Články

V klášterní škole

„Čhösgo - please press the key - karma, šad ňis, rimo ňis - and now you can start typing your name - Ngawang Namgjal...“ Podivnou směsí ladackého nářečí a angličtiny napovídám osmiletému Ngawangovi, který upřeně kouká na klávesnici. Malé prstíky pomalu a nejistě hledají bílé klávesy. Po každém stisknutí černé oči vystřelí směrem k monitoru a kontrolují, zda se na něm opravdu objevují tibetská písmena.

Rinpočhe
Jednoduše zařízená místnost, na jedné straně masivní stůl se židlí, dřevěná prosklená skříň částečně zaplněná knihami v tibetšině, ladačtině a angličtině. Na ní rituální trubka kangling, činely bulčhag, gong gjanga, velká fotografie Tikse rinpočheho s nezbytnými obětinami. Na druhé straně místnosti druhý, menší stůl s počítačem a tiskárnou. Strohé bílé zdi, na zemi trochu zčernalý a flekatý červený koberec, na kterém sedí v houfu kolem stolu s počítačem osmnáct malých mnichů. Z druhé strany chodby ke mně doléhají útržky jednoduché písničky o londýnských hasičích. To Mirek s druhou polovinou školy ve třídě pro prvňáčky probírá na hodině angličtiny nějaké londýnské reálie. Za půl hodiny bude přestávka a moje polovina školáků se vystřídá s tou jeho.

Kluci v červených mnišských oděvech si na nás už zvykli a po počátečním ostychu se smějí, pošťuchují a dělají si šprťouchlata z kamarádů, kterým to s klávesnicí moc nejde. Jejich největší zábavou je přisednout kamarádovi roucho tak, aby se nemohl postavit. Koukám na malého Ngawanga, z porcelánového hrníčku popíjím přeslazený čaj. Při obvyklém popocházení po místnosti si musím dávat pozor, abych některému ze svých žáků nešlápl na ruku nebo nohu.

Najednou celá škola ztichne, pouze Ngawangovy soustředěné údery do klávesnice ruší nepřirozené ticho. Co se děje? Proč najednou sedí jako zkamenělí? S nedopitým šálkem čaje v ruce vystrčím hlavu přes otevřené okno v prosklené zdi na chodbu. Od Mirkovy třídy pomalu přichází Ngawang Čhampa Tändzin, šedesátiletý hlavní představitel všech gelugpovských klášterů v Ladaku, ctihodný Tikse rinpočhe. Usměje se na mě, lehce pokyne hlavou a na chodbě si sedne na připravenou židli tak, aby přes skleněnou zeď dobře viděl na počítač. „Pokračuj, pokračuj, nic se neděje,“ vybízí mne geše Cchulthim Tarčhin, šéf klášterní školy. Pouze na okamžik nevím, co mám dělat, pak s Ngawangem dopíšeme jméno a potom i jeho věk. Vyvolám dalšího, ptám se ho, co nejraději jí. Po očku mrknu na chodbu na rinpočheho, židle je však již prázdná.

Dáte si čaj?
Půl hodiny po poledni končí výuka, pokračování opět zítra. Všech 39 malých mnichů se po obědě a dvouhodinové odpolední pauze opět rozejde do pěti tříd a až do večera budou pokračovat v klasické klášterní výuce. Teď sedíme u jediného stolu ve staré kuchyni u bílého chrámu Dukhang karmo v dolní části kláštera a čekáme na oběd. Naši žáčkové lítají po kuchyni a nabírají si jídlo. S plnými talíři odbíhají do svých domků rozesetých ve strmém svahu kolem chrámu nebo ve skupinkách posedávají na schodech. Svalnatý mladý kuchař ve žlutém nátělníku a červené mnišské suknici šamthab nabírá z obrovských hrnců rýži a nakládá ji na kovové talíře, přidává zeleninu, hrachovou omáčku dál, doprostřed strčí uvařené vajíčko, lžíci a postaví je před nás.

