Články

Výpověď třináctileté studentky z Amda

Dívka opustila Tibet v roce 1996 kvůli nedostatku příležitostí naučit se tibetsky. Rodiče jí řekli, že by pro ni bylo lepší, kdyby odjela a začala se tibetštinu učit v Tibetské dětské vesničce v Indii. Rodiče stále žijí v Tibetu a prodávají oděvy ve vlastním obchodě.

Svědectví
„Šest let jsem navštěvovala čínskou státní školu v naší vesnici. V naší třídě bylo 40 žáků, z toho jeden Číňan. Většina učitelů byli Číňané a hlavním vyučovacím jazykem byla čínština. Dvakrát týdně jsme měli hodiny tibetštiny, ale i tam jsme museli mluvit čínsky.

Výuce v čínštině jsem rozuměla, ale moje znalosti jazyka nebyly tak dobré, abych zvládla zkoušky. Proto jsem z čínštiny propadala a musela jsem opakovat třetí a pátý ročník základní školy. I když jsem v jiných předmětech prospívala velmi dobře, v čínštině jsem nestačila. Otec mě občas o prázdninách doučoval tibetštinu. Ve škole nebyly žádné předměty o tibetské historii, kultuře ani náboženství. Látka na hodinách tibetštiny byla přímo překládaná z čínských učebnic. Chtěla jsem se naučit něco o tibetské kultuře, a proto jsem také přišla do dětské vesničky v Indii.

Po dokončení základní školy by mě asi na střední školu nepřijali, protože jsem nebyla dost dobrá v čínštině. Bez velice dobré čínštiny nelze u přijímacích zkoušek na střední školu uspět. Moji rodiče platili celkem nízké školné, ale museli doplácet za mnoho jiných věcí jako jsou židle, učebnice či rozbitá okna. Celkem rodiče platili kolem 250 jüanů ročně.

Obecně jsem měla pocit, že mě učitelé diskriminují vůči čínským studentům, kteří pocházeli z bohatých rodin. Z domova do školy to byla hodina chůze, a když jsem jednou v zimě přišla pozdě, učitel mě nechal hodinu klečet ve sněhu. Od rodičů jsme dostávali prostou svačinu, ale i tak nám ji čínští spolužáci kradli.

Když jsme měli u zkoušek špatné výsledky, učitelé nás bili. Náš učitel měl dlouhou silnou rákosku a tou nás mlátil přes ruce, dokud nám nenapuchly. Také nás nutili skákat pětkrát i šestkrát kolem školní budovy. Často jsme si museli stahovat kalhoty a bili nás přes zadek.

Cítila jsem, že mně ve škole vymývali mozek propagandou. Všude to byl samý Mao Ce-tung, Li Pcheng a Teng Siao-pching. Pořád přetřásali jejich životy a vyzdvihovali jejich velikost. Vždycky v pondělí ráno jsme museli zpívat čínskou hymnu. S tím se začalo už v první třídě. Tenkrát jsem čínskou hymnu vůbec neuměla a učitel mě proto přinutil vyšpulit rty a švihal mě přes ně rákoskou. Také jsme do školy museli nosit rudé šátky. Jednou jsem si ho špatně uvázala a ztratila ho. Matka mi pak za to vyhubovala. Někdy ve škole hlásili, že se bude na počest Li Pchenga konat shromáždění, a ten den jsme ve škole museli zůstat déle a poslouchat další příběhy z Li Pchengova života, abychom si uvědomili, jaký to byl velikán.“

Z angličtiny přeložil Jan Faltus

Tento článek je převzat z časopisu Tibetského střediska pro lidská práva a demokracii (TCHRD) "The Next Generation: The state of education in Tibet today"