Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Samdhong Rinpočhem

Jedinou cestou k usmíření je jednání s čínskou vládou

„Nemůžeme skupinám na podporu Tibetu nic přikazovat, jsou to dobrovolné a nezávislé skupiny, samostatně organizované ve svých zemích. Můžeme je vyzývat, ale nesmíme nic požadovat. Můžete naši výzvu přijmout nebo ne. My jsme vděční za všechnu vaši podporu.“ I mezi tibetskou exilovou vládou a skupinami na podporu Tibetu mohou vzniknout odlišné názory na to, jak řešit tibetský problém. Na základě jemných náznaků ze strany Číny, že by se mohla obnovit jednání, nyní tibetská vláda prosazuje pozastavení příliš konfrontačních akcí proti čínským představitelům. Slova předsedy tibetské exilové vlády, profesora Samdhong Rinpočheho, však ukazují, že i nesouhlas s touto politikou bude akceptován.

Na konferenci skupin na podporu Tibetu, která se konala v říjnu 2003 v Praze, se kolem postavy v červeném mnišském rouchu téměř neustále tvořily hloučky těch, kteří si chtěli alespoň potřást rukou. Čtyřiašedesátiletý Samdhong Rinpočhe, první lidem zvolený tibetský premiér, je uznávanou osobou jakožto buddhistický učitel i jako moderní tibetský státník. Každý, kdo věří, že demokracie a lidská práva jsou vlastní jen euroamerické civilizaci, musí při setkání s ním o svém názoru alespoň zapochybovat - staré tibetské tradice se v jeho osobě velmi dobře snoubí s demokratickým vnímáním a postojem. Na pražské konferenci poskytl profesor Samdhong Rinpočhe krátký rozhovor i Tibetským listům.

Pražské konference skupin na podporu Tibetu se účastnilo asi 260 organizací z celého světa. Ve svém úvodním prohlášení jste řekl, že tyto skupiny tvoří jakousi jedinečnou mezinárodní koalici. Proč se zrovna Tibeťanům podařilo takovou koalici vytvořit?
Jedinečnost spočívá v tom, že ne všechny skupiny na podporu Tibetu byly mobilizovány a vytvořeny námi Tibeťany. Buď je vytvořila politická síla, ať už přímo strana či nějaká skupina, nebo vznikly spontánně na dobrovolnickém základu. Mnoho skupin založili jednotlivci poté, co přijeli do Tibetu jako turisté a poznali tamní situaci. Na této konferenci je zastoupeno asi 260 takových skupin, ale existuje jich mnohem víc, některé se totiž nemohly zúčastnit. Je pro mě těžké říci, proč tito lidé začali dělat takovou práci a proč se to nepodařilo jiným národům, to musíte spíše posoudit vy. Ale myslím, že všechny zasáhla jednak osobnost Jeho Svatosti dalajlamy a také kulturní a náboženská tradice Tibetu. A za třetí, a to je nejdůležitější důvod, zasáhlo je vědomí, že tibetská věc je založena na spravedlnosti.

Domníváte se, že se tato koalice může stát vzorem a symbolem i pro další národy, které stejně jako Tibeťané žijí pod vládou autoritativního režimu?
Ano, samozřejmě. Je to velké povzbuzení i pro další a všechny skupiny na podporu Tibetu by měly pracovat všude tam, kde se děje nějaká nespravedlnost. Problém Tibetu nesmí být viděn jako izolovaný. Je symptomem širší lidské mentality, všechny tyto problémy jsou zde kvůli situaci ve světě a mezilidskému chování. Podporovat Tibet neznamená, jak často říkám, činnost ani protibetskou, ani protičínskou. Je to práce pro pravdu a proti nespravedlnosti.

