Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Tändzin Džigmem

Loni v létě z Prahy odjel Tändzin Dhargjä, který tu několik let učil tibetštinu a základy buddhismu. Česká republika však nezůstala bez Tibeťana dlouho. Už v prosinci přijel jeho krajan a spolužák Tändzin Džigme, pro kterého je to první cesta do zahraničí mimo Indii, kde se narodil tibetským rodičům. V Praze učí tibetštinu a je členem Tibetského kulturního centra. Na jeho život tady i v Indii a na tibetský exil jsme se ho ptali v březnu, kdy si celý svět připomněl 44. výročí potlačení tibetského povstání čínskou armádou.

Před několika dny jsme si připomněli datum, které je pro Tibeťany velmi důležité. Co se 10. března děje v Dharamsale, v sídle tibetské exilové vlády?
Děje se tam toho hodně. Ráno kolem deváté hodiny se Tibeťané shromáždí u Cuglagkhangu, místního chrámu. Pak přijde Jeho Svatost dalajlama, přednese projev a potom začínají demonstrace. U chrámu začíná průvod, kde lidé provolávají různá hesla, jako třeba „Chceme svobodu“ nebo „Chceme spravedlnost“. Pochoduje se několik kilometrů do dolní Dharamsaly a tam se konají různé projevy v tibetštině, angličtině a hindštině. Spolu s Tibeťany tam vždycky jsou i naši příznivci z řad Indů.

Souhlasí exiloví Tibeťané s dalajlamovým přístupem k řešení tibetského problému?
Ano, většina z nich souhlasí, většinou následují jeho takzvanou střední cestu, tzn. jde jim o dodržování lidských práv a dosažení svobody v Tibetu, třeba i v rámci Čínské lidové republiky. Jsou ale různé nevládní organizace, jako třeba Tibetský kongres mládeže, jejichž cílem je úplná nezávislost. Chtějí, aby Tibet nebyl součástí Číny. Neznamená to ale, že by volili násilné metody. Snaží se toho cíle dosáhnout nenásilím, podobně jako Gándhí.

V České republice teď máme za sebou různé akce na podporu Tibetu. Myslíte si, že mají význam?
Určitě. To, co se děje po celém světě, může Tibetu velmi pomoci. Neustále potřebujeme podporu ode všech, od vlád, organizací i od jednotlivců. Může to pak čínskou vládu přimět k určitým změnám.

Toto byl váš první 10. březen v ČR. Jste v zahraničí poprvé? A čekala tady na vás nějaká překvapení?
Ano, v zahraničí jsem poprvé. A překvapení? Ano, asi hlavně to, že Praha je moc krásná.

A nějaké nepříjemné překvapení nebo dokonce šok?
Ne, žádné nepříjemné překvapení si nevybavuji. Ani jsem se nesetkal s nějakými problémy, snad jen to, že ze začátku jsem se tady v Praze moc neorientoval. Jednou jsem třeba jel tramvají někam úplně jinam, než jsem chtěl.

Co vás přivedlo právě do České republiky?
Znám se s Tändzin Dhargjäm, který tady byl přede mnou. Je to můj spolužák, chodili jsme přímo do stejné třídy. Po jeho návratu do Indie jsme se setkali a on mi vyprávěl o svém pobytu v České republice. Diskutovali jsme o možnosti, že bych sem po něm přijel já. Je nás víc, co podobným způsobem učí v zahraničí - jiný můj spolužák je ve Švýcarsku, kde vyučuje tibetštinu a buddhismus.

Musel jste asi změnit hodně věcí v každodenním životě...
Ani ne, můj život tady je skoro stejný jako v Indii. Jiné je jenom to, že tady učím, takže mám hodně práce. Každý den mám hodiny tibetštiny.

