Na slovíčko s...

Na slovíčko s... tibetským uprchlíkem Džigmem

A pak odešel do exilu...

Tibetský uprchlík Džigme (26 let) dnes žije v severoindické Dharamsale. Džigme pochází ze zemědělské rodiny z malé vesnice ve východním Tibetu, její jméno si však ze strachu o své příbuzné nepřál uvádět. Odtud se před několika lety spolu s bratrem, podobně jako tisíce dalších tibetských uprchlíků, vydal na cestu k čínsko-nepálské hranici.

Většina tibetských uprchlíků se do exilu dostává náročnou cestou přes himálajské hřebeny do Nepálu, odkud zpravidla dále pokračují do Indie. Nejčastěji přicházejí v zimních měsících, kdy si mezi nimi nehostinné prostředí hor vybírá vysokou daň - mnoho z nich kvůli omrzlinám přijde o prsty u rukou či u nohou, častá je sněžná slepota a další onemocnění. Mnoho uprchlíků v minulosti při útěku přišlo o život. Zatímco dříve většinu nově příchozích uprchlíků představovali mniši a mnišky, dnes největší podíl, přibližně 38 %, představují děti a mladí lidé, kteří z Tibetu odcházejí za vzděláním. Mnozí z nich do školních lavic poprvé v životě usednou až v exilu.

Co vás vedlo k odchodu z Tibetu do exilu?
V Tibetu jsem nemohl chodit do školy a mým rodičům, hlavně otci, záleželo na tom, abychom já a můj mladší bratr získali stejné vzdělání jako naši čínští vrstevníci. V červnu roku 1999 nás otec vzal do Lhasy. Mysleli jsme si, že jedeme jen tak na návštěvu. Po deseti dnech nám ale otec řekl, že máme odejít z Tibetu do Indie a že on s námi nepůjde. Byl to šok, snažili jsme se mu to rozmluvit. Byl ale neústupný. Nedokázal jsem to tehdy pochopit. Dal nám tisíc jüanů a našel nám převaděče, který nás měl dovést na nepálskou hranici.

Jak cesta na čínsko-nepálskou hranici probíhala?
Ze Lhasy jsme spolu se čtrnácti dalšími lidmi a třemi převaděči odjeli autobusem do Žikace, kde je velký klášter Tašilhünpo. Šli jsme tam složit poklonu. Pak jsme znovu nastoupili do autobusu a pokračovali do kláštera Sakja. K němu jsme dorazili za tmy a převaděči nám řekli, ať vystoupíme. Dva z nich se odtamtud vrátili do Lhasy, s námi pokračoval už jen jeden. Ze Sakji jsme šli pěšky. Nejdřív jsme stoupali po svahu jedné hory. Údolím jsme jít nemohli, protože tam bylo jedno čínské kontrolní stanoviště za druhým. Když ráno vyšlo slunce, každý z nás si našel místo k přespání, nějaký skalní převis nebo útes. V cestě jsme pokračovali jenom v noci. Ve tmě kolem nás občas projelo čínské auto, museli jsem pokaždé rychle zalehnout na zem, aby si nás nevšimli.

Co jste si při útěku z Tibetu nesli s sebou?
Ještě ve Lhase jsme si koupili přikrývky, campu, máslo a čínské nudle, snadno se z nich připraví jídlo. Nudle jsme si ale na cestě nemohli uvařit, jedli jsme je suché. Pít jsme mohli jen studenou vodu.

Nemohli jste rozdělat oheň?
To by bylo nebezpečné. Stejně tak jsme nemohli mluvit moc nahlas. I tak jsme se pořád dívali, jestli někdo nejde, policie nebo nějaký voják.

Nebyla vám zima? Cesta vede přece přes Himálaj...
Ano, byla nám zima. Nebyli jsme moc vybavení. Každý jsme si nesli kus igelitu, abychom se schovali před deštěm. Dali jsme si ho vždycky pod sebe i přes sebe, ale nestačilo to.

Jak lidé ve vaší skupině snášeli cestu?
Jak kdo. Šly s námi i tři děti, bylo jim pořád zima. Byli to sourozenci asi kolem sedmi let a šli za rodinou, která žila v Indii. V Nepálu už na ně někdo čekal s oblečením a jídlem. Dva lidi ze skupiny se ale museli vrátit. Po devíti dnech cesty jsme došli k vysoké hoře, na kterou jsme museli vystoupat. V tu chvíli už jsme ale neměli jídlo a tihle dva byli nemocní a na zdolání hory neměli sílu. Snažili jsme se jim pomoci, ale v cestě pokračovat nemohli.