Jste předsedou tibetské exilové vlády, co to přesně znamená?
Jsem zodpovědný za realizaci všech programů a veškeré politiky, která je schválena tibetským exilovým parlamentem. Vláda má za úkol dvě věci. Za prvé pracovat na řešení tibetského problému, pracovat pro budoucnost šesti milionů Tibeťanů, kteří žijí pod čínskou okupací, a dále - a to je velmi jasný konkrétní cíl - získat všeobecnou autonomii pro všechny tibetské občany a vytvořit demokratický systém, podobný modelu Hongkongu. Abychom tohoto cíle dosáhli, jedinou cestou je vyjednávat s vládou Čínské lidové republiky. Způsobem nenásilným a plným soucítění. Jsem šťastný, že se nám podařilo opět obnovit kontakt a zahájili jsme dialog, který by měl vést k vyjednávání o řešení tibetské otázky. To je úkol, který má u mě nejvyšší prioritu. Druhým úkolem je rozvíjet komunity tibetských uprchlíků v Indii, Nepálu a Bhútánu, jejich život, zdraví, spirituální tradici a především vzdělání mladších generací. A také udržovat kontakt s Tibeťany žijícími na Západě a v dalších zemích. To je druhý velký úkol tibetské exilové vlády.

Dalajlama na konferenci prohlásil, že je vlastně už napůl v důchodu, protože vy jste předsedou vlády. Dochází zde postupně ke změně tibetského politického systému v čele ne s dalajlamou, ale s voleným premiérem?
Jeho Svatost dalajlama nemůže být nahrazen voleným vůdcem. Jeho vedení je přirozené, Tibet a Jeho Svatost, to je skoro totéž. Ale během minulých 43 let se dalajlama velmi snažil učinit tibetský lid nezávislým na sobě a sebevědomým. Domnívá se, že v uplynulých 360 letech byli Tibeťané zcela závislí na osobě dalajlamy. A to na jednu stranu velice pomáhalo a na druhou stranu velmi škodilo.

Pohledem do historie zjistíme, že v minulém roce uplynulo 360 let od nástupu dalajlamů. Když během těchto let v Tibetu vládli dalajlamové, země prosperovala. Ale když jeden dalajlama zesnul a jeho nástupce byl teprve dítětem, nastala téměř dvacetiletá mezera, během které vládli zemi regenti. V době jejich vlády většinou země upadala. Především devátý, desátý, jedenáctý a dvanáctý dalajlama zemřeli ve velmi mladém věku, a tak nastalo celkem téměř stoleté období vlády regentů. Tibet byl v té době velice oslaben.

Třináctý dalajlama se celý život snažil tuto ztrátu dohnat, v mnoha oblastech byl úspěšný, v mnoha však nikoli. A tak musel s těmito problémy bojovat čtrnáctý dalajlama. Uvědomil si, že závislost Tibeťanů na osobě dalajlamy není dobrá. Měli by být nezávislí a měli by spravovat svou zemi prostřednictvím demokraticky zvoleného vedení. To byl jeden z jeho největších snů, už ve svých dvanácti třinácti letech přemýšlel a mluvil o tom, že chce Tibet přetvořit v ústavní demokratickou společnost. Ale Tibet obsadila Čína a on musel odejít do exilu. Tam začal proces demokratizace. A nyní jsou jeho sny již téměř dokončeny, Tibeťané mají demokraticky zvoleného zástupce, který spravuje vládu. Ale přes to všechno, dalajlama je dalajlama a žádným způsobem nemůže být nahrazen nikým jiným. To je zcela zřejmé.

Přestože funguje tibetská exilová vláda, mnozí Tibeťané se velice obávají toho, co se stane, když čtrnáctý dalajlama zemře...
To je těžká otázka, nikdo na ni nedokáže odpovědět. Ale musíme se jí zbývat - ať chceme nebo nechceme, ten den jednou přijde. Dalajlama se těší dobrému zdraví a má velkou vůli žít dlouho, ale jednou to přijde. Jako člověk nemůže žít navždy, jeho tělo musí odejít. Proto se snaží Tibeťany na tuto situaci připravit, jak institucionálně, tak i psychicky. Máme, jak bych tak řekl, cestovní plán co dělat, pokud zemře. Obsahuje článek, že po dalajlamově smrti bude zemi spravovat rada regentů a vláda. Ale co se skutečně stane v praxi, nikdo neví. Cítíme velmi silně, že musíme usilovat o dohodu s čínskou vládou ještě během jeho života. Aby se Tibeťané mohli vrátit do Tibetu a žít tam alespoň deset dvanáct let… Pokud by měl zemřít v exilu bez vyřešení tibetské otázky, obávám se, že nastane velký úpadek tibetského hnutí.

