Články

Životní prostředí v Tibetu před čínskou invazí

Podnebí a životní prostředí v Tibetu se v průběhu geologických období postupně měnilo a tyto změny velmi ovlivnily faunu i flóru. Kromě toho docházelo i k celosvětovým posunům v klimatu a evolučním vývoji. Po miliony let se v Tibetu střídala období poklesu a nárůstu teplot. Zkameněliny svědčí o tom, že Tibetská náhorní plošina byla po miliony let pod hladinou moře. Před dvěma sty miliony let oceán postupně začal ustupovat a tam, kde původně bylo moře, vznikly lesní porosty.

Poté, co se indická litosférická deska před 45 miliony let střetla s deskou asijskou, došlo k vyzdvihnutí Tibetské náhorní plošiny. Himálajský masiv dosáhl takové výšky, že začal stát v cestě vlhkosti přicházející od Indického oceánu. Podnebí se ochladilo a začalo být sušší, staré lesy ustoupily stepím a travnatým porostům, kterými se plošina vyznačuje i dnes.

Převážná část Tibetu se nachází na náhorní plošině, přesto je však životní prostředí v jednotlivých oblastech velmi různé. Rozmanitost krajiny, kde najdeme zalesněné hory, pouštní planiny i pahorkaté pastviny, je daná zejména klimatem. Konkrétní místní klimatické podmínky vytváří extrémní nadmořská výška, velké sucho a složitý terén, což potom ovlivňuje rostlinstvo.

Tibet, před čínskou invazí nezávislá země, se politicky členil na centrální Tibet (do něhož spadá Ü a Cang), Kham a Amdo. Při popisu životního prostředí budeme tibetské regiony označovat stejným způsobem. Avšak vzhledem k obrovské rozloze a geografické rozmanitosti budeme centrální Tibet dále členit na planinu Čhangthangu, západní a jižní Tibet.

Čhangthang
„Rozlehlá vrchovina v severním Tibetu, země modrých jezer, vrchů barvy zlata a mědi, širokých údolí a zelených pastvin…“ (Lama Anagarika Govinda: The Way of the White Clouds) které jsou vystaveny působení silného větru a intenzivního slunečního záření. Srážky dosahují méně než 100 mm za rok a vyskytují se jen v průběhu krátkého léta. Teplota se pohybuje mezi 30^oC (v létě kolem poledne) a -35^oC (v zimě v noci). Řeky Čhangthangu jsou v létě napájeny z tajících ledovců a v zimě jsou většinou zamrzlé. Na planině najdeme i slaná jezera a slané mokřady.

V severním Čhangthangu, na úpatí hor Kchun-lunu, se rozprostírá štěrkovitá poušť s řídkým porostem rostlin, např. pelyňku a ostřice, které se vyskytují kolem jezer a na horských svazích s dostatkem vody. Směrem k severozápadu postupně krajina přechází ve vysokohorskou chladnou poušť. V jižním Čhangthangu díky o něco vyšším srážkám najdeme stepní pastviny s porostem kostřavy, kavylu a pýru a v okolí jezer jalovce.

Na začátku 20. století Čhangthang několikrát přešel Sven Hedin. Živou přírodu severního Čhangthangu popsal v knize Tibet slovy: „I v této holé, neúrodné a bezútěšné pustině z kamene je život. Daří se tu divoce žijícím druhům, jejichž krása a síla si nezadá s velkolepostí krajiny. Řídká, tuhá a krátká stébla trav (zvířatům v karavaně) nemohou dát dostatek živin, ale antilopám, divokým ovcím a oslům to podle všeho stačí.“ Dále Hedin obdivuje divoké osly kjangy, kteří se pohybují ve všech částech Tibetu ve velkých stádech o stovkách kusů i v malých skupinkách osmi či devíti zvířat, a zvláštní pozornost věnuje jejich síle a odolnosti. Při jiné cestě Hedin vstoupil do Čhangthangu ze západního Tibetu a opět píše o hojnosti divokých jaků, divokých ovcí, antilop, zajíců a vlků.

