Články

Tibet je na tom ekonomicky stále lépe, někteří Tibeťané se však mají hůř

Ekonomický a sociální rozvoj Tibetu. Tato slova se v posledních letech neustále objevují jak v prohlášeních čínské vlády, tak v čínských médiích. „Většina z 2,6 milionů lidí žijících v Tibetské autonomní oblasti, známé jako střecha světa, má nyní vlastní televizi, rádio a elektřinu a někteří Tibeťané si kupují auto, mobilní telefony či jiné prostředky moderní komunikace,“ píše například oficiální tisková agentura Sin-chua. Zmiňuje dále 62 klíčových projektů v zemědělství, komunikacích, energetice a dalších odvětvích, které byly v Tibetu realizovány od roku 1962, a dalších 43 projektů zahájených v roce 1985. Celková hodnota těchto investic byla vyčíslena na 477 milionů jüanů.

Čínské statistiky dále ukazují, že v Tibetské autonomní oblasti (TAO) se ročně spotřebuje 127 000 tun masa, což je obrovské číslo ve srovnání s 15 000 tunami, které byly podle čínských statistik ročně spotřebovávány před „mírovým osvobozením“ Tibetu v roce 1951. A nakonec poslední ohromující číslo - podle údajů Sin-chuy dosáhl hrubý domácí produkt TAO v roce 2002 hodnoty 15,8 miliard jüanů. To je oproti roku 2001 nárůst o 12, 4 %.

To, že v Tibetu došlo od 50. let k ohromnému ekonomickému a sociálnímu vývoji, bychom neměli zpochybňovat. Stejně jako se vyvíjí většina oblastí světa, i Tibet prochází modernizací. Na ulicích Lhasy jsou skutečně k vidění mobilní telefony a internetové kavárny, silnice se postupně zlepšují a je možné si jít i zaplavat do umělého bazénu. To vše bezpochyby i díky velkým dotacím pekingské vlády. Kontroverzní otázkou však bohužel zůstává, jak jsou obrovské vládní dotace v Tibetu rozdělovány a kdo z ekonomického rozvoje v Tibetu nejvíce těží. Zprávy, které na základě statistik čínského Národního statistického úřadu vydal Tibet Information Network svědčí o tom, že Tibeťané to většinou nejsou.

Sociální nůžky se rozevírají
Představme si dva Tibeťany. Džigme žije v hlavním městě Lhase a pracuje jako státní úředník stejně jako jeho žena. Jejich syn studuje na lhaské univerzitě, která nyní prochází velkou přestavbou a rozvojem. Rodina má zcela jistě televizi i rádio, patří ke střední vrstvě a otec i matka vydělávají dejme tomu více než 4000 jüanů ročně.

Vedle této rodiny postavme Norbua, který žije na venkově, v malé vesnici ve středním Tibetu. Chová pár jaků a pěstuje ječmen. Norbu je negramotný a jeho syn pravděpodobně půjde v jeho stopách, protože přímo ve vesnici není žádná škola. Posílat syna autobusem do školy v okolí by bylo pro rodinu drahé. Otec ročně vydělá jen něco okolo 800 jüanů.

Toto srovnání je samozřejmě na první pohled zjednodušené, po podrobnějším pohledu do čínských statistik však ne zas tak moc - v roce 2001 byl průměrný příjem ve městech v TAO více než pět a půl krát vyšší než průměrný příjem na venkově.

Čínská administrativa používá v současnosti dvě měřítka chudoby. Tzv. absolutní hranice je počítána Národním statistickým úřadem podle mezinárodních měřítek, jež uvádějí, že každý člověk potřebuje na den pro přežití minimálně 2100 kalorií a také určité základní nepotravinové potřeby. V letech 1999 - 2001 tak úřad zařadil pod absolutní hranici chudoby každého, kdo vydělal za rok méně než 865 jüanů.

Druhá tzv. sociální hranice nevypovídá o minimálních potřebách člověka, ale spíše zachycuje extrémně chudé obyvatelstvo, kterému již hrozí podvýživa. Tato hranice byla v Číně na konci 90. let stanovena na 635 jüanů za rok.

Z tabulek je patrné, že ekonomická situace v tibetských venkovských oblastech je horší, než je celostátní čínský průměr. Zatímco v celé Číně je pod sociální hranicí chudoby jen 4,5 procenta lidí, v TAO je jich o polovinu více, přes 9 procent. Pod absolutní hranicí chudoby pak žije v Tibetu na venkově celých 24,5 % obyvatel. Proč tomu tak je?

Podle Tibetského statistického úřadu se náklady na život na tibetském venkově zvedly mezi lety 1992 a 2001 o 97 procent. Ovšem venkovské příjmy na hlavu stouply ve stejném období jen o 69 procent. Aktuální kupní síla v roce 2001 tak byla nižší než v roce 1992 a většině Tibeťanů se tak paradoxně žije hůře.

V posledních deseti letech navíc proběhla velká restrukturalizace hospodářství Tibetské autonomní oblasti. Provinční vláda začala namísto tradičního zemědělství a průmyslu investovat především do terciárního sektoru (služby) a do velkých stavebních projektů.

V Tibetské autonomní oblast však převládají venkovská sídla. Zemědělství tvořilo v roce 2001 v TAO 72 % celkové zaměstnanosti. Počítáme-li jen obyvatele tibetské národnosti, živí se jich zemědělstvím 75 %. Na venkově pak zemědělství zaměstnává 90 % všech obyvatel. A poslední procento - okolo 85 % všech Tibeťanů žije na venkově. Restrukturalizace tak Tibeťany významně zasáhla.