Co jste dělal v Dharamsale?
Studoval jsem na Institutu buddhistické dialektiky, a až se do Indie vrátím, chci v tomto studiu ještě pokračovat. Kromě buddhistické filozofie se tam vyučuje angličtina, historie, tibetská gramatika a další předměty. Studenti jsou většinou mniši, ale jsou tam i laikové, a také hodně cizinců z mnoha zemí. Pro cizince tam je zvláštní třída, ale jinak studují totéž co Tibeťané a výuka probíhá v tibetštině. Absolventi institutu většinou pracují jako učitelé, z některých se stávají překladatelé a někteří pracují pro tibetskou exilovou vládu.

Žil jste v Dharamsale odmalička?
Ne, narodil jsem se v Dárdžilingu. Do Dharamsaly jsem přijel v roce 1988 kvůli studiu, ale moje rodina dodnes žije v Dárdžilingu. Tam se také asi nejvíc cítím jako doma a často tam jezdím za rodiči, kteří tam mají malou restauraci, kde vaří tibetská jídla. Mám jednoho bratra a dvě sestry. Starší sestra učí děti v tibetské škole Thönmi Sambhóty v Dárdžilingu. Mladší nedávno dostudovala a bratr doma pomáhá rodičům.

Co na to říkala vaše rodina, když jste se rozhodl, že odjedete do ČR?
Maminka s tím souhlasila a táta taky, jen neměl velkou radost z toho, že budu tak daleko. Strach o mě ale neměli.

Jednou z prvních tibetských akcí, kterých jste se u nás účastnil, bylo vaření tibetského jídla v jedné čajovně...
Ano, celý den se tam promítaly dokumentární filmy o Tibetu a my jsme vařili tibetské jídlo. Byli jsme tři a vařili jsme celý den. Dělali jsme taštičky momo, dva druhy - jedny plněné bramborami a jedny masem. A pak bagthug, což je druh i u vás známé tibetské polévky thugpa. Udělal jsem zeleninovou s nudlemi, ty jsem dělal domácí ze dvou druhů mouky, z hnědé a z trochy bílé mouky.

Je recept na thugpu složitý?
Ne, je to celkem jednoduché. Nejdřív se na oleji dozlatova osmahne cibulka, pak se přidají rajčata s česnekem nebo zázvorem. Může se přidat i maso. Pořádně se to osmaží, až vznikne taková omáčka. Pak se přidá voda, nejdřív jenom trochu, přivede se do varu, pak se přidá další voda a všechno se důkladně povaří. Přidá se taky bílá ředkev. A potom nudle - používáme různé, domácí, nebo tam třeba můžete dát nudle z Tesca.

A jak se cítíte v kůži učitele? Rozčílí vás někdy vaši studenti?
Ne, ne, ne. Jsou moc šikovní. Jen občas je pro mě těžké vysvětlit přesný význam slov, protože s mluvenou angličtinou mám občas trochu potíže. Než jsem přišel sem, angličtinu jsem prakticky nepoužíval. Jinak to je bez problémů. Většina lidí si myslí, že tibetština je těžký jazyk. Já si myslím, že pokud jde o obtížnost, se všemi jazyky je to podobné. Myslím, že u studia každého jazyka je nejdůležitější zájem.

Připravoval vás někdo na to, jak si poradit s cizími studenty?
Ne, snažím se učit podle nejlepšího přesvědčení, tak, jak mě učili mí učitelé. Jinak ani učit neumím, takže moje hodiny asi vypadají jinak, než kdybyste tady šel na hodinu angličtiny nebo němčiny do některé vaší jazykové školy.

Jak se tady s místními dorozumíváte?
Anglicky. Česky umím jen pár slovíček: dobrý den, prosím. A teď se učím čísla... „osum“. No, musím na tom ještě zapracovat.

Jste tady v kontaktu se svými přáteli?
Ano, posíláme si e-maily. Při posílání e-mailů jsou ale se zobrazováním tibetského písma problémy, takže si píšeme anglicky. Ale když chceme tibetsky něco napsat třeba ve Wordu, s tím potíže nejsou. Jen si člověk musí navíc nainstalovat nástroj na ovládání klávesnice a na klávesnici se zorientovat. Pak můžete psát hodně rychle, stejně rychle jako v angličtině. Počítače dnes v exilu používá hodně Tibeťanů, řekněme třicet procent, většinou mladí lidé. V některých našich školách jsou různé počítačové kursy.