Jedním z posledních cizinců, kterým se začátkem 40. let před čínskou okupací podařilo procestovat západní a centrální Tibet, byl Heinrich Harrer. I on v knize Sedm let v Tibetu žasl nad velkými stády divokých jaků, koní, antilop orongo a gazel, které se nebály člověka.

V jižním Čhangthangu žilo množství irbisů (sněžných levhartů), vlků, rysů, medvědů hnědých, lišek pouštních a hlodavců. Skalnaté oblasti daleko na západě zase vyhledávali nahurové modří (nazývaní též bharalové či modré ovce). V drsném podnebí se dařilo i mnoha druhům ptáků: krkavcům, pěnčíkům, pěnkavákům, kavčatům, velekurům, stepokurům, skřivanům a bělořitům. Jezero Panggong na severozápadě bylo domovem racků hnědohlavých.

Západní Tibet
Do tohoto regionu patří hora Kailás (tib. Gang Rinpočhe) a jezera Manasaróvar (tib. Mapham Jumccho) a Rakas-tal (tib. Langkamccho). V této oblasti, kterou Lama Anagarika Góvinda popisuje jako jednu velkou přírodní mandalu, pramení řeky Brahmaputra, Satladž, Indus a Karnálí. Životní prostředí se velmi podobá prostředí Čhangthangu. Je zde málo vegetace, a tak o to více vyniknou skalní útvary a hory. Na jihozápadě vyprahlou krajinu protínají hluboké kaňony nepopsatelné vznešenosti a krásy. Pro Lamu Anagariku Góvindu je horská scenérie více než jen krajinou: je to „architektura v nejvyšším významu toho slova“. Popisuje, jak se horské masivy před jeho očima mění v obrovské chrámy plné výklenků, ochozů se sloupořadími a říms zdobených věžemi, vížkami a kupolemi.

Dvě desetiletí bezprostředně před čínskou invazí Góvinda v Západním Tibetu strávil mnoho času a krása a velkolepost tohoto prostředí ho nikdy neomrzela. O setkáních s tamními živočichy podává mnoho zajímavých zpráv. Popisuje kjangy, kteří svou velikostí a stavbou těla připomínají zebry, současně ale mají zbarvení a držení těla vysoké zvěře. Jeho popis je výstižný a zároveň velmi podrobný: uvádí, že hlava kjanga je v poměru k jeho tělu větší než hlava koně, a detailně popisuje i chování kjangů. Píše o tom, jak mají rádi svobodu a otevřenou krajinu, a nemohou tedy žít v zajetí, což vysvětluje, proč se je nikdo nesnaží domestikovat. Stejně tak je nikdo neloví, protože buddhismus zakazuje zabíjení zvířat, a tak se kjangové pohybují v obrovských stádech a setkání s nimi je vždy velkolepou podívanou.

Jižní Tibet
Tato oblast, která se nachází mezi horským masivem Kailásu a Ňänčhen Thangly na severu a Himálajem na jihu, je teplejší a vlhčí než Čhangthang, avšak teplotní rozdíly jsou i zde stále vysoké. Na stepi se vyskytovala řada keřů, jako např. jalovec, dřišťál, zimolez a skalník. Na loukách rostou divoké květiny, jetel, ostřice, pampelišky a psárka.

V údolí v horním a středním toku řeky Cangpo vládne křovinatá step. V centrální provincii Cang bylo možné najít křoviny, trpasličí vrby a topoly. Skutečný les však začínal až východně od Lhasy, kde byly horské svahy pokryté hustými lesy: jedlemi a rhododendrony rostoucími ve výšce 4000 m tsugami a smrky či modříny ve výšce 3000 m. a borovicemi ve výšce 1500 m.

V ohybu řeky Cangpo, směrem k jihu, začíná být podnebí vlhčí a teplejší. Lesy tam byly bohatší a rozsáhlejší, čímž se podobaly lesním porostům v jihovýchodním Khamu. Na vysoko položených svazích do 4000 m rostly jedle, trnky, tsugy a o něco níže lesy z bambusu, vždyzeleného dubu, kafrovníku a magnólií. V nižších polohách se vyskytovaly stromové kapradiny, banánovníky, divoké citrusy a palmy. Ve výškách pod 1000 m rostl tropický les: myrta, banyán, orchideje, fíkovníky a tropické mandlovníky.

