Články

V nomádském táboře

Psycholožka Kateřina Peclová navštívila třikrát Ladak, s manželem a fotografem Richardem Slabou tam strávila sedm měsíců. První dvouměsíční cestu v roce 1998 absolvovali netradičně, s koněm Rozárkou, kterého si s manželem koupili. Z druhého pobytu v roce 2000, kdy se čtyři měsíce výhradně pěšky toulala po odlehlých místech Himálaje, připravuje knihu, ze které uvádíme následující ukázku.

Není-li v Korzoku dobře, snad bude na pastvinách o kus výš lépe. Stoupáme úzkým údolím mezi skalními stěnami kolem zurčícího potoka. Tráva kolem vody je svěže zelená. Zanedlouho se před námi rozevře široká planina obklopená horami. Jedna polovina suchá kamenitá, druhá zelená mokřinami podél potůčků. Mezi mokřinami spousta stanů z jačí vlny. Stoupáme po suché půlce proti proudu řeky. O kus výš půjde snadno přeskákat po kamení. Dřív než to uděláme, dohoní nás tři nomádské děti, běžící po druhém břehu. V plandavých gumovkách proběhnou vodou a už jsou u nás a natahují k nám své umouněné ruce. „Džulé! Rupee!“ Usmíváme se a vrtíme hlavami: „Ne,“ a plácáme je do nastavených dlaní. „Rupee!“ opakují již o poznání zarputileji a strkají nám ušmudlané dlaně pod nos. „Ne!“ trváme na svém - také zarputileji. Děti se však nedají a bez zaváhání překročí hranici pro nás přijatelné dotěrnosti. Už na nás docela drze křičí a tahají nás za rukávy. „Tak dost!“ houkne na ně Ríša - česky pochopitelně. Děti se leknou a poodběhnou pár metrů. Tam se však otočí, sesbírají munici a my se ocitneme pod palbou kamení. Jen tak tak stíháme uhýbat. „Tak to jste přehnaly,“ zamumlá Ríša a palbu jim oplácí. Hází jen zlehka a míří pod nohy. Stačí to. Děti se stahují na druhý břeh. Dál sice cosi křičí a házejí kamení, ale k nám už nedohodí. To je tedy přivítání - u nomádů.

Na návštěvě u Dordžeho
Sedíme chvíli na břehu řeky a váháme, zda vůbec máme přecházet na druhou stranu, na území nomádského tábora. Naštěstí je Ríša vytrvalý a nenechá se tak snadno odradit. Vstává a stoupá ještě chvíli podél řeky, až najde vhodné místo, kde je možné přeskákat po kamení na druhý břeh. Trochu s obavami ho následuju. Jak nás tu asi přijmou? Kolik kamenů ještě přiletí? Planina je rozlehlá a jednotlivé skupinky stanů jsou od sebe poměrně daleko. Rozhlížíme se, kde zahájíme průzkum. Dobrá záminka pro sblížení - požádáme, zda by nám neprodali jogurt. I ešus na to máme s sebou. U prvního stanu zavrčel velký huňatý pes. Byl sice uvázaný, ale raději jsme ho obloukem obešli. Z druhého stanu vykoukla krásná copatá žena, s úsměvem se omluvila, že jogurt nemá. Z třetího vyšel muž. Nádherný vrásčitý chlap s dlouhým tenkým copánkem na zádech a s jiskřivýma očima. Na nic se nás neptal a na naše pokusy o otázky neodpovídal. Jen se usmál a výmluvně nadzvedl cíp plachty, čímž pro nás dokořán otevřel „dveře“ svého „domu“. Bude to první z mnoha nomádských stanů, v nichž budeme v následujících týdnech hosty a od této chvíle už vždy to bude u milých, vřelých a pohostinných lidí.

