Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Lumírem Kolíbalem

Pochází ze severní Moravy, začátkem příštího roku mu bude padesát, od svých dvaadvaceti let žije v Praze, dnes napůl na Vysočině. Nedostudoval chemii a po narození syna dělal čerpače u Vodních zdrojů. Po převratu odjel na rok do Ameriky a po návratu založil nakladatelství DharmaGaia.

Jak jsi se dostal k vydávání knížek?
U čerpadla u vodního průzkumu jsem si mohl ťukat na stroji a číst, dělal jsem různé samizdaty. Vydávali jsme buddhistické texty pro úzký okruh přátel. Ne politické věci, spíš duchovno, hlavně překlady různých zenových textů. Tehdy se všechno překládalo přes angličtinu a přes polštinu. Dělali jsme to pro potřebu skupinky přátel, žádné kvalifikované překlady to nebyly.

To bylo možné před rokem 1989 se věnovat zenu?
Jenom soukromě, jezdili jsme do Polska, kde mohli učit různí mistři ze zahraničí. Žili jsme z toho, že jsme v Polsku jednou nebo dvakrát do roka viděli nějakého svého učitele a byli tři nebo čtyři dny na nějakém sezení. V Polsku tehdy byla zenová i jógová centra, vždycky tam měla veliký vliv katolická církev a díky tomu bylo náboženství více tolerované. Tam byla vždycky větší svoboda, alespoň pro zájemce o různé duchovní směry.

Co jsi dělal v Americe?
Nějakou dobu jsme s přítelkyní jen tak žili v zenovém centru, potom jsme si vydělali nějaké peníze, koupili jsme si auto a trochu cestovali, ale základ byl v tom zenovém centru. Pro mě byla Amerika velká škola, možnost vidět úplně jinou společnost. Tehdy to byly obrovské rozdíly, doma byli lidé ještě v zajetí starého způsobu myšlení, a najednou jsem viděl něco úplně jiného. Byl to vlastně impuls k samostatnějšímu přístupu.

Tenkrát v roce 1990 vznikla idea vytvoření Buddhistické společnosti. Měl jsem pocit, že tahle myšlenka přišla od tebe...
Ano, ale nejen ode mě, bylo tady pár lidí a nápad, že Buddhistická společnost může být dobrou platformou a že je i formálně důležitá, třeba proto, že jednotlivé skupinky neměly ani šanci se zaregistrovat. Společnost by všechny ty aktivity mohla zastřešovat, vystupovat za ně vůči státu i vůči zahraničí. Podobné organizace jsou téměř v každé zemi. Já jsem si myslel, a dodnes si myslím, že ta myšlenka je dobrá. Tenkrát ale každý chtěl především být samostatný, a tak to padlo. Já to spíš dnes vnímám tak, že jsme neuměli konstruktivně jednat a že jsme neměli zkušenosti s vedením nějaké organizace. To byl vlastně amatérismus. Stejné to bylo i s knížkami. Na začátku jsme se dohodli, že chceme vydávat knížky, ale potom se ukázalo, že do toho každý chtěl mluvit a nikdo nevěděl, co vlastně chce. Tak jsem si řekl, že já si to začnu dělat podle svých vlastních představ jako soukromník. Tím začalo to moje nakladatelství.

Tenkrát taky vznikl časopis, který se jmenoval Střední cesta, vyšla tři čísla a nějak to skončilo. Myslím, že buddhistický časopis v češtině chybí.
O tom jsem stoprocentně přesvědčen. Vydávání časopisu, to je jako každý jiný byznys, musí prostě u toho být nějaký manažer, který se bude starat. Takový člověk se nenašel, já osobně jsem třeba měl chuť časopis dělat, ale to je zas něco jiného, než dělat knížky, a obojí nezvládnu.

Proč se tvoje nakladatelství jmenuje DharmaGaia?
V Americe jsem narazil na skvělou knížku, jmenovala se Dharma Gaia a byla o buddhismu a ekologii. Různé eseje od dalajlamy a asi dvaceti různých autorů o ekologii duše a o ekologii vnějšího prostředí. Mně se zalíbila hlavně ta idea, vnímal jsem to jako skvělé spojení Dharmy, duchovního aspektu, a Gaii, ekologického nebo přírodního aspektu života. A tak jsem chtěl zaměřit i to svoje nakladatelství, dvojznačně, protože vidím tyhle věci jako navzájem spojené.