Kolik dní jste šli?
Ze Sakji na nepálskou hranici to bylo deset dní - nebo spíš deset nocí, protože jsme postupovali jen v noci. Ve dne jsme šli, až když jsme přešli himálajský hřeben. Na nepálské hranici nám převaděč řekl, že už jsme v bezpečí. V minulosti ale nepálská policie mnoho uprchlíků chytila a předala Číňanům, takže jsme věděli, že v bezpečí ještě nejsme. Ale aspoň jsme už mohli jít ve dne a v noci spát jako normální lidi. Došlo nám ale jídlo. V první nepálské vesnici jsme prodali nějaké oblečení a někdo i hodinky. Tak jsme mohli koupit aspoň jablka a banány… Pak jsme pokračovali do malého města, odkud jezdí autobus do Káthmándú. Bylo to asi patnáct dní chůze přes nepálské vesnice.

A tam vás někdo udal policii...
Ano, tehdy jsem se bál asi nejvíc. Když jsme se dostali do města, potřebovali jsme vyměnit peníze, abychom měli na autobus do Káthmándú. Někteří lidé z naší skupiny nějaké peníze měli, ale nestačilo to. Pár lidí tedy šlo k jednomu obchodníkovi, který uměl čínsky, a tomu došlo, že jsme uprchlíci z Tibetu. Šel to oznámit policii, aby dostal peníze. Nás pak policie zatkla a dala do vězení. Měli jsme strach, aby nás nevydali čínským úřadům. To se ale naštěstí nestalo. Mluvili na nás nepálsky, takže jsme nevěděli, co říkají. Rozuměli jsme jen jedinému slovu: „dalajlama“. Myslím, že říkali něco ve smyslu: „Nemusíte se bát, pošleme vás k dalajlamovi.“ Ve vězení jsme byli tři dny. Hlavní bylo ale to, že to nebylo vězení podobné těm v Tibetu: nehrozilo nám žádné nebezpečí. Naopak, dali nám najíst a všechno, co jsme potřebovali. Pak nás převezli do Káthmándú.

Po nějakých pětadvaceti dnech jste se tedy dostali do Káthmándú...
Ano. V Káthmándú nás nejdřív odvezli do vězení. Byli jsme tam několik hodin, potom pro nás přišel někdo z Tibetského přijímacího střediska pro uprchlíky. Tam se o nás postarali, každý dostal jedny boty a další věci. Zeptali se nás, kam chceme jít, jestli do školy, nebo do kláštera. A po čtrnácti dnech nás odvezli do Dillí a odtamtud do Dharamsaly.

Jaké to bylo, když jste se dostali do svého cíle?
Bylo to nádherné. Když jsme dorazili do Nepálu, viděli jsme tam obrázky Jeho Svatosti dalajlamy. A potom, asi týden po příjezdu do Dharamsaly, jsme se s ním mohli setkat osobně. Bylo to krásné - všichni lidé, kteří byli na audienci, byli šťastní, někteří až plakali.

Jaké vás čekalo přijetí v Dharamsale?
Překvapilo mě, když jsem zjistil, kolik tady žije Tibeťanů. Čekal jsem, že tu bude víc Indů a méně Tibeťanů, jako v Dillí. Můžeme tady mluvit tibetsky a člověk má hned větší pocit svobody než v Tibetu. Navíc chladnější horské podnebí je pro nás Tibeťany příjemnější než vedra v Dillí. Když jsem do Dharamsaly přišel, neměl jsem ale vůbec nic, ani peníze na jídlo. Z Tibetu jsem si přinesl jenom několik knížek. Nejdřív jsem byl asi měsíc v přijímacím středisku a potom jsem se přestěhoval do Tibetské tranzitní školy, do které jsem se zapsal už v Nepálu. Pro nás nově příchozí to tam nebylo jednoduché, byla to plechová budova, ve které bylo obrovské vedro. Spali jsme na palandách tři nad sebou a chyběla tam pitná voda. Měli jsme problémy s vodou a s jiným jídlem, než na jaké jsme zvyklí. Odhadoval bych, že asi sedmdesát procent studentů mělo žaludeční potíže.

