Články

První tři roky 21. století - rozvoj nebo destrukce Tibetu?

První dny roku 2000, pro nás první dny 21. století, by mohly být pro Tibeťany pouze obyčejné bezvýznamné dny končícího roku 2126 tibetského letopočtu. Tibeťané v 21. století žijí jíž více než sto let...

Dramatický útěk sedmnáctého karmapy Orgjän Thinlä Dordžeho z Tibetu, který 5. ledna dorazil do sídla čtrnáctého dalajlamy a tibetské exilové vlády v Dharamsale, je jednou z nejvýznamnějších událostí od nepokojů v Tibetu v letech 1987-1989 a představuje určitý předěl pro čínskou politiku v Tibetu. Poslední tři roky lze charakterizovat jako období pokračování občasných neúspěšných setkání s představiteli tibetské exilové vlády, uvolňování po ukončení kampaně „tvrdý úder“ a propouštění politických vězňů, ekonomického rozvoje a statní podpory turistiky v Tibetu. Na druhou stranu je to i období posunu od „hrubého násilí“ k „jemnějším a méně viditelným formám“, od „přímých akcí“ k „akcím nepřímým“, a také období zesílení působení na tradiční tibetskou společnost prostřednictvím elektronických sdělovacích prostředků. Tyto změny zasáhly prakticky všechny oblasti života Tibeťanů.

Postupné doznívaní kampaně „tvrdý úder“ z poloviny 90. let minulého století je nejvýznamnější událostí ovlivňující každodenní život Tibeťanů. Masivní působení převýchovných skupin politických pracovníků v klášterech se výrazně snížilo. Pracovní skupiny se dnes se objevují v klášterech jen výjimečně zejména poté, co v nich dojde k „separatistickým akcím narušujícím celistvost země a jednotu lidu„. Podobně se omezilo i působení na obyčejné lidi, cílem ideologického působení však nadále zůstávají příslušníci komunistické strany a státní zaměstnanci na všech úrovních.

Političtí vězni a vězni svědomí
Odpykání dvou až čtyřletých trestů z kampaně „tvrdý úder“, kdy byly v letech 1996-1998 odsouzeny stovky mnichů a mnišek, způsobilo, že počet politických vězňů a vězňů svědomí se snížil z 800 až 1100 z let 1996-1998 na 145 až 150 na začátku roku 2004. Snižuje se také počet uvězněných z politických a náboženských důvodů z 37 (2000) na 27 (2003). Těžiště odporu se postupně přesouvá z Tibetské autonomní oblasti (TAO) do Khamu a Amda (dnes v čínských provinciích S'-čchuan, Jün-nan, Kan-su a Čching-chaj). V roce 2000 bylo 86 % uvězněných z TAO, v roce 2003 pouze 19 % z TAO a zbytek z mimo TAO, zejména z oblastí Ngawa a Kandze v S'-čchuanu.

V důsledku velkého mezinárodního tlaku bylo ze zdravotních důvodů z vězení propuštěno několik významných politických vězňů. V lednu 2002 byl po šesti letech propuštěn Ngawang Čhöpel, hudebník a zpěvák, odsouzený na 18 let za špionáž a separatistické aktivity kvůli nahrávkám tibetské hudby a tanců. O dva měsíce později byl propuštěn nejdéle vězněný Tibeťan, 76letý Tagna Džigme Zangpo, který strávil ve vězení téměř 32 let a v pracovních táborech dalších pět let. V říjnu 2002 byla propuštěna Ngawang Sangdol, odsouzená na 21 let (ve vězeních strávila více než 10 let). Čínské úřady umožnily všem třem opustit Tibet. Potvrdily se předpoklady, že čínské úřady využijí teroristických útoků na New York a režimu nepohodlné osoby začnou označovat za teroristy. Naštěstí jsou to jen ojedinělé případy, svými důsledky však závažné. Koncem roku 2002 byl významný buddhistický učitel Tändzin Deleg Rinpočhe, který organizoval mnoho charitativních projektů v okrese Kandze (S'-čchuan), obviněn ze spáchání teroristického útoku v Čcheng-tu a odsouzen k trestu smrti. Spolu s ním byl zadržen, odsouzen a v lednu 2003 popraven jeho žák Lozang Döndub. Poprava Tändzin Deleg Rinpočheho byla odložena na konec roku 2004.