Uctivě vstupujeme do nomádského obydlí. Je to obdélníková díra v zemi, možná půl metru hluboká. Kameny vyskládané po obvodu tvoří nízkou zídku nad zemí a přes ni je přetažená tmavohnědá plachta z jačí vlny. Plachta má uprostřed díru místo komína. Pod ní je ohniště, kolem něj ploché kameny, v rohu na kamenné poličce leží veliký jačí žaludek naplněný máslem. V druhém rohu stažená mrtvá koza. Useknutá hlava leží o kus vedle. Všude na světě jsou pastevci živi z mléka a masa a je to kupodivu tak samozřejmé a „správné“, že ani tady v buddhistické kultuře jim jejich „masožroutství“ nikdo nemá za zlé. Ani já ne, i když sama maso nejím. Usedáme vedle pastevce na barevný koberec, jeho paní si sedá na bobek z druhé strany ohniště. Zvědavě si nás prohlíží. Thajä Dordže - náš pastevec - se naopak tváří, jako by nás znal už dávno. „Jogurt nemám,“ teprve teď dostaneme odpověď na otázku, položenou ještě venku. „Ale mám tohle.“ Ve veliké mosazné naběračce se zdobenou rukojetí nám jeho paní podává cosi. Je to bílé, poměrně řídké, teplé, lehce provzdušněné a chutná to jako jogurt a tvaroh zároveň. Nejspíš je to nějaké vývojové stadium jogurtu, které právě živě kvasí. Chutná nám to náramně a kývneme, ať nám naplní ešus. Deset rupií rázně odmítá. Když vidí, že hned z ešusu nedočkavě ochutnáváme, naznačí, ať si to necháme na potom a naplní nám každému malou misku. Pak zaloví v pytli za svými zády a do každé misky vhodí hrst cukru. Paní nám navrch naloží dvě naběračky vařené rýže. Dělají se nám boule za ušima a chválíme jídlo, co naše ladačtina stačí. Thajä Dordže spokojeně a skromně pokyvuje hlavou, jako by říkal: „No, tak z toho zas nedělejte takovou vědu“. A dál si zašívá své rozlepené škrpály. Jó, to bychom taky potřebovali. Naše pohorky už těžce přesluhují a jsou samá díra.

Nad ohništěm a kamennou policí s hrnci a vlastně nad tím vším je malý oltář - plochý kámen a na něm stojánky s obrázky Buddhy a dalajlamy a před nimi misky s campou a máslové lampičky. „Podívej, my taky máme dalajlamu,“ ukazuji pastevci maličký obrázek, který jsem si vystřihla v Austrálii z křížovky v časopise. Thajämu se rozzáří oči: „Můžete mi ho dát?“ Na chvilku zaváhám. Myslela jsem si, že budu dalajlamu vozit s sebou pro štěstí. Jenže v Thajäho žádosti bylo něco odzbrojujícího. Nebylo to vůbec žádné žebrání. Nebyla to neomalená dotěrnost „chudého“ vůči „bohatému“, jaké čelíme v Indii tak často. Tohle byla zdvořilá rovná otázka vedená upřímnou touhou. Bylo z ní jasné, že malinkatý obrázek má pro pastevce mnohem větší cenu, než si vůbec umíme představit a to přes veškerou úctu, kterou k dalajlamovi chováme. A taky přesto, že na oltáři má dvě mnohem větší dalajlamovy fotografie. I kdyby jich měl deset, bude pro něj každá další znamenat bohatství a bude se před ní s úctou sklánět. Vyndavám tedy obrázek z deníku a vkládám jej do dvou snědých drsných dlaní, čekajících na něj, jako by čekaly na posvátný pokrm. Thajä Dordže si obrázek pomalu zbožně zvedne k čelu, chviličku ho tam přidrží a pak ho podá manželce, která učiní totéž a potom ho přidá na oltář.

