|
Patrick French: Tibet, Tibet. Historie ztracené země. Překlad Petra Andělová. Praha, BB/art 2004.
Patrick French získal věhlas už ve svých jednadvaceti letech, kdy vydal biografii Francise Younghusbanda, který roku 1904 vedl britskou invazi do Tibetu. Ještě větší ohlas měla kniha Liberty or Death o novodobé indické historii, díky níž se French podle jednoho kalkatského recenzenta na několik měsíců v Indii stal nejnenáviděnějším spisovatelem. A podobně loni kritiky a aktivisty přiměla k činnosti jeho kniha Tibet, Tibet.
V knize se střídají historické pasáže, cestopisná líčení, memoárové vsuvky a především autentické osobní příběhy pestré škály tibetských i čínských postav a postaviček - obětí a pachatelů. V literatuře o Tibetu nenajdeme mnoho podobných děl. Knihy zabývající se tibetskou otázkou někdy podávají černobílý pohled na věc - na jednostranná a zavádějící tvrzení nemají monopol čínští propagandisté: najdeme je v nejednom textu z pera tibetských exulantů či jejich sympatizantů. O to vítanějším korektivem je pak Frenchovo demystifikační dílo, které nabízí střízlivý a nezaujatý pohled na tibetsko-čínské dějiny i současnost.
Zřejmě nejhodnotnější částí knihy jsou rozhovory s Tibeťany pořízené za tři měsíce putování tohoto dlouholetého protibetského aktivisty po území etnického Tibetu. Podobně jako každého cizince v Tibetu Frenche na každém kroku sledovala policie. Setkání s cizincem přitom Tibeťanům mohlo způsobit velké potíže a navíc mnohdy trvalo dlouho, než se odhodlali k otevřené výpovědi. Frenchovi se však podařilo v bezpečí s nimi pořídit rozhovory, a podává tak čtenářům příběh bývalého bojovníka hnutí odporu, rudé gardistky, tibetské muslimky nebo rogjabpy, člena někdejší tibetské obdoby indických nedotknutelných. Knihu rámuje silný lidský příběh „tibetského Palacha“ Thubtäna Ngöduba, který se upálil na jaře roku 1998 ve snaze udělat pro svou ztracenou vlast „něco, co by mělo cenu“.
French se dotýká i témat, která jsou v literatuře o Tibetu opomíjená nebo zcela nová. Čtenář se tak dozvídá o mladé generaci tibetské čínsky píšící inteligence, o tibetských muslimech, jejichž tradice byla zcela vykořeněna, nebo o tibetském postoji k sexualitě, homosexualitě a prostituci. Dozvíme se i něco málo o vývoji západních hnutí za svobodu Tibetu, která zaznamenala úspěch i díky dalajlamovi a hollywoodským celebritám.
Autorovým cílem není podat komplexní novodobou historii země - dějinami se důkladněji zabýval např. Melvyn Goldstein nebo Cchering Šakja. Ukazuje však, že dějiny Tibetu byly mnohdy složité a že se vždy úzce prolínaly s dějinami Číny. French také podniká exkursy do minulosti, zejména do období Velkého skoku vpřed a Kulturní revoluce, a vše dokládá osudy mnoha Tibeťanů. Šokující je například příběh učitelky, kterou kvůli několika kapkám tuše, jež nechtěně spadly na slova "předseda Mao" na revolučním plakátě, její vlastní studenti museli několik let ponižovat a týrat a která nakonec skončila ve vězení. „Tak to tehdy prostě chodilo. Všichni zešíleli.“ Když v té době začaly informace o šílenství prosakovat za hranice Číny, mnozí jim nevěřili. A podobně se dodnes podle autora málo ví o tom, že v některých částech ČLR se praktikoval politicky motivovaný kanibalismus.
Ještě větším šokem však bude pro tibetofily realismus, se kterým autor uvádí na pravou míru některé mýty. I dnes se kdekdo domnívá, že Tibet se pyšní nepohnutou historií světců a lamů. Opak je pravdou: „Historie Tibetu stejně jako kterékoliv jiné země je plná válek, prolité krve a násilí […]“. Stejně tak Tibeťané nejsou ani divochy, za které je považují Číňané, ani meditujícími světci, za které je mají mnozí Evropané a Američané. Je to sice lákavá představa, je to však idealizovaný „Tibet mysli“, Šangri-la. Podobně není pravda, že Tibet spravují jen Číňané - doby, kdy tibetští úředníci byli jen loutkami v čínských rukách, jsou už pryč.