V jižním Tibetu nacházela útočiště mnohá zvířata jako lišky, levharti, kabaři pižmoví a různí hlodavci. Rozmanitost ptačích druhů tady byla mnohem větší než v Čhangthangu - vyskytoval se zde mj. velekur, husa tibetská, pěnkavy, hrdličky východní, strdimilové, straky, šoupálci a pěnkaváci sněžní. V tropických oblastech na východě žili levharti, kočky divoké, opice a pestrobarevní ptáci.

V knize Lhasa the Holy City Spencer F. Chapman píše, že Lhasa a její okolí byly pro ornitology rájem: „Z houští se ozývaly hlasité rytmické noty timálie tibetské, pochechtávání sojkovců a sladké tóny budníčků. V trnitém křoví člověk mohl spatřit krásně zbarvené hýly, dva druhy neméně barevných rehků, střízlíkovce a pěvušky. U písečných koryt potoků bylo vidět bekasíny a vodouše spolu s několika druhy konipasů. Jednoho dne jsem viděl modrého ledňáčka a několikrát jsem spatřil zedníčky skalní, kteří mezi skalami poletovali jako motýli. Na větších vodních tocích žijí husy tibetské, husice rezavé, kachny divoké, kopřivky, čírky obecné, ale také rybáci, rackové, kormoráni, morčáci a nad nimi vlaštovky, rorýsi a břehule, kteří loví hmyz. Krkavci a kavčata hlučně krouží kolem Železné hory a vysoko ve vzduchu létají orlosupi bradatí, supové himálajští, káňata, luňáci a orlovci.“

Severovýchodní Tibet
Amdo a oblast kde žijí Gologové na hranici Khamu se vyznačují rozlehlou stepí, ze které se zvedají pohoří. Na stepích rostla ostřice, pochybek, reveň a hořce a mezi alpinskými rostlinami nad hranicí lesa bylo i mnoho léčivých bylin. Na nižších svazích rostly rhododendrony, vrby, smrky a jalovce. Podobně jako jiné oblasti, i Amdo bylo bohaté na živočišné druhy. Rockhill ve své knize The Land of the Lamas popisuje hojné počty divokých oslů a antilop, ale i zajíců, vlků, medvědů, hus, kurů, morčáků, káňat, a z velkých druhů ptáků například jestřábů.

Čtrnáctý dalajlama na krajinu svého dětství vzpomíná v knize My Land and My People těmito slovy: „Na jih od vesnice Tagccher (dalajlamovo rodiště) se tyčila hora, která byla vyšší než všechny ostatní. Jmenovala se Amičiri, ale místní jí také říkali ¸Hora, která probodává nebe´ a považovali ji za příbytek ochranného božstva celého kraje. Spodní část svahů této hory byla pokrytá lesy, nad nimi bylo vidět hustou trávu, nad ní pak byla holá skála a na vrcholku sněhová čepice, která nikdy neroztála. Na severní straně rostly jalovce a topoly, broskve, švestky, ořešáky a nejrůznější bobuloviny a voňavé květiny. Ve vodopádech dolů stékala křišťálově čistá voda a všude se pohybovali ptáci a divoká zvířata - vysoká zvěř, divocí osli, opice, několik levhartů, medvědů a lišek. Člověka se nebáli, protože v kraji žili buddhisté, kteří nikdy úmyslně živé bytosti neublíží.“

Jihovýchodní Tibet
V provincii Kham se do Tibetské plošiny zařezávají hluboká a úzká údolí, která se rozevírají do roviny v čínském S\'čchuanu. Protože tady jsou větší srážky, louky pomalu ustoupily lesnatým stepím a v jižní části lesům. Velké části Khamu byly pokryty jehličnatými lesy a na východě převažovaly smíšené lesy mírného pásu a subtropické lesy. Hranice lesa byla ve výšce 4000 m a ve výškách nad 3000 m rostly smrky a jedle. Pod nimi byla zóna křovinatých houštin dubových a borovicových porostů.

