Toulky Tibetem

Džókhang

Centrum tibetského hlavního města Lhasy, srdce Tibetu. Místo, kterému se žádný zahraniční turista nemůže při návštěvě Lhasy vyhnout, místo, které stále přitahuje do Lhasy stovky tibetských poutníků. Každé ráno a v podvečer se plní Tibeťany s modlitebními mlýnky v rukou, kteří přilévají jačí máslo do nikdy nehasnoucích svící. Před jeho zdmi i uvnitř se neustále klanějí desítky lidí. Takový je Džókhang – nejsvětější tibetský buddhistický chrám a jedno z posledních míst, které stále dýchá atmosférou tradic a zvyků starého Tibetu.

Džókhang nechal postavit tibetský král Songcän Gampo někdy mezi lety 639 a 647 našeho letopočtu, aby v něm mohl uložit Akšóbju - sochu Buddhy, kterou králi jako věno přivezla jeho manželka, nepálská princezna Brkhuti. Ve stejné době byl stavěn také jiný ze lhaských chrámů – Ramočhe, do kterého byla umístěna Buddhova socha Džowo Šákjamuni (také zvaná Džowo Rinpočhe). Tu králi přivezla jeho druhá manželka, čínská princezna Wen-čcheng. Po králově smrti nechala Wen-čcheng převézt sochu Džowo Rinpočhe do Džókhangu a od té doby jej tam každý den chodí uctívat desítky lidí.

Dlouhá pestrá fronta se v Džókhangu utvoří vždy kolem desíti jedenácti hodin dopoledne. Desítky Tibeťanů se pomalu šinou za sebou v dlouhém hadu přes všechny malé svatyně se stovkami soch a obrazů Buddhy, tibetských světců a učitelů, které se nacházejí v přízemí Džókhangu. Fronta končí až u sochy Džowo Rinpočhe a někdy to trvá i dvě tři hodiny, než se k němu poutník pomalu dostane. Za sebou se ve frontě tlačí i předbíhají lhaské Tibeťanky v moderních nehezkých kostýmech i zaprášení a po jacích vonící poutníci ze západního Tibetu, Khampové s červenou třásní uvázanou ve vlasech i bohatí Tibeťané ve svátečních kabátcích. Vzduch je horký a dusivý od zápachu jačích svíček, kolem se ozývá odříkávání manter a v mírné tlačenici se člověku občas zaryje do zad modlitební mlýnek. Před Džowo Rinpočhem se každý z Tibeťanů zastaví, ukloní a dotkne se čelem jeho roucha. Mnozí poutníci si u sochy nechají posvětit khatag, thangku nebo třeba malou sošku Buddhy, která se poté stane součástí jejich domácího oltáře. Nebýt mnicha, který všechny popohání, fronta by asi byla nekonečná.

Po návštěvě Džowo Rinpočhe vede cesta většiny Tibeťanů do prvního patra Džókhangu, kde se nachází například svatyně Songcän Gampa či svatyně se sochami tibetských ochranných hněvivých božstev. Ve druhém patře Džókhangu se pak rozprostírá malé otevřené prostranství, které se každý den kolem páté hodiny odpolední zaplní zvuky tleskání a vzrušených hlasů mnichů, debatujících nad složitými buddhistickými otázkami.

Na střeše Džókhangu panuje na rozdíl od rušného prostředí uvnitř chrámu příjemný a většinou ničím nerušený klid a je odtud nádherný výhled na kamenné domy a barevné střechy starého centra Lhasy, na vzdálenou Potalu i na Tibeťany, kteří korzují po náměstí nebo se uklánějí před Džókhangem.

Kromě samotného chrámu stojí za to chvíli pozorovat také Tibeťany, kteří přilévají máslo do svíček u vchodu či kteří obcházejí chrám a otáčejí velkými modlitebními mlýnky po jeho obvodu. Každý večer také mniši shromáždění v přízemí Džókhangu monotónním bručením odříkávají sútry.

Džókhang mohou jednotlivci navštívit zdarma, vstupné platí pouze turistické skupiny s průvodcem. Těm je lepší se vyhnout i proto, že chrámem vždy doslova proletí. Tibeťané se jimi ale nenechají rušit a dál uctívají Buddhovo učení tak, jak to určitě dělali i před sto padesáti lety. Džókhang je prostě pro každého návštěvníka Lhasy nutnost a není to místo, které se navštěvuje jen jednou.

Tento článek je převzatý z časopisu Tibetské listy č. 19 - jaro 2003