Nadále je nejasná situace kolem jedenáctého pančhenlamy Gendün Čhökji Ňimy, který je zadržován na neznámém místě. Čhadel rinpočhe, bývalý opat kláštera Tašilhünpo, uvězněný v roce 1995 v souvislosti s intronizací jedenáctého pančhenlamy, je držen v izolaci. V roce 2003 byl zadržen a odsouzen na čtyři roky Čhampa Čhungla,. bývalý osobní tajemník Čhadel rinpočheho. Vězněn od konce roku 1999 je i další významný učitel, geše Sönam Phüncchog z Kandze, který byl odsouzen na pět let „za separatistické snahy a činnost usilující o osamostatnění Tibetu„. Další významný duchovní učitel khänpo Džigme Phüncchog, zakladatel a opat kláštera Serthar, zemřel letos v lednu ve vojenské nemocnici v Čcheng-tu. Mezi politickými vězni je i mnoho laiků, např. za účast na obřadech za dlouhý život dalajlamy byl v říjnu 2002 odsouzen na tři roky rolník Ccchering Dordže z okresu Kandze.

Náboženské svobody
V posledních letech se situace ve většině klášterů postupně uklidňovala tak, jak se snižoval počet a aktivita převýchovných pracovních skupin kampaně „tvrdý úder„. Pokud nedošlo k závažnějším incidentům, jako např. v klášteře Kirti v Tagcang Lhamo (okres Ngawa, S'-čchuan) v roce 2002, klášterní škole Ngawa Kirti (město Ngawa) v roce 2003 nebo v klášteře Khangmar (okres Ngawa) v roce 2003, tak v posledních letech byly mniši a mnišky vystaveni „pouze administrativním omezením“ pro vstup do klášterů a byli nuceni odcházet pouze nepřímo, hrozbou ekonomických sankcí nebo ztrátou zaměstnání rodinných příslušníků. Vzhledem k velké nezaměstnanosti jsou státní zaměstnanci často jediní, kteří v rodině pracují a živí mnoho lidí. Proto je hrozba ztráty zaměstnání příbuzných velmi účinná a např. jen v létě 2001, kdy byla tato taktika úřadů poprvé použita ve Lhase, z kláštera Džókhang „dobrovolně“ odešlo 15 mnichů.

V klášterech, státních institucích a na veřejnosti je stále přísně zakázáno vystavování fotografií dalajlamy a jedenáctého pančhenlamy Gendün Čhökji Ňimy. Fotografie předcházejícího desátého pančhenlamy Čhökji Gjalcchäna zakázané nejsou, stejně jako fotografie nepravého „čínského pančhenlamy“ Gjalcchän Norbua.

Státní orgány razantně zasáhly v klášterech jen v několika případech, zejména mimo TAO - v Khamu a Amdu. Největším zásahem státní moci do náboženského života Tibeťanů bylo zničení klášter Serthar v létě 2001. Klášter založil v roce 1980 charismatický khänpo Džigme Phüncchog v údolí Larung nedaleko města Serthar v okresu Kandze (S'-čchuan). Během dvaceti let se klášter se stal renomovaným centrem buddhistických studií. Počet mnichů i laiků, kteří tam studovali, dosáhl před zničením neuvěřitelný počet 8800. Khänpo Džigme Phüncchog se stal pro úřady „tak nebezpečný“, že se jím zabývalo nejvyšší čínské vedení v Pekingu a lidé z okolí bývalého čínského prezidenta Ťiang Ce-mina.

Programy rozvoje západní Číny a rozvoj turistiky
V roce 1999 byl přijat nejvyššími čínskými státními a stranickými orgány tzv. „Program rozvoje západní Číny„. Podle oficiálních vyhlášení je hlavním cílem programu „zmenšení ekonomických rozdílů mezi rozvinutou a bohatou východní částí a nerozvinutou chudou západní částí země„. Pro Čínu jsou však velmi důležité jiné cíle: upevnění politické kontroly v citlivých oblastech Tibetu a Sin-ťiangu (Ujgurska), využívaní nerostných surovin a přesuny čínského obyvatelstva do Tibetu a Sin-ťiangu. I proto mezinárodní organizace zabývající se Čínou a Tibetem program přejmenovaly na „Program destrukce západní Číny„. Mezi hlavní aktivity „Programu rozvoje západní Číny“ v Tibetu patří stavba 1100 km dlouhé železnice z Golmudu do Lhasy, která se začala stavět v roce 2001 a má být dokončena v roce 2007. Podle čínské tiskové agentury Sin-chua bylo postaveno již přes 400 km a v červnu 2004 byly položeny první metry kolejí na území TAO v městečku Amdo. Železnice bude sloužit hlavně jako strategická dopravní tepna pro armádu, dopravu čínských osadníků do Tibetu a pro transport nerostných surovin (ropa, plyn, olovo, zinek, azbest, měď, zlato, chróm, sůl aj.) z těžko dostupných oblastí centrálního a severního Tibetu do vnitřní Číny.

