Na slovíčko s...

Na slovíčko s... malířem Akkou

Akka, je umělec, jehož životním posláním a zároveň povoláním je malovat thangky, tibetské posvátné meditativní obrazy.Tento nepálský občan navštívil v první polovině března Prahu, aby tu uvedl výstavu „Umění tibetské thangky“.

Co nám můžete o sobě prozradit?
Je mi 27 let, narodil jsem se v západní části Nepálu a již několik let žiji v Káthmándú. Jsem malíř, maluji thangky, stejně jako většina členů mé rodiny. Jsem také obchodník, protože thangky prodávám ve svém obchodě. Navíc se snažím pomáhat chudým lidem, proto jsem založil dobročinnou organizaci Centrum pro rozvoj dětí a žen.

Jste z kmene Tamang. Jaká je to národnost a kde Tamangové v Nepálu žijí?
Většina jich žije v západním Nepálu, zbytek hlavně v horách. Hodně jich je také v Káthmándú, to jsou většinou obchodníci. Jsme tibetský kmen, naši předkové přišli v dávných dobách do Nepálu z Tibetu. Jazyk je velmi podobný tibetštině, máme stejné knihy, umění, jsme buddhisté a hodně Tamangů žije v klášterech.

Znamená to, že Tamangové jsou Tibeťané?
Jsou si hodně podobní, ale je to už mnoho let, co přišli z Tibetu do Nepálu. Základ je společný, ale v některých věcech se liší, nejsou to zcela Tibeťané.

Jaká používáte jména pro muže a ženy, tibetská nebo nepálská?
Většinou tibetská, ale když jde Tamang do nepálské hinduistické školy, většinou přijme nepálské hinduistické jméno, není to však problém. V Nepálu je hodně buddhistů i hinduistů, kteří spolu žijí v míru a toleranci, všichni slavíme společně svátky. My Tamangové mluvíme svým vlastním jazykem, který je hodně blízký tibetštině. Naše domácí jména jsou tibetská, ve škole přijímáme jména hinduistická jako Krišna nebo Síta. Hinduistické jméno je registrační, používá se na úřadech, na školním vysvědčení, je uvedeno v cestovním pasu.

Vaše jméno je Akka, to přece není tibetské...
Když jsem se narodil, dal mi lama jméno Päma a matka jméno Eka. Ale když jsem šel do školy, byl tam již chlapec stejného jména. Pro rozlišení mi změnili e na ak, místo Eka Akka. Je to zvláštní jméno, není ani nepálské, ani tibetské. Za celý svůj život jsem se nikdy v Nepálu s takovým jménem nesetkal. Je zcela výjimečné.

Kolik Tamangů žije v Nepálu? A čím se živí?
Nevím to přesně, jen si pamatuju, že Tamangové jsou největší národnostní menšinou v Nepálu, někde jsem četl, že každý pátý Nepálec je Tamang.Většinou jsou to zemědělci, ale také pracují jako nosiči nebo dřevorubci. Hodně je jich v klášterech. Jsou buddhisté, všechny jejich významné životní události, od narození až do smrti jsou spojeny s obřady v chrámech a klášterech. Je mezi nimi také hodně umělců, hlavně malují thangky a vyrábějí koberce.

Jsou Tamangové svázáni s nějakou buddhistickou školou?
Nemyslím. Patří ke všem školám. Já třeba nejvíce pracuji pro kláštery školy Ňingma a Karma-kagjü.

Kdy jste začal malovat?
Můj otec je umělec, maloval thangky, a já jsem se začínal učit u něho už jako malý chlapec. Už v šesté třídě jsem namaloval Buddhu. Když maluju, jsem šťastný. Vybral jsem si to jako povolání, protože v podstatě celá moje rodina maluje thangky. Můj otec je příliš starý, už nemaluje, můj starší bratr je mnich, strávil rok v klášteře, pak se vrátil a maluje, také mladší bratr maluje thangky. Můj strýc, matčin bratr, patří k nejvýznamnějším nepálským umělcům a většina jeho rodiny také maluje thangky.

Pokračoval jsi ve studiu thangky v nějakém klášteře?
Když jsem skončil školu, studoval jsem buddhismus a malování thangky u lamy Damčhöho. Šest měsíců byl mým mistrem také Thubtän Cchering Rinpočhe. Je to ňingmapovský mistr. Hodně mě naučil, zná mnoho tibetských knih a učení o thangkách.

Máte nějakou příručku nebo učebnici podle které malujete, nebo musí být všechno jen v mysli a v srdci?
Nemáme jen jednu učebnici, musíme znát množství tibetských knih, nejen vědět, ale i cítit.Všechno vlastně mám v mysli - celkovou představu, figuru, barvy… Když třeba maluju Čänräziga, musím vědět, že má čtyři ruce, co v každé ruce drží, že musí mít bílé tělo, nejdůležitější ale je mít neustále na paměti, co vyjadřuje, že je to bóddhisattva soucítění…vědět co znamená hlavně duchovně.