Jaké předměty jste měli v Tibetské tranzitní škole a jak dlouho jste tam studoval?
Angličtinu, tibetštinu a práci s počítačem. Studoval jsem tam dva roky a jeden měsíc - do chvíle, kdy náš kurs skončil. Kromě toho jsem absolvoval měsíční počítačový kurs v Dillí. Dřív studenti v tranzitní škole mohli studovat maximálně tři roky, nedávno to ale prodloužili na pět let. Myslím si, že tak je to lepší, protože ze začátku mají všichni spoustu problémů s aklimatizací a ke konci studia už zase musí myslet na to, jak se uživí.

Co se děje poté, co člověku skončí „doba hájení“?
Když skončil náš kurs a složili jsme zkoušky, museli jsme odejít. Většina studentů neměla vůbec nic, a tak jsme se obrátili na Přijímací středisko pro uprchlíky, jestli bychom do začátků od tibetské exilové vlády nemohli dostat nějaké peníze. Neměli jsme ani na to, abychom si v Dharamsale zaplatili ubytování. Po několika návštěvách jsme nakonec dostali tisíc rupií. Současně jsme se snažili najít si práci. Ze začátku to nebylo lehké hlavně proto, že jsme neměli kam jít. O něco jednodušší to přece jen mají ti, kteří mají v Indii nějakého příbuzného. Já jsem přišel s bratrem, ten je ale mnich a vede úplně jiný život. Mají v klášteře přísná pravidla a já ho ani nemůžu navštívit na jeho vlastním pokoji. Když jsem tedy přijel do McLeod Gándže, tzv. Horní Dharamsaly, seznámil jsem se s jedním krajanem, který pocházel z Amda jako já. Měl práci, a tedy i peníze na nájem, a tak jsem ho poprosil, jestli bych u něj nemohl několik dní bydlet. Souhlasil a já jsem u něj nakonec byl asi měsíc a mezitím jsem se snažil najít si práci.

Je těžké pro nově příchozího uprchlíka najít si práci?
To je. Aby člověk dostal práci, potřebuje průkaz totožnosti, což většina nově příchozích nemá. Navíc neumějí anglicky ani hindsky. A kromě toho pro většinu zaměstnání potřebujete nějaké dosažené vzdělání doložené vysvědčením. Spousta uprchlíků ale žádné vysvědčení nemá, protože v Tibetu nikdy do školy nechodili.

Kde mají uprchlíci největší šanci získat práci?
Často uklízejí v restauracích nebo myjí nádobí. Někteří také mají nějakého sponzora, který je podporuje. Já jsem si nejdřív našel místo v internetové kavárně, ale první měsíc jsem byl ve zkušební lhůtě a nedostával jsem žádný plat. Když jsem tenkrát byl asi s třiceti dalšími Tibeťany na audienci u dalajlamy, ptal se mě: „Podařilo se vám najít práci?“ Když jsem mu odpověděl, že ano, měl velikou radost. V lednu měl potom dalajlama učení v Bódhgaji. Odjela tam spousta Tibeťanů pracovat v restauracích a já jsem tam taky několik měsíců pracoval. Byla to těžká práce, ale docela slušně jsme si vydělali.

Jak si vyděláváte teď?
Na počítači přepisuji tibetské texty, například dopisy, nebo dělám různá slavnostní oznámení.

Jste v kontaktu se svou rodinou v Tibetu?
Ne, v přímém kontaktu nejsme. Dalo by se jim zavolat, to je ale drahé. Zprávy z Tibetu dostáváme hlavně prostřednictvím lidí, kteří odtamtud pořád přicházejí.

Jaké máte plány do budoucna?
Do Indie jsem přišel hlavně proto, abych získal vzdělání. Ve škole jsem poprvé byl až tady. Teď bych tu chtěl zůstat asi čtyři pět let, rád bych se toho co nejvíc naučil. Můj sen je ale vrátit se do Tibetu, kde bych chtěl být nějak užitečný. Třeba bych rád pomohl, aby děti měly šanci na lepší vzdělání. To ale bude záležet na tom, jestli to čínské úřady umožní.

Tento rozhovor poskytl tibetský uprchlík Džigme časopisu Tibetské listy v Dharamsale v říjnu 2003 (č. 21 - podzim 2003).