Většina lidí chápe dharmu jako Buddhovo učení. Klade DharmaGaia největší důraz na buddhismus?
Jednoznačně. Když jsem začínal, chtěl jsem vydávat jenom buddhistické knihy. Jenže posun k těm dalším oblastem byl vynucen tím, že bych se jako striktně buddhistický nakladatel neuživil. Hlavně proto, že nejsou žádné pořádné překlady primárních textů, protože nejsou překladatelé z pálijštiny, ze sanskrtu, tibetštiny, čínštiny a dalších původních jazyků. Tak jsem to postupně začal rozšiřovat na témata kolem Indie, Číny, Koreje a Japonska, a teď pomalu expanduji na západ, začal jsem dělat súfismus, Blízký východ i nějakou tu africkou literaturu. Takže teď se DharmaGaia profiluje jako nakladatelství zaměřené na mimoevropské duchovní (dharma) a západní alternativní (gaia) kultury.

A má takovéhle nakladatelství šanci na přežití?
Vzorem pro mě je třeba taková Shambhala, která začala podobně jako vyhraněné buddhistické nakladatelství a dneska má ten záběr víceméně takový, jaký bych si já představoval. Tedy i psychologii a některé obecnější věci.

Jaký je asi průměrný náklad? A kolik se prodá? Pokud to není obchodní tajemství...
Dnes tisknu u novinky tisíc kusů. Každá knížka je ale úplně jiná. Jsou knížky, které jsem vydal před šesti lety a dodnes není ani ta tisícovka prodaná, u jiných se náklad prodá za půl roku a dělám dotisk. To jsou ale výjimky a dopředu se to nedá odhadnout. Takže po deseti letech můžu pouze obecně říci, které tematické oblasti se prodávají líp a které hůř.

A které to jsou?
Paradoxně se úplně nejhůř prodávají ty nejkvalitnější věci, tedy primární texty, což se ale dalo čekat. Ty jsou nejnáročnější, nejhutnější, a taková esence zajímá i nejmíň lidí. Takže nejhůř se prodávají například Buddhovy rozpravy, Šántidéva, Védské hymny apod. Z novinek se ale špatně prodává i takové Vegetalismo o amazonském šamanismu, což je pro mě zklamání, protože to je špičková antropologická publikace, které jsme věnovali hodně energie. Z buddhismu se prodává nejlíp jeho tibetská verze, protože u nás se o něj zajímá nejvíce lidí. Už ale ne třeba zen, který se obstojně prodával ještě asi před pěti šesti lety, dnes je zájem o zen bohužel velice malý. A théraváda? To je úplné minimum.

Co knížky alternativní, které staví na východní filozofii, ale jsou nějak transformované do západního myšlení, prostě vztah Západ a Východ?
To je taky titul od titulu. Hodně zajímají takové ty věci kolem nového paradigmatu, jako je Fritjof Capra nebo alternativní psychologie a moderní přístupy. Já mám tu sféru Východu líp propracovanou, ty alternativní tituly jsou každý pes jiná ves, i když i tady se snažím o určitou kontinuitu.

Jak si vybíráš tituly a kde hledáš témata?
Já mám to štěstí, že rozhoduji sám, takže vydávám to, co se mi líbí. Mám takový předběžný seznam asi stovky různých titulů, které chci vydat, a průběžně přichází spousta dalších nabídek. Prostě přijde člověk a řekne: Mám chuť přeložit nebo už jsem přeložil to a to, chceš to vydat? Sám se samozřejmě snažím sehnat nějaké zajímavé tituly, taky kamarádi dávají dobré tipy.

Pokud má vyjít opravdu kvalitní knížka jako třeba Šántidéva, jak dlouho to trvá? Kdo všechno se na tom podílí?
Šántidéva je konkrétní příklad náročnějšího přístupu. Někdy kolem roku 1990 nabídl český mnich Dhammadípa Buddhistické společnosti překlad, který si sám udělal pro vlastní potřebu, když byl v Indii. Protože v té době byl asi dvacet let v emigraci, byla už jeho čeština problematická. Proto jsme na tom dělali skoro osm let, ať už s ním nebo s dalšími lidmi, ten text se postupně piloval. Kromě Dhammadípy na překladu pracovali ještě tři indologové, až ho Jirka Holba dotáhl do konce.

Chceš říci, že ta knížka se dělala osm let?
No samozřejmě ne intenzivně, ale trvalo to tak dlouho. Asi by to tak mělo být, protože dobrá náročná knížka potřebuje dozrát. Tady je to jasné, za tou knížkou si stojím, že je udělána kvalitně. Zároveň to ale ukazuje, že překlad z původního jazyka je v současné době velmi náročný. Podívej se například na Diamantovou sútru, ta se táhne pět let, možná víc. Překládá ji Jirka Holba. Už mi to několikrát ukázal, už jsme na tom společně dělali, ale on to pořád nechce dát z ruky, protože se snaží, aby to bylo perfektní. Tady je právě vidět ten rozdíl, když se překládá z původního jazyka, je to zase trochu jiná třída. U překladu z angličtiny se spousta věcí jen tak zašumluje, ale tady to nejde.