Rozumím, musíte o té postavě, kterou zobrazujete, vědět všechno - gesta, barvy… ale thangka, to jsou spousty detailů, malých dílčích zobrazení. Máte i všechny tyto detaily ve své mysli?
Ano, když začínám, musí mi přijít na mysl všechny tyto detaily, teprve pak to přechází do rukou, a bývá to obtížné, výsledek je někdy lepší, někdy horší, ale všechno vždycky pramení z duchovního rozpoložení.

Kolik asi druhů různých thanek můžete malovat? Deset, dvacet, sto...
Nevím. Možná tisíc…Musím se dívat na obrázky, číst tibetské posvátné knihy, z nich mi přichází poznání a inspirace. Existují stovky používaných barevných odstínů, předpisy, jak je užívat. Obvykle to přichází samo, vím, jak vyjádřit, co je třeba, ale někdy musím hovořit s vysokým lamou, jako je tulku, a být s ním v kontaktu.

Kdo jsou vaši zákazníci?
Své thangky prodávám většinou do klášterů a chrámů. Do mého obchodu přicházejí také turisté a někteří si thangky kupují jako suvenýry.

Děláte jenom thangky, nebo také umíte fresky, malby na stěnách?
V tom není žádný podstatný rozdíl, jestli děláš thangku nebo fresku. Když umíš namalovat thangku, můžeš taky malovat na stěnu, a naopak.

V Nepálu jsme viděli také černé tanky se zlatou nebo stříbrnou malbou. Je to nějaký nový styl?
Existuje jeden takový styl ve starém tibetském umění, jmenuje se serthi („zlaté křeslo“, „zlatý trůn“) a pozadí může být černé, červené, jakékoliv, nezáleží na barvě, ale na zpracování.

Specializujete se na malbu thangky. Zkoušel jste někdy také něco jiného, třeba portrét, zátiší nebo krajinu?
S portrétem bych asi měl problémy, nestudoval jsem to, zátiší nebo krajina by asi byly snadnější, ale zatím jsem to nezkusil.

Váš český přítel Tomáš nám řekl, že jste lama. Je to pravda?
Já jsem mnich, studoval jsem několik let, ale musím ještě složit nějaké zkoušky a dokončit klášterní vzdělání.

Ještě se chceme zeptat na vaši další aktivitu, pomoc ženám a dětem v Nepálu. Můžete nám něco říci o vaší organizaci?
Procestoval jsem téměř celý Nepál, zvláště horské oblasti, kde je nejvíce buddhistických klášterů. Poznal jsem hodně bídy a přemýšlel jsem, jak pomoci chudým lidem. V roce 2000 jsem potkal dva Švýcary a viděl jsem, že mají stejné zájmy a cítění jako já, stejné srdce. Společně jsme založili dobročinnou organizaci Centrum pro rozvoj dětí a žen (Development of Children and Women Center, DCWC), které organizuje humanitární pomoc pro nejchudší, především ženy a děti.

Jaký druh pomoci realizujete?
Snažíme se dětem pomoci navštěvovat školu a získat kvalifikaci a tím i lepší zaměstnání, zajišťujeme jim ošacení a zvláště přikrývky, poskytujeme nejrůznější pomoc lékařskou i kulturní. Získáváme sponzory, zajišťujeme učitele. V loňském roce jsme uspořádali výstavu tibetského umění a thangky ve Švýcarsku (prodali jsme thangky za 7500 US dolarů, za které byla vybudována škola v Nágarkotu). Podobná výstava ve Velké Británii přinesla 1100 liber, které jsme použili na financování projektu vzdělávání žen.

Víme, že vy jste presidentem DCWC. Kolik máte spolupracovníků a kde získáváte prostředky?
Zaměstnáváme dva pracovníky, Nepálce. Většinu práce vykonávají dobrovolníci, asi patnáct lidí, kteří obětují své volno, soboty, neděle a svátky. Pracuje pro nás například lékář, který je velmi důležitý. Já také dělám tu práci dobrovolně. Centrum je financováno především z darů od lidí z Evropy a Spojených států.

Jaká je souvislost mezi výstavou thangky v Praze a vaším centrem? Proč jste přijel do Prahy?
Loni v dubnu byl Tomáš se svými přáteli v Nepálu, zajímali se o naši práci a chtěli nám pomoci. Když se Tomáš vrátil do Čech, uspořádal výstavu, aby pomohl potřebným lidem v Nepálu. Navrhl mi, že by vystavil mé práce a požádal mě, abych přijel.

Tento rozhovor poskytl malíř Akka časopisu Tibetské listy v Praze v březnu 2004 (č. 23 - jaro 2004).