„K pití si dáte sladký nebo slaný čaj?“ ptá Lozang, asi čtyřicetiletý mnich díky kterému jsme zde v klášteře. Společně s námi sedí u stolu i hubený starý mnich, který každé ráno vede púdžu, a z důvodu jeho funkce ho všichni oslovují pouze umdze (hlavní obřadník, mistr obřadů). Po jeho levici šéf školy, vysoký a urostlý učitel buddhismu Cchulthim Tarčhin, který jako jeden z mála Ladačanů dosáhl nejvyššího možného buddhistického vzdělání. Na klášterní univerzitě Däpung v jižní Indii mu byl udělen titulu geše lharampa. „Vy tady v klášteře nejíte maso? V Tibetu se běžně jí...,“ ptá se Mirek. „Ne, teď už maso nejíme. I tady v ladackých klášterech se maso jedlo. I když ne moc často, protože bylo drahé. Teď je tu dost zeleniny, a tak maso nejíme,“ odpovídá Lozang a pokračuje: „Snídáme campu se slaným tibetským čajem. K obědu bývá rýže se zeleninou a k večeři zeleninová polévka thugpa. Pouze v období svátků, nebo když dostaneme dary, tak vaříme i něco jiného.“

Po vydatném obědě usrkáváme čaj. Někdo slaný, jiný slaný. Dopolední krátké setkání s Tikse rinpočhem na nás zanechalo hluboký dojem, a tak řeč přijde i na něho. „Ctihodný rinpočhe je osvícený a velmi přísný,“ pomalu a rozvážně povídá geše Cchulthim. „Klade velký důraz na zachování tradičního způsobu chodu kláštera a na vzdělávání mnichů i obyčejných vesničanů. Byl dokonce členem indického parlamentu. Pod jeho vedením se tady podařilo postavit novou buddhistickou knihovnu. I nová škola, ve které učíte, byla postavena jen díky němu.“

Přijeli turisté... Klášter Tikse je nejvýznamnějším klášterem školy Gelug v Ladaku. Je sídelním klášterem Tikse rinpočheho a je nadřízeným klášterem pro desítku dalších gelugpovských klášterů, např. Diskit, Spituk, Likir nebo Stok. Začátkem 15. století poslal zakladatel reformní školy Gelug Congkhapa šest svých žáků do vzdálených a odlehlých oblastí Tibetu, aby šířili učení nově vznikající školy. Jedním z nich byl i Šerab Zangpo, který odjel do Ladaku. Ve vesničce Stagmo v centrálním Ladaku založil malý klášter. Šerabův žák Paldän Zangpo pokračoval v práci svého učitele a několik kilometrů od Stagma poblíž řeky Indus založil na posvátném kopci u stejnojmenné vesnice klášter Tikse. Dnes v klášteře žije přibližně sto mnichů.

Díky své ideální poloze na kopci je Tikse jedním z nejfotografovanějších ladackých klášterů. A díky blízkosti hlavního města Lehu (asi 20 km) také nejnavštěvovanějším a turisty nejoblíbenějším. Starý dukhang v horní části kláštera, patnáct metrů vysoká socha buddhy budoucnosti Čhampy a zejména ranní púdža, kdy se starý nebo nový dukhang zaplní desítkami mnichů, jsou pro turisty ta největší lákadla.

Je něco před půl sedmou ranní. Usedám na koberec u zdi v bílém chrámu, ostatním lungťákům se dnes nechtělo brzy vstávat. Z ploché střechy nade mnou doznívají poslední táhlé tóny lastur dungkar, na které troubí Čhampa, pomocný učitel buddhismu, s jedním ze svých žáků. Asi patnáct mladých mnichů sborově zpívá u hlavních vchodových dveří krátké poděkovaní. Jen co skončí, co nejrychleji shodí z nohou boty a řítí se do dukhangu, udělají tři poklony, v duchu odříkají tři věty tzv. přijetí útočiště u třech klenotů (buddhy, dharmy a sanghy) a usednou na své místo, které odpovídá jejich věku a délce pobytu v klášteře. Čím déle jsou v klášteře, tím jsou blíž oltáři a středu rozlehlé přízemní místnosti. Někteří v běhu stihnou zaregistrovat, že jsem tam také. Usmějí se, prohodí pouze několik slov, na víc není čas.