Kam jdou peníze?
Tibetská autonomní oblast je silně dotována pekingskou vládou. V roce 2001 získala například provinční vláda TAO z Pekingu podle informací Tibet Information Network 9,85 miliard jüanů. Kontroverzní je ovšem rozdělení financí.

Nejvíce peněz jde do terciárního sektoru. V roce 2001 však bylo celých 26,4 procent z celkových prostředků na podporu tohoto sektoru použito na výdaje v kategorii „vládní agentury, stranické agentury a sociální organizace“ (nejedná se o sociální služby jako vzdělání a zdravotnictví, ty jsou definovány jako samostatné kategorie). Jsou to tedy „vládní" peníze putující zpět do vládní a stranické administrativy. Podle odhadů Tibet Information Network navíc pravděpodobně pokrývají i nevojenské bezpečnostní výdaje, například policii, soudy, věznice apod.

Provinční vláda tvrdí, že současná strategie TAO si klade za cíl ustavit část terciární sféru pilířem rozvoje provincie (určité služby jsou obvykle vůdčím odvětvím v urbanizovaných centrech ekonomiky, například finančnictví a pojišťovnictví v Šanghaji). V TAO to ale, jak se podle statistik zdá, není nic jiného než vládní a stranická administrativa.

Jiné části terciárního sektoru, jako například rozvoj dopravy a telekomunikace, jsou naopak na ústupu. To je zvlášť zajímavé v případě komunikační techniky - zatímco v roce 1998 do ní vláda investovala 508 milionů jüanů, v roce 2001 již jen na 476 milionu jüanů. To silně kontrastuje s vývojem v ostatních provinciích i s vývojem ve světě, kde tato sféra neustále roste.

Mimo terciárního sektoru je velká část vládních peněz určena na zaplacení rozsáhlých stavebních projektů. Mezi ně patří například výstavba železniční trati z Golmudu do Lhasy, nebo současný rozvoj lhaské univerzity.

Chudí zemědělci a bohatí úředníci
Vzhledem k tomu, že 85 procent Tibeťanů žije na venkově, mají na ně největší dopad jakékoli změny v zemědělství. Zde však oproti roku 2001 došlo jen k 4% růstu investic.

Hospodářství Tibetské autonomní oblasti je specializováno na produkci malého počtu komodit, především ječmen, vlnu, pšenici a řepku olejnou. Život Tibeťanů na venkově tak závisí na cenách těchto produktů. Zatímco v 80. letech byly jejich ceny poměrně příznivé, v 90. letech se to částečně změnilo, například kvůli liberalizaci dovozu vlny. Ječmen je navíc chráněn vládou méně než pšenice nebo rýže.

Přístup tibetských venkovanů k alternativním zdrojům příjmu navíc není velký. V roce 2001 pocházely tři čtvrtiny průměrného venkovského příjmu rodiny v Tibetu z pěstování plodin či chovu dobytka a jen méně než 10 procent z platu. V okolních provinciích, jako například v Čching-chaji nebo Kan-su, je to mezi 20 a 30 procenty.

Mít i jiné zdroje příjmu je přitom pro každou zemědělskou domácnost klíčové, neboť to může být pro rodinu poslední záchranou v případě neúrody či přírodní katastrofy. Krůček k propadu do extrémní chudoby je zde velmi snadný.

Potravinový problém tibetského venkova také zhoršuje fakt, že se populace na venkově od roku 1950 zdvojnásobila. Důvodem není masivní migrace Číňanů, protože ti se usazují téměř výhradně ve městech, ale skutečnost, že Tibeťané mají největší porodnost v Číně. Půda tak přestává stačit k tomu, aby Tibeťany uživila.

Nutno dodat, že ten, kdo nepracuje v zemědělství a žije ve městech, se v Tibetské autonomní oblasti může mít poměrně dobře. Podle informací Tibet Information Network je průměrný plat zaměstnanců státního sektoru v TAO dokonce vyšší než v Pekingu. Tuto skupinu tvoří především Číňané a Chuejové (etnická skupina čínských muslimů), stejně jako asi 100 000 Tibeťanů. Tak se postupně vytváří nová tibetská střední třída v provincii.

Vzdělání a zdravotnictví
Je nutné říci, že se v Tibetské autonomní oblasti také zvýšily investice do sociálních služeb, například do vzdělání. Problém je ale opět v přerozdělování peněz. Nové školy jsou budovány především v městských oblastech, kde slouží tibetským, čínským a chuejským elitám. Došlo také došlo k expanzi lhaské university, která se stala prioritou vládních investic do infrastruktury. Příspěvky pro venkovské oblasti jsou však minimální, přitom je v regionu výrazný nedostatek venkovských základních a středních škol. To má pravděpodobně za následek fakt, že okolo 50 % obyvatel regionu starších 15 let je stále negramotných. Stejně tak je venkov opomíjen i ve zdravotnictví, výsledkem je bohužel je v rámci Číny nejvyšší míra úmrtnosti a nejnižší průměrný věk v provincii.

Priority čínské vlády zjevně leží jinde. Například kontroverzní projekt železnice mezi Golmudem a Lhasou bude paradoxně stát 20 miliard jüanů (zhruba 2,3 miliard amerických dolarů), což představuje podle informací International Tibet Support Network více než dvojnásobek výdajů na vzdělání a zdravotnictví v TAO za padesát let.

S využitím zpráv Tibet Information Network (www.tibetinfo.net)

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 21 - podzim 2003