Tibetská jóga snu a spánku od Tändzin Wangjala je první bönistická knížka, která vyšla v Čechách. Jak se díváš na bön, a plánuješ ještě něco dalšího?
Já osobně to spíš vnímám jako buddhistickou knihu, pro mě tyhle ideologické rozdíly nehrají žádnou roli, pokud se mi knížka líbí, je mi jedno, jaký je -ismus. A ta knížka je pěkná, zajímavá, inspirativní. Překládá se už druhá Wangjalova knížka Zázrak přirozené mysli, která vyjde příští rok.

Jistě máš velké problémy s buddhistickou terminologií...
Deset let prosím přátele buddhisty, abychom začali dělat na terminologickém slovníku. Už mi několik lidí řeklo, že je to moje obsese, ale já se o to snažím proto, že vidím u každé knížky znovu a znovu tentýž problém: překladatel neví, jak určité termíny překládat. Je to věčná škoda, protože pokud by se měly do češtiny překládat ty věci kvalitně, tak lexilogický slovník je klíčová věc. Konec konců i v Tibetu začali tím, že si nejprve si udělali jako jeden z prvních textů slovník Mahávjuttpatti.

To bylo před více než tisíci lety...
Pokud vím, tak oni nejdřív něco překládali, potom přijali určitý kodifikovaný systém, a podle něj začali předělávat ty staré překlady, aby to všechno terminologicky odpovídalo. Já si představuji, že takový slovník by měl zahrnovat indický, tibetský, sinojaponský i jihoasijský buddhismus - přinejmenším tyhle oblasti. Zatím mám ke knížkám jako poradce Zuzanu Ondomišiovou, Jirku Holbu a další odborníky, ale pořád jsem přesvědčen, že pokud by se mělo překládat kvalitně, tak je třeba začít pracovat na nějakém výkladovém slovníku. Už proto, že mnozí lidé říkají: My ten termín používáme jinak než oni, atd., atd. Tak vznikají různé terminologické nebo dogmatické spory, které jsou směšné, protože ty pojmy se pochopitelně za těch dva a půl tisíce let vyvíjely, každá škola je používá v nějakém jiném kontextu. Ale to přece pořád nebrání tomu, aby se nějaký takový slovník začal dělat, i s tím, že aby v něm byly zachyceny ty nuance podle jednotlivých tradic.

Ke všemu musí dozrát doba, vždyť takový slovník dodnes neexistuje v angličtině, kterou mluví snad miliarda lidí. Myslíš si, že u nás je něco takového reálné?
To je těžká otázka, v angličtině se první seriozní překlady začaly dělat koncem 19. století a dnes jsou velmi zastaralé, protože myšlení překladatelů bylo silně ovlivněno křesťanstvím. Pak přišlo několik překladatelských vln, některé věci se dělaly znovu, dodnes se hodně mění...

Je taky otázka, jestli ti lidé, které některá knížka bude zajímat, si ji raději nepřečtou v angličtině.
Jistě, ta moje práce je svým způsobem sysifovské snažení, a když vidím celosvětový trend ke globalizaci, nejsem si jistý, jestli vůbec má cenu. Ani na novou generaci orientalistů se nemůžu příliš spoléhat, většinou pracují jako překladatelé pro byznys a staré texty je nezajímají. Například dodnes nemáme ani jediný buddhistický text přeložený z čínštiny nebo japonštiny, připravuje se pouze jedna korejská knížka o zenu ze 12. století.

Je to téměř zázrak, že tě tak specializované nakladatelství uživí...
Velmi slabě, ale pořád si myslím, že určitou budoucnost mám. Jedna moje známá majitelka knihkupectví si myslí, že až se u nás zhorší ekonomická situace, vzroste zájem o duchovní věci. Teď je veliký zájem o konzum, abychom se vyrovnali Západu, lidé si potřebují kompenzovat minulost. Ale jistě je tu šance, že se zase začnou zajímat o svůj vnitřní život.

A perspektivy? Na co se těšíš?
Připravujeme několik podle mého názoru hodně zajímavých titulů. Například Frauwallnerovy Dějiny indické filozofie a Dějiny čínské filozofie od Anne Cheng jsou přeložené a už se redigují. Dále Zenový kompas od korejského mistra Seung Sahna. Z tibetského buddhismu chystáme Akong Rinpočheho a výborný Poklad v srdci osvícených, což je text Pathul Rinpočheho s komentářem Dilgo Khjence Rinpočheho. To už je také přeložené a teoreticky by to mohlo vyjít na podzim. Snad vydáme také dalšího Tarthang Tulkua, ten se mi velice líbí, je psaný přístupným jazykem. Prostě plány by byly (a nejen s knížkami), a doufám, že budou realizovány. Dneska to cítím tak, že bych rád směřoval k něčemu, co bych pojmenoval globální kultura. Dále uvidíme, já nemám žádný konkrétní harmonogram...

Tento rozhovor poskytl Lumír Kolíbal časopisu Tibetské listy v květnu 2003 (č. 20 - léto 2003).