Další z priorit tohoto programu je rozvoj organizované turistiky v Tibetu pro domácí i zahraniční turisty. Loni postihla Čínu nemoc SARS a příliv zahraničních turistů klesl na 39 % ve srovnání s rokem 2002, přesto došlo díky zvýšenému zájmu Číňanů o cesty do Tibetu (meziroční nárůst o 22 %) ke zvýšení počtu všech turistů o 9 % (meziroční nárůst počtu všech návštěvníků Tibetu z roku 2001 na 2002 činil 30 %). Podle sdělení agentury Sin-chua navštívilo Tibet v roce 2003 celkem 928 tis. turistů, z toho 51 tis. zahraničních (130 tis. v roce 2002) a 877 tis. tvořili domácí turisté z Číny (720 tis. v roce 2002). Příjmy z cestovního ruchu v loňském roce přesáhly podle agentury Sin-chua 1 mld. jüanů (121 mil. USD), což vzhledem k předchozímu roku představuje nárůst o 5 %. Představitelé TAO odhadují, že v roce 2004 přijede do Tibetu 1,2 mil. turistů (nárůst o 30 %) a příjmy z turistiky za rok 2004 se odhadují na 1,3 mld. jüanů (157 mil. USD). Nevládní organizace zabývající se Tibetem předpokládají, že podobný nárůst turistiky bude pokračovat i v dalších letech bez ohledu na to, zda se v Číně objeví nemoc SARS. Odhaduje se, že 2 miliony turistů by mohly být překročeny do tří až pěti let.

Takový rozvoj turistiky v řídce osídleném Tibetu ohrožuje ekologickou rovnováhu, zejména volně žijící vzácná zvířata. Zemědělsky neproduktivní oblasti, kde po staletí trvale žilo jen několik tisíc Tibeťanů a kočovalo několik desetitisíců pastevců, nejsou schopny zajistit dostatečné zásobování pro přijíždějící turisty. Potraviny, topivo i pohonné hmoty bude nutné dovážet z míst vzdálených tisíce kilometrů. Jedním z nejkontroverznějších projektů, který vzbudil vlnu emocí v celém světě, je stavba silnice kolem posvátné hory Kailás v západním Tibetu s cílem nalákat do oblasti západního Tibetu turisty, zejména domácí, a podstatně tak zvýšit příjmy z turistického ruchu. Zkušenosti z podobných projektů v centrálním Tibetu vedou k předpokladu, že největší ekonomický prospěch ze zvýšeného turistického ruchu v západním Tibetu bude mít stát, čínští úředníci a cestovní kanceláře, které budou cesty organizovat. Výstavba silnice byla zatím pozastavena po silném mezinárodním tlaku a snahou zapsat posvátnou horu Kailás do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO.

Ekonomická a sociální situace obyvatelstva

Největším problémem je nerovnoměrné využití vládních investic pro města a venkov a jejich výrazné zaměření na netibetské obyvatelstvo, které se v posledních desíti letech masivně stěhuje do Tibetu. Velké investice do infrastruktury Lhasy (lhaská univerzita, školy, nová ulice, obchodní centra, apod.) na první pohled vytvářejí dojem, že životní úroveň Tibeťanů se v posledních letech výrazně zvýšila. Obyvatelé měst, kteří mají zaměstnání, jsou na tom poměrně dobře, platy ve státní správě ve Lhase jsou dokonce podle některých informací vyšší než v Pekingu. Problémem však je, že velkou většinu z nich tvoří Číňané a Chuejové (etnická skupina čínských muslimů). Odhaduje se, že do této třídy zaměstnanců patří i asi 100 tisíc Tibeťanů z TAO.