Veselé babky
Je čas se rozloučit. Ještě jednou děkujeme za pohostinnost, Thajä se stále přátelsky usmívá a nepřestává zašívat botu, paní nás jde vyprovodit před „dům“. Ukláníme se se sepnutými dlaněmi: „Džulé, džulé!“ Setkání s tímto hrdým, důstojným a laskavým pastevcem nám vrací světlo do duší a víru v dobré lidi. Thajä nás tak obdaroval darem nejpotřebnějším pro další putování mezi nomády. Usměvaví procházíme mezi stany a naše úsměvy a uvolněnost „fungují“. Lidé se smějí na nás a z dálky nám mávají. S chutí sníme celý ešus jogurtu a půjdeme koupit další. Třeba tamhle k těm stanům. U nich sedí dvě rozcuchané babky na zemi a pokroucenými větvičkami shrabují do velikých pytlů kozí bobky. Topit se musí a trus velkých zvířat v tomto drsném podnebí zdaleka nestačí. A tak se musí na topení schraňovat i malé kozí a ovčí bobečky. „Džulé! Jak se máte?“ Babky se místo odpovědi zubí od ucha k uchu. Rozvíjím konverzaci: „Jdete zítra do Korzoku, do gönpy na čham?“ Naznačuji tance mnichů a babky se mohou potrhat smíchy. Jedna z nich se zvedá a napodobuje mé divadlo, a tak se na zdupané zemi plné bobků spolu točíme a máváme rukama a všichni se hlasitě řehtáme. Nádherné setkání, při němž jsme si vystačili se čtyřmi ladackými slovy a jistě bychom se obešli i bez nich. Skloněné slunce svítí babkám do vrásčitých tváří a moc jim to sluší. Žádný salón krásy na světě neudělá člověka tak krásného jako mír kdesi uvnitř, vědomí svého místa, oči dokořán a radostný úsměv. Tyhle veselé babky byly jedny z nejkrásnějších lidí, jaké jsme potkali.

Důstojnost a lidskost
Radost se nám zavrtává do morku kostí, hřeje po celém těle a my jdeme dál po pastvinách, s širokým úsměvem uvnitř i na povrchu. Rozeběhne se sice za námi pár rozzuřených psů, to pak musíme hněvivě točit kolem sebe tlustým provazem z jačí vlny a metat kamení, na chvíli se staneme i terčem dětí - kamenometačů, to pak musíme utíkat, ale přesto radost zůstává.

Na těhle pastvinách prostě zvítězila důstojnost a lidskost, nejmíň 5:2. Nakonec nám krásná, zářivě se usmívající stará paní prodá další ešus jogurtu, tentokrát hotového, studeného, hlaďoučkého. Vzdalujeme se jejímu pohledu a ona stojí u stanu a mává a mává. Na kraji pastvin usedáme na kámen. Ríša ještě kamsi dlouze hledí skrze objektiv a já se jen tak dívám. Nechávám v sobě doznít tento zvláštně prosluněný den. Rozhlížím se po zelených pastvinách obklopených velikými nehostinnými horami s bílými ledovými vrcholy. Jak na velikém jevišti vidím před sebou nomádské stany a mezi nimi maličké postavičky - hrající si děti, ženy spřádající vlnu, muže ženoucí kamsi stádo bílých a hnědých teček. Kdybych tu mohla sedět dost dlouho, uvidím celý život - zrození, dětské hry, práci pro skromné živobytí, modlitby, slavnosti, umírání. Jedna veliká planina v horách a odehrává se tu všechno. Tak nějak obyčejně, prostě, nepřehlédnutelně, srozumitelně. Podobný pocit, že se dotýkám vzácného pokladu, mívám všude tam, kde lidé samozřejmě vědí, odkud je voda, kterou pijí, odkud je každé jídlo, jímž jsou živi, kam sami patří a před čím se mají sklánět.

Opouštíme nomádský tábor. V zapadajícím slunci všechno svítí - zelená tráva, bílý čhörthen, stříbrné pramínky potoků, chlupaté nomádské stany, z nichž postupně začínají stoupat stužky kouře. Rozdělávají se ohně a rodiny se scházejí k čaji a k večeři. Scházíme krátkým údolím zpět k jezeru Ccho-Moriri. Jogurt nám lehce bublá v žaludku. Tu poslední várku si raději necháme na ráno.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 20 - léto 2003