampově vizi světa odráželo nadšení technickými vynálezy a rozvojem vědy, které přinesla padesátá a šedesátá léta 20. století.

Za obzorem vysněného Tibetu
V dalších dílech „rampajády“ tibetská tematika postupně ustoupila do pozadí. Rampa rozšířil svůj příběh o vyprávění o vesmíru, životě na jiných planetách a mimozemšťanech. Celý svět podle něj řídí jistí „Zahradníci“, kteří osidlují různé planety a mají velmi vyspělou civilizaci, se kterou se naše pozemská nemůže srovnávat. Tyto bytosti, jak je Rampa popisuje ve svých knihách, se shodou okolností nápadně podobají mimozemšťanům z populárního seriálu Star Trek, který se začal vysílat právě v padesátých letech. V některých případech Rampa sám prozrazuje zdroj své inspirace, například když píše o „hvězdných válkách“ mezi hodnými „Zahradníky“ a jejich nepřáteli.

V Rampových knihách by bylo možné vystopovat celou řadu dobových vlivů a podnětů, které byly pravděpodobně zdroji jeho barvitých příběhů o imaginárním Tibetu. Odhalení omylů či nesmyslů v Rampových knihách však neznamená, že by tím „jeho“ Tibet utrpěl a rozplynul se jako fata morgána. Rampův vliv na západní představy o Tibetu je dosud obrovský. Svědčí o tom příhoda, kterou popisuje Donald Lopez, profesor Michiganské univerzity. Dal svým studentům přečíst Třetí oko, aniž by jim řekl cokoliv o jeho autorovi. Studenti byli nadšení, jak je kniha srozumitelná a pěkně vystihuje celou podstatu tibetského buddhismu...

Příběhy z „imaginárního“ Rampova Tibetu však měly někdy i pozitivní vliv. Někteří tibetologové totiž přiznávají, že právě Rampovy knihy v nich vzbudily první zájem o Tibet. A tak je třeba přiznat, že Rampovo dílo mělo jistý podíl na šíření povědomí o Tibetu. Bohužel dodnes pouze někteří čtenáři odhalili pozadí jeho příběhu a zjistili, že Rampův „Tibet“ má s tím skutečným jen velmi málo společného.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 19 - jaro 2003

[  10.10.2003    zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz)   autor: Jana Rozehnalová  ]