Ranní obřad začíná. Lozang, který se o nás v klášteře stará, si nasadí velkou žlutou čepici a s tibetskými vonnými tyčinkami obchází dukhang, provádí obřad očištění. Umdze, kterého známe také, začíná odříkávat první mantry a texty. Do dukhangu dobíhají poslední opozdilci... Vedle mě sedí asi dvacetiletý kluk z Francie s dívkou, u nohou batůžek, z kterého pomalu a nejistě vytáhne malý fotoaparát. Dívka se na něho vyčítavě podívá a on rychle foťák schová, aniž by udělal jediný snímek. Jsme tam jediní cizinci. Po chvíli kluci začnou roznášet čaj. Z velkých nádob postupně nalévají do dřevěných misek postavených před každým mnichem. I na nás dojde, dostaneme mističky a do nich čaj. Umdze pořád monotónně předříkává tibetské texty, po něm je sborově opakuje celý dukhang. Najednou se umdze na chvíli odmlčí. Pomalu uchopí misku s čajem, lehce do ní ponoří jeden prst a třikrát obřadně ukápne tekutou obětinu po dukhangu. Až potom se napije. To je signál i pro ostatní, teď již popíjí všichni, mladí mniši pohotově dolévají těm starším a začínají nosit campu. Usrkávám horký slaný čaj s jačím máslem a hlavou se mi honí, co budu dnes dopoledne dělat ve škole, jaké téma budu probírat.

Ze zamyšlení mě vytrhne podivný ruch u bočního vchodu do dukhangu. Dovnitř se valí asi pětadvacet hlučných turistů. Rychle si sedají na volná místa na koberce a sotva dosednou, už vytahují fotoaparáty a kamery. Poklidnou, málem ospalou atmosféru přeruší zvuk běžících kamer a cvakajících foťáků. Dukhang je osvětlován blesky jako na nějaké módní přehlídce nebo rockovém koncertu. Na volné místo po mé levici si sedne asi padesátiletý muž a okamžitě vytáhne stativ a postaví ho do uličky, po které chodí mniši a roznášejí čaj a campu. Lozang mrkne na „službukonající“ kluky a dva z nich přinesou z kuchyně pětadvacet mističek a naplní je čajem. „Přijeli turisté z Lehu, v džípech. Oni se však dlouho nezdrží,“ potichu špitnu dvojici po mé levé ruce. Mniši se nenechají rušit a pokračují v ranním programu. Pán se stativem si trochu usrkne z misky, zkřiví obličej a odloží ji přede mne. Překáží mu v natáčení. Ví, že má málo času, a tak ho musí pořádně využít. Dnes ho ještě čekají další čtyři nebo pět klášterů, královský palác ve Stoku a v poledne musí být zpět v Lehu.

Po necelé půlhodině se zvednou průvodci i jejich zákazníci - je čas jet o klášter dál... Na místě vyhrazeném pro hosty zůstáváme opět pouze tři. Většina misek s čajem zůstala nedotčena. Po chvíli se zvedne Lozang. „Jdi do kuchyně na snídani,“ a pak se obrátí na dvojici vedle mě: „A vy jděte s ním. Budeme velmi rádi, když vám budeme moci nabídnout jídlo.“

Od čhörtenů ke knihovnám
„Dnes je k snídani thugpa, jeden bohatý vesničan ze Serthi obětoval klášteru hodně peněz,“ vítá mě kuchař. Se sympatickou dvojicí mladých Francouzů usedáme ke stolu. Desetiletý Cchering, který má službu v kuchyni, nám přináší tři malé klacíky, které utrhl ve svahu u chrámu. Misky kuchař vrchovatě naplní zeleninovou polévkou se širokými nudlemi. V můžeme se pustit do snídaně. Klacíkem jako párátkem nabodávám nudle a kousky zeleniny a polévku usrkávám přímo z misky, jako bych pil čaj. Francouzi na mě nevěřícně koukají a ptají se, zda v klášteře nemají lžíce. „Mají, ale ty se používají jen na oběd. Když chcete, tak si o ně řekněte,“ odpovídám. „Ne, ne, my to zkusíme taky,“ osmělí se dívka s dlouhými černými vlasy.

