|
Oboustranně popsané nebo potištěné podlouhlé listy papíru, volně naskládané na sobě, které jsou vložené mezi dvě dřevěné desky a zabalené do plátna. Výsledný úhledný balíček - kniha - je pak převázaný šňůrou nebo hedvábnou stužkou a vložený do dřevěné konstrukce, kde každá kniha má svoji vlastní přihrádku.
Tradiční tibetská knihovna patří k nejdůležitějším součástem každého většího kláštera. Podstatnou část knihovny zabírají Kangjur s Tängjurem, dvě rozsáhlé sbírky tibetských buddhistických textů, a pouze malou část pak tvoří další souborná nebo jednotlivá díla vztahující se ke škole nebo linii, ke které klášter patří. Kangjur a Tängjur (v češtině často Kandžur a Tandžur) jsou významné zejména pro linie Gelug, Sakja a v menší míře i pro Kagjü. Stará škola Ňingma a také bönisté používají jiné sbírky textů.
První pokusy o sestavení souboru buddhistických textů sahají hluboko do historie, až k přelomu 8. a 9. století, kdy vznikaly první tibetské překlady za sanskrtu (tzv. staré překlady) a také jejich první seznamy - karčhagy. V 11. století, v době obnovování buddhismu v Tibetu, se texty začaly překládat systematicky (tzv. nové překlady) a daly základ k pozdějšímu vzniku Kangjuru (doslova "Překladů výroků" - tj. Překlady slov buddhů) a Tängjuru (doslova "Překlady komentářů"). Samotné uspořádání přeložených textů do dvou samostatných sbírek proběhlo až o 300 let později, v polovině 14. století. Jejich základem se stal tzv. narthangský rukopis nazvaný podle kláštera Narthang nacházejícího se u Žikace. Tibetský učenec Künga Dordže v letech 1347-1351 zrevidoval Kangjur a vytvořil cchalpaské vydání Kangjuru (Cchalpa Kangjur) podle kláštera Cchal Gungthang, které se stalo základem pro všechna další vydání Kangjuru. Redakci a kodifikaci Tängjuru provedl jiný tibetský učenec - Butön Rinčhendub (1290-1364) v klášteře Žalu, a sestavil tzv. žaluské vydání (Žalu Tängjur), které se stálo základem pro další vydání Tängjuru.
První tištěné texty
Až do konce 14. století se všechny buddhistické texty opisovaly ručně. První tištěné vydání Kangjuru pochází z Pekingu z roku 1410. Od začátku 15. století až do konce 20. století se Kangjur a Tängjur ručně tiskly z dřevěných matric. Jednotlivá vydání obou souborů jsou označována jmény klášterů, ve kterých byla tištěna. Mezi nejznámější patří např. opět narthangské vydání (v letech 1730-1732 v Narthangu byly vytvořeny i tiskařské destičky), lhaské vydání (Lhasa, 1934), dergeské vydání (Derge v Khamu, 1733-1734), čhamdoské vydání (Čhamdo v Khamu, kolem 1930), rabgjaské (Rabgja v Amdu, 1814-1820) nebo několik vydání pekingských (např. z roku 1605, 1700 nebo 1737). V posledních dvaceti letech vyšly moderní reprinty starých vydání Kangjuru a Tängjuru v Číně, Indii, Japonsku nebo USA.
Jednotlivá vydání se od sebe mohou lišit množstvím svazků nebo oddílů, ale obsah všech je přibližně stejný: zahrnuje více než 300 svazků s celkovým počtem kolem 4500 textů. Z nich naprostá většina jsou překlady ze sanskrtu, některé jsou překlady z čínštiny a také původní práce tibetských učenců. Kangjur s Tängjurem kromě jiných textů obsahují i tři koše Tripitaky, tj. Vinajapitaku (tib. Dulwa, koš disciplíny), Sútrapitaku (tib. Do - koš nauky), a Abhidharmapitaku (tib. Ngönpa - koš výkladů). Součásti koše súter je i oddíl pradžňápáramitové literatury, tj. textů dokonalé moudrosti (Pharčhin), z nichž nejznámější jsou např. Sútra srdce (Šerab ňingpo), Diamantová sútra (Dordže čöpa), sútra o osmi tisících verších (Gjä tongpa) apod. Velmi významnou součástí Kangjuru a Tängjuru jsou tantry (Gjü), texty věnované buddhistické logice (Cchäma), medicíně (Sowa-rigpa), jazykovědě (Damdo) a mnoho dalších.
Ti, kteří nemají možnost cestovat do Tibetu, mohou zajít do knihovny Orientálního ústavu Akademie věd ČR v Praze, kde najdou Kangjur a Tängjur, vytištěný v 50. letech minulého století v Derge.
Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 20 - léto 2003
[
08.02.2004
zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz) autor: Ľubomír Sklenka ]
|
|
)
)