Tíživá ekonomická situace dopadá hlavně na Tibeťany, kteří žijí na venkově a živí se zemědělstvím nebo pastevectvím. Na venkově sídlí 85 % všech Tibeťanů žijících v TAO a 90 % z nich jsou zemědělci a pastevci. Státní investice do venkova tvoří pouze několik procent všech investic do Tibetu. Podle Tibetského statistického úřadu se náklady na život na tibetském venkově zvedly mezi lety 1992 a 2001 o 97 %. Ovšem příjmy na hlavu stouply ve stejném období jen o 69 %. Aktuální kupní síla v roce 2001 tak byla nižší než v roce 1992 a většině Tibeťanů se tedy žije hůře. Zatímco v celé Číně je pod sociální hranicí chudoby (635 jüanů za rok na osobu, tj. 76 USD) jen 4,5 % lidí, v TAO je jich o polovinu více, přes 9 %. Pod absolutní hranicí chudoby (865 jüanů za rok na osobu, tj. 104 USD) pak žije v Tibetu na venkově 24,5 % obyvatel (čínský průměr je 9,4 % ). Stejně jsou na tom i lidé bez zaměstnání žijící ve městech. Pokračující přesídlování čínské populace do Tibetu a příliv nových pracovních sil způsobuje, že Tibeťané z měst, kteří jsou často handicapováni nedostatečnou znalostí čínštiny, velmi obtížně získávají práci.

Alarmující je stav školství, zejména základního a středního. Existující školy nemají dostatek kvalifikovaných učitelů, místo tibetštiny se při výuce používá čínština, příspěvky na vzdělávání venkova jsou minimální. Nové školy jsou budovány především v městských oblastech, i proto se odhaduje, že až 50 % obyvatel žijících na tibetském venkově starších 15 let je negramotných. Nedostatečná možnost získat vzdělání je velmi často důvodem k útěku mladých Tibeťanů do indického exilu.

Tibeťané trpí nedostatečnou a nevyhovující zdravotní péčí. Zejména na venkově je tato péče často nedostupná. Kvalita zdravotní péče v TAO je velmi rozdílná. Zdravotní zařízení ve Lhase a ve městech s velkou koncentrací čínské populace splňuje čínské standardy. Mimo ně, zejména ve vzdálenějších venkovských oblastech, je zcela nedostačující. Pro chudé Tibeťany je velkou překážkou platba za „nadstandardní“ péči.

Sdělovací prostředky a internet
Státem kontrolované sdělovací prostředky jsou hlavními prostředky ideologického působení na Tibeťany se strany čínských úřadů. Důsledné čínské cenzuře tak jen výjimečně něco unikne. Jeden z mála případů se udál v únoru 2004, kdy podle Rádia svobodná Asie televizní stanice Tibet TV3 odvysílala několikasekundový záběr, kde v pozadí byl muž s velkou tibetskou vlajkou. Ředitel stanice byl okamžitě zbaven funkce a všichni zaměstnanci museli absolvovat "převýchovný kurz".

Jednou z mála možností, jak získat informace nezávislé na vládě je vysílaní rozhlasových stanic Rádio svobodná Asie, Hlas Tibetu a Hlas Ameriky, které jsou úřady rušené, nebo použití internetu.Zejména internet dělá čínským úřadům velké problémy a internetová cenzura je jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících. Velké množství specializovaných „počítačových policistů“ vyhledává a blokuje „závadné“ odkazy a emailové adresy. Od loňského roku Tibeťané, kteří chtějí navštěvovat internetové kavárny ve Lhase, musí nejdříve získat „internetovou registrační kartu“ umožňující úřadům lepší identifikaci uživatelů internetu.

Využívání televize je však i velmi efektivní metoda, jak narušit tradiční buddhistickou tibetskou kulturu, která tvoří základ tibetských snah pro sebeurčení a odpor proti čínskému vlivu v Tibetu. Politika dotací cen televizorů a distribuce satelitních přijímačů do měst a vesnic umožňuje velké části tibetské společnosti sledovat desítky satelitních čínských programů, kde se ukazuje nový „moderní ideál čínské společnosti“. Moderní metody špičkové reklamy, které jsou oproštěny od prvoplánových ideologických symbolů typu srpu a kladiva, jsou velmi účinným prostředkem působení na méně vzdělané Tibeťany.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 24 - léto 2004