Domníváte se, že čínské vedení bude přístupné návratu dalajlamy do Tibetu? Někdy se zdá, že Číňané naopak čekají, až dalajlama zemře.
To není zdání, to je pravda. Čínské vedení se skutečně dříve rozhodlo odložit řešení tibetské otázky a nechat dalajlamu zemřít v exilu. Domnívali se, že po jeho smrti se tibetský problém automaticky rozplyne. To byl jejich plán před asi tak desíti dvanácti lety. Ale nyní je čínské vedení rozděleno. Jsou tam lidé, kteří argumentují, že tibetská otázka musí být vyřešena za jeho života, jinak se Tibet stane opravdovým problémem a způsobí členům čínské vlády „bolení hlavy“. Několik čínských vůdců se také domnívá, že se dalajlama musí vrátit do Číny, aby tento problém přestal byl mezinárodním. Otázka Tibetu je internacionalizovaná, protože dalajlama cestuje po celém světě. Když se vrátí do Číny, budou moci problém lépe řešit. Hledám jakoukoli změnu v myšlení čínského vedení, cítím, že k ní může dojít, proto se nyní snažíme Čínu kontaktovat a vytvářet povzbuzující atmosféru. Myslím, že v blízké budoucnosti se mnohé věci vyjasní.

V minulém roce došlo v Čínské lidové republice ke změně vedení a do čela země nastoupil nový prezident Chu Ťin-tchao. Je to důvodem vašeho optimismu?
Ano. Jsme teď mnohem optimističtější. Posledních deset let znamenalo období střídavých vzestupů a pádů. Někdy byli Číňané ochotni jednat, jindy ne. Došlo k mnoha politickým a diplomatickým chybám z obou stran. V posledních dvou letech jsme obezřetní a snažíme se věci řešit velmi opatrně, aby tento proces nic nepoškodilo.

Jaké politické a diplomatické chyby máte na mysli?
Proces usmíření musí být veden v atmosféře spolupráce, bez ní není možný. Zvykem Tibeťanů se stalo obviňovat čínské vedení. Téměř všechny tibetské delegace, když se vrátily z Číny, hovořily především o tom, k jakým násilnostem v Tibetu docházelo. Stalo se to zdrojem publicity. Místo abychom vedli diskuse o budoucnosti, mluvili jsme jen o minulosti. Teď musíme skutečně jednat. Potřebujeme okamžité realistické řešení. Řešení, které změní současnost.

Profesor Samdhong Rinpočhe Lozang Tändzin
Profesor Samdhong Rinpočhe Lozang Tändzin se narodil 5. listopadu 1939 ve vesnici Nagdug v Khamu, v jihovýchodním Tibetu. Ve čtyřech letech vstoupil do kláštera a o rok později byl uznán jako převtělení čtvrtého Samdhong Rinpočheho. V roce 1951 začal studovat v klášteře Däpung u Lhasy, v roce 1959 však z Tibetu uprchl a pokračoval ve studiích v nově založeném klášteře Däpung v indickém exilu. V roce 1970 dosáhl nejvyššího titulu buddhistické nauky - geše. Již v červenci 1960 však byl povolán Jeho Svatostí dalajlamou do Dharamsaly a od té doby vykonával různé administrativní funkce. Tři roky byl například viceprezidentem Tibetského kongresu mládeže, dlouhou dobu působil také v čele Ústředního institutu vyšších tibetských studií ve Váránasí.

Dne 29. července 2001 se stal předsedou tibetské exilové vlády (tzv. kalön thipa). Jednalo se o první přímou volbu tibetského premiéra, voleb se účastnilo zhruba 52 % všech registrovaných voličů, což je asi 60 000 lidí (samozřejmě pouze Tibeťanů v exilu). Předseda vlády poté sestavil tým „ministrů“, který schvaluje volený tibetský parlament.

Profesor Samdhong Rinpočhe zastává také další funkce, například je členem výboru, který připravuje budoucí tibetskou ústavu. Hovoří plynně tibetsky, anglicky a hindsky a ovládá i sanskrt.

Tento rozhovor poskytl Samdhong Rinpočhe časopisu Tibetské listy v Praze v říjnu 2003 (č. 22 - zima 2003).