U jídla dojde řeč také na to, co tady děláme. Jsou překvapeni, a tak jim musím vyprávět, jak je to možné, že malá nevládní organizace Lungta z dalekých Čech se snaží pomáhat ve zdejších klášterních školách. „Vše začalo v létě 2002, kdy jsme se domluvili s kamarády z Galerie Malý Tibet z Brna na tom, že spolu pojedeme do Ladaku, do kláštera Diskit v údolí Nubra. Do kláštera jsme přivezli počítač a zrekonstruovali tři staré čhörteny, kterých je kolem Diskitu nesčetně. Zatímco Dalibor a jeho lidé rekonstruovali čhörteny, na mě padl úkol zprovoznit počítač a vyučovat ve škole malé mnichy. Mám k počítačům a škole blízko, dokonce umím trochu tibetsky mluvit i psát na počítači, tak to bylo logické...“

„No jo, ale jak jste se dostali sem do Tikse?“ Usrkávám thugpu a vysvětluji, že Tikse je nadřízeným klášterem Diskitu, a tak jsme nejdřív dojeli sem a informovali vedení kláštera, co budeme dělat v Diskitu. „A to byl náš první zdejší kontakt. Po půlroce, v únoru, jsem do Ladaku doletěl opět a chtěl jsem pokračovat v práci v klášteře Diskit. Počasí mi však nepřálo a přes 5600 metrů vysoké sedlo Khardung-la jsem se do Diskitu nedostal. A tak jsem dost času trávil zde. Ve škole jsme si dlouho povídali o tom, co bychom pro ně mohli udělat. A výsledek vidíte. Teď jsme přivezli do Ladaku druhý počítač, učíme tu angličtinu a jak zacházet s počítačem. A příští týden jedeme do Diskitu, kde chceme pokračovat v naší loňské práci.“ Pobaveně koukám na úžas Francouzů, když jim vyprávím, jak jsme balili počítač, monitor a tiskárnu do obrovských beden, obalovali ručníky, spacáky, svetry a balíky toaletního papíru a jak jsme je vezli letadlem přes Moskvu a Dillí do Lehu.

„A to jste určitě bohatá organizace, že můžete pro místní školy nakupovat počítače?“ „Ne, to ne, seznámili jsme se s lidmi, kteří nám počítače věnovali.“ Povídám jim o panu Dusíkovi z brněnské Volksbanky, který se zasloužil o to, že banka prostřednictvím Lungty věnovala oba počítače, do Diskitu i do Tikse. „Aha, tak to příští rok přivezete další počítač do dalšího kláštera...,“ pobaveně popichuje mladý Francouz. „Spíše bychom chtěli udržovat pravidelný kontakt s oběma kláštery a podporovat je dlouhodobě. S gešem a Lozangem jsme vymysleli, že se pokusíme v obou klášterech vybudovat malé školní knihovny. Slovníky, učebnice, encyklopedie, atlasy, mapy a tak. To vše tady chybí. K tomu nějakou pěknou tradiční dřevěnou knihovnu od místních řezbářů… Pokud doma seženeme peníze, tak bychom to mohli za rok za dva zvládnout.“

Podívám se na hodiny. „Já už budu muset jít, už mě čekají ve škole, přijďte se tam podívat. Dnes budeme psát na počítači názvy mnišského oblečení, hudebních nástrojů a ladackých zvířat. Když to nestihnete, přijďte zítra, to jsme tady poslední den. Potom jedeme do Diskitu...“

Chcete-li podpořit projekt školních knihoven a přispět na něj, kontaktujte prosím Občanské sdružení Lungta. Podrobnosti o projektu najdete na www.lungta.cz/ladak.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 22 - zima 2003