Na severu, kde bylo podnebí chladnější a sušší, byly běžné borovice a duby. V teplejších a vlhčích místech rostly jedle a tsugy. Pod hranicí 2000 m se smíšené lesy skládaly z tsug, stromů rodu Lithocarpus densiflorus, kaštanů, bříz a osik. V nejjižnějších částech byla subtropická vegetace. Smrky, jedle a borovice nejprve v nižších polohách ustupovaly jünnanské borovici a alpinskému dubu a ještě níže pak místo nich nastupovaly magnólie a subtropické stromy.

W. W. Rockhill cestoval po Khamu na konci 19. století a popsal, jak jalovce a borovice tehdy rostly na horských svazích, zatímco cesty lemovaly divoké slivoně, keře angreštu a zimolez. Píše o tom, jak v nižších partiích východních svahů v Derge rostly smrky, cedry, jalovce a mnoho dalších stromů, které byly větší než stromy kdekoliv jinde.

Ze zvířat se zde vyskytovali netopýři, cibetky, vydry, rosničky, opice, vysoká zvěř a veverky. I ptačí život zde byl velmi pestrý: bažanti, koroptve, papoušci, strdimilové, sojkovci, timálie, straky a květozobové.

Ztracený ráj
Klimatické podmínky se mění v průběhu dlouhých období, kdy se příroda, rostliny, živočichové a lidé postupně přizpůsobují novému prostředí. Na zemi neexistuje jiná země nebo národ, kterému by se podařilo žít v naprosté harmonii s životním prostředím až do poloviny 20. století.

Odlehlost, nepřístupnost a nehostinné podnebí Tibetské plošiny ještě posiloval zákaz vstupu cizinců do země. Ti, kteří v Tibetu cestovali nebo pobývali, museli prokázat velkou dávku vynalézavosti, aby se jim vůbec do této země podařilo proniknout. A tak po staletí Tibeťané žili v izolaci, chránění před vlivy moderního světa.

K zachování harmonie mezi lidmi a životním prostředím v Tibetu přispíval i buddhismus. Díky víře ve vzájemný vztah mezi flórou a faunou a dalšími přírodními živly bylo čerpání přírodních zdrojů všeobecným tabu, a náboženská pravidla a starost o životní prostředí tak byly neoddělitelně spojeny.

Tibet je také zemí, kde pramení hlavní asijské řeky, a tak stav životního prostředí v Tibetu významně ovlivňuje celý kontinent. Tento poznatek se odráží ve starém proroctví, podle kterého blahobyt Číny závisí na štěstí a spokojenosti v Tibetu. Toto proroctví bylo možná vysloveno s vědomím, že spokojenost lidí závisí na dobrém stavu půdy, všech rostlin a zvířat.

Buddhistická zásada nezabíjení je v duši Tibeťanů hluboce zakořeněna. Za obzvláště špatné je považováno rybaření, protože ryb, které jsou malé, se pro přípravu řádného jídla musí zabít víc, a totéž platí pro ptáky. Ptáci, zajíci, svišti a další malá zvířata se proto člověka téměř nebála.

Úctu Tibeťanů k jejich prostředí a všem živým bytostem opět krásně vyjadřuje Lama Góvinda: „Velkolepý rytmus přírody prostupuje vše a člověk je do něj vplétán duší i tělem. Ani jeho představivost nepatří do sféry jednotlivce, ale spíš do duše krajiny, ve které je rytmus vesmíru zhuštěn do melodie neodolatelného půvabu. Představivost se tu stává vyjádřením reality v rovině lidského vědomí a toto vědomí jako by se samo přenášelo z jedince na jedince, až vytvoří duchovní atmosféru, která obklopí celý Tibet.“

Z tibetštiny přeložil Miroslav Pošta

Tento článek je převzat z časopisu Chöyang (1991)