Vraťme se do Indie. Jeden tibetský aktivista, Tändzin Cöndü, ve svých básních říká, že jako Tibeťan vyrůstal s cejchem uprchlíka na čele. Měl jste jako dítě podobný pocit?
Ano, měl jsem nepříjemný pocit. Že bez svobody nemůžu dokázat vůbec nic. Ale že by se mnou jako s uprchlíkem v Indii zacházeli nějak jinak, to myslím že ne. Cítíme se zkrátka nepříjemně. Jako že nemáme žádné možnosti. Třeba ve sportu: nemůžeme hrát na mezinárodních utkáních. Nebo je pro nás těžké získat lepší práci.

Protože je pro vás těžší získat vzdělání?
Ve vzdělání ten problém myslím není. Máme školy stejné kvality, jednak školy zřizované indickou vládou, jednak tibetskou exilovou vládou. Ale když člověk dostuduje, není snadné najít si práci.

Není dost pracovních míst?
Přesně tak, nemáme žádné firmy, soukromé podniky, kde by člověk mohl najít práci. Takže Tibeťané často pracují pro exilovou vládu a většinou se stávají učiteli nebo soukromě podnikají. Někteří provozují restaurace, jiní se živí obchodem - obchodují s textilem a podobně.

A co počítačové firmy?
Ano, v téhle oblasti také někteří Tibeťané podnikají. Opravují nebo prodávají počítače. Ale třeba vývoj softwaru nebo jiné technické věci, to mnoho Tibeťanů nedělá.

Pracuje mnoho Tibeťanů také v indických podnicích nebo pro indickou vládu?
Nějací Tibeťané pracují v soukromých firmách, ale pro indickou vládu pracovat nemůžeme, protože jsme uprchlíci.

Tibeťané v exilu žijí hlavně v komunitách. Čím je to, že tak drží pohromadě a nejsou rozptýleni po celém světě?
Myslím si, že je to hodně důležité. Kdybychom totiž byli rozptýlení, neměli bychom dost informací. Jde také o uchovávání kultury, náboženství a jazyka, aby naše mateřština nevymřela. Většina Tibeťanů, kteří žijí v Indii, nemluví příliš dobře hindsky, zato velmi dobře ovládají tibetštinu. Lidi se také mohou snáz povzbuzovat v tom, že získají svobodu. Být pohromadě je důležité.

Jak si ale vysvětlujete to, že Tibeťané si skutečně uvědomují, jak je důležité držet pohromadě?
Myslím si, že to je hlavně díky osobnosti Jeho Svatosti dalajlamy.

A co když se některý Tibeťan z Indie rozhodne odstěhovat řekněme do USA. Jak se na něj dívají sousedi a známí? Neodsuzují ho za to jako nějakého odpadlíka?
Ne, nemyslím si, že by ho někdo odsuzoval. I v Americe Tibeťané drží pohromadě. Mohou tam pro Tibet udělat hodně, totéž co v Indii. I tam mohou bojovat za svobodu.

Tibetská exilová vláda je teď velmi optimistická, pokud jde o budoucí dialog s Čínou. Sdílíte s ní tento optimismus?
Ano, v dialog doufám. Nedávno se podařilo znovu navázat kontakt s Čínou. Ale samozřejmě těžko můžu odhadovat, jestli přijde nějaká náhlá změna, nebo ne. Snad to nebude trvat příliš dlouho, řekněme dva roky. Doufám, že se to bude postupně zlepšovat. Čína má nového prezidenta. Na pozitivní odpověď čínského vedení čekají všichni Tibeťané v exilu.

Tento rozhovor poskytl Tändzin Džigme časopisu Tibetské listy v březnu 2003 (č. 19 - jaro 2003).