Toulky Tibetem

Lhace

Z Nepálu se do Tibetu „po zemi“ dostanete pouze po „Friendship highway“. Z hraničního nepálského městečka Kodari (1873 m nad mořem) se vyšplháte do čínského Zangma (2300 m). Cesta dále stoupá přes Ňalam (3750 m), průsmyk himálajské průsmyky (až 5120 m) a Dingri (4390 m) do Lhace, bezvýznamného tibetsko-čínského městečka, ale významné dopravní křižovatky. Jste asi 330 km od nepálských hranic a můžete pokračovat buď na východ do Žikace a Lhasy (asi 500 km), nebo na západ k posvátné hoře Kailás - severní cestou je to téměř 1600 km, jižní necelých 900 km.

Poprvé jsem tudy jela s cestovní kanceláří autobusem. Ani jsme nezastavili, a tak mi uvízl v paměti obrázek dlouhatánské vesnice s ošklivými čínskými „moderními“ budovami, táhnoucími se podél silnice.

Podruhé jsme dorazili za úsvitu náklaďákem po noci beze spánku, strašlivě unavení, ale plni očekávání. Byla to první zastávka na velké cestě na západ, jen si tu trochu odpočineme, seženeme dopravu a Dobrodružství Našeho Života začíná… Začalo ovšem prozaicky. Abychom si opravdu odpočinuli, ubytovali jsme se v místním „luxusním“ čínském hotelu. Byl to třípatrový kvádr, celý obložený bílými kachlíčky, takže působil jako gigantické veřejné záchodky. Tento dojem byl ještě umocněn uvnitř – WC bylo ucpané a šířilo charakteristický zápach. Po několika hodinách spánku jsme se vzpamatovali a šli hledat jiné útočiště. Bylo nedaleko - typický tibetský truckstop, ubytovna pro řidiče náklaďáků, která nepředstírala komfort, ale byla levná a poměrně příjemná. Přízemní dřevěné baráčky s vchodem ze dvora přímo do pokojíku, čisté tibetské WC v patře, s okénkem a nádherným výhledem na nejvyšší horstvo světa. Další den jsme začali shánět dopravu. Byli jsme nezkušení a neuvědomovali jsme si, že tady čas plyne jinak. „Za hodinku“ může být taky zítra, „zítra“ třeba za týden, „několik dní“ může trvat týdny. Čtvrtý den dorazil americký fotograf, zkušený cestovatel, a další ráno jsme s ním vyrazili ještě za svítání k přívozu přes Brahmaputru. Ale to už je jiná historie.

Měli jsme dost času seznámit se s městečkem Lhace. Leží v náhorní planině v nadmořské výšce 4050 metrů, rostou tu ještě stromy, hlavně vrby a topoly, a všude kolem jsou pole, především s ječmenem. Směrem na západ je malá gönpa Čhangmočhe s několika mnichy a dodnes patrnými stopami kulturní revoluce. Podél silnice se táhnou novější čínské budovy, většinou úřady, hotely, několik obchodů a restaurací. Na východním konci je škola, také čínská. Hlavně je tu však čínská vojenská posádka, která neustále dává najevo svou přítomnost. Nejméně třikrát denně pochodují středem městečka menší ozbrojené vojenské útvary a hlasitě zpívají.

Potřetí jsme po osmidenní zpáteční cestě různými náklaďáky dorazili navečer k přívozu přes Brahmaputru a posledních osm kilometrů jsme zdolali částečně pěšky, částečně na korbě náklaďáku, který vezl obrovské kameny na opravu mostu. Ubytovali jsme se ve známém truckstopu a dokonce tu na nás čekal „náš“ pokoj.

Ráno se ukázalo, že sehnat dopravu k nepálským hranicím je ještě obtížnější, než dostat se na západ. Tibeťané tím směrem většinou nejezdí a čínští řidiči se dívali kamsi přes nás - nestáli jsme jim ani za odpověď, třeba zamítavé gesto. Nezbývalo než sedět od rána do večera u silnice a stopovat, nebo spíš žebrat o svezení (samozřejmě za peníze). Večer se v našem truckstopu ubytovali tibetští manželé, kteří slíbili, že nás ráno vezmou. Jenomže asi za hodinu se objevil čínský důstojník a Tibeťané náhle změnili směr jízdy. Další den u silnice, bez výsledku. Čínský důstojník nás zřejmě pozoroval a večer přišel s nabídkou: do Zangma (330 km) za sto dolarů pro oba. Byla to zlodějská cena, za ty peníze jsme ujeli skoro dva tisíce kilometrů, ale nešlo jen o peníze. Čínskou armádu podporovat nebudeme. A tak jsme příští den opět seděli u silnice. Známá scenerie a známé tváře: ráno jdou děti do školy, potom pochoduje čínská armáda, přijíždí spousta vozidel, pro nás nepoužitelných, Číňanky z restaurací a hotelů se nudí, a tak se vzájemně navštěvují, opět prezentace čínské armády, k polednímu se děti vracejí ze školy...

Konečně jsme pochopili, že jediná možnost je odchytit u nejlepší restaurace nějaký autobus se západními turisty. To se povedlo, Němci nás ochotně vzali do mikrobusu, cenu ale stanovil jejich čínský průvodce – pro oba sto dolarů. Dali jsme je, příští den bychom možná zaplatili vojnásobek.

Počtvrté, asi po pěti letech, jsme přes Lhace jenom projížděli. Porozhlédli jsme se tu, zastavili v tibetské restauraci na oběd a za hodinku pokračovali dál. Rada všem cestovatelům: Pokud byste se někdy ocitli ve Lhace, udělejte to taky tak!

Tento článek je převzatý z časopisu Tibetské listy č. 22 - zima 2003