Co však rozproudilo nejintenzivnější debaty na protibetských fórech, je autorovo konstatování přehmatů dalajlamy a jeho exilové vlády. French přesvědčivě argumentuje, že údaj 1,2 milionu obětí genocidy v Tibetu, který se opakovaně uvádí, je značně nadsazený. Pokud jde o dalajlamu jako politika, v 80. letech údajně nevyužil nabídek čínského vedení jednat s ním přímo včetně pozvání na pohřeb zesnulého pančhenlamy v roce 1989, přestože mu byly přislíbeny rozhovory na nejvyšší úrovni. Podle některých zasvěcených kritiků žádné takové pozvání neexistovalo. Ať tomu bylo jakkoliv, French dospívá k závěru, že dalajlama tuto „bitvu prohrál a s největší pravděpodobností promarnil prchavou možnost urovnat vztahy s Čínou, když se mu nabízela“. Tyto úvahy velmi pesimisticky uzavírá konstatováním, že Tibeťanům nezbývá než obsadit výhodné funkce a čekat, až nastanou změny v Pekingu. To však vyvrací přinejmenším opatrné zahřívací kolo tibetsko-čínských rozhovorů, které začaly v září 2002 (zřejmě už po uzávěrce knihy). Je ovšem pravda, že zatím nevedly ke konkrétním výsledkům, i když tibetská strana je optimistická.
Poté, co se French vrátil z Tibetu do rodné Británie, odstoupil z funkce ředitele přední protibetské organizace Free Tibet Campaign. Zdůvodnil to tím, že už nedokáže mít na celou věc vyhraněný názor nezbytný pro politické hnutí. To ve své reakci v deníku Guardian vloni 5. července napadla Isabel Hiltonová, komentátorka čínských záležitostí a autorka knihy The Search for the Panchen Lama. „Konstatování, že kampaň je možné vést jen z pozice nevědomosti a nepochopení, je medvědí službou těm mnoha lidem, kteří si složitost tibetské situace uvědomují, a přesto ji považují za spravedlivou věc.“ V tom má jistě pravdu, spor však obecně poukazuje na skutečnost, jak důležité je mít maximum informací z obou stran a z různých zdrojů. Jak je důležité kriticky uvažovat o údajích, jako je oněch 1,2 milionech obětí, a jak je důležité mechanicky nepřebírat konstatování, jako že pančhenlama je nejmladším politickým vězněm světa (to možná kdysi byla pravda, avšak dnes, kdy je mu patnáct let, zřejmě o své smutné prvenství přišel).
S autorem lze naopak souhlasit v tvrzení, že problém s demokratizací tibetské exilové vlády není v autokratickém vůdci, ale v konzervativním veřejném mínění. Tibetská exilová demokracie je dosud mladá a snad většina Tibeťanů si stále nedokáže představit, že dalajlama by se zcela stáhl z politiky. Tibetské vedení musí dozrát a to i v tom smyslu, že si najde nezávislé odborníky a bude si dávat větší pozor na „západní dobrodince“. Slovy Patricka Frenche: „Přestaňte se ptát na radu lidí, jako jsem já.“
Překladatelka a redakční tým si zaslouží pochvalu. Petra Andělová se postarala o velmi kvalitní a čtivý překlad, což bohužel u publikací o Tibetu zdaleka není pravidlem. Ke kvalitě díla jistě přispěly i konzultace našeho tibetologa Kolmaše. Vytknout lze snad jen nesprávný přepis nemnoha tibetských slov a diskutabilní je překlad několika exilových reálií. To jsou však nedostatky snadno odpustitelné už i proto, že Čechy, kteří se zabývají tibetským exilem a obecně politickými aspekty tibetské otázky, bychom zřejmě s přehledem napočítali na prstech jedné nebo dvou rukou. Nebýt pak několika překlepů a chybějících čárek, vydavatelství by dostalo plný počet bodů. Český zájemce o problematiku by také v závěrečné bibliografii jistě ocenil údaje o těch několika málo knihách, které vyšly i v českém či slovenském překladu.
Vydání českého překladu Frenchovy knihy považuji za velmi dobrý vydavatelský počin. Kniha u nás bude stát v poněkud jiném kontextu než v anglicky mluvícím světě (v češtině máme k dispozici jen několik děl o novodobé tibetské historii, řada základních publikací zde vůbec není k dispozici a např. na rozdíl od Velké Británie u nás nepůsobí žádná čistě politicky zaměřená skupina na podporu Tibetu). I pro naše prostředí je však důležité, že dílo demystifikuje řadu tibetských reálií, poukazuje na mnoho opomíjených skutečností a podniká exkurs do novější tibetské historie, která je v našem prostředí dosud popelkou.
Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 24 - léto 2004
[
08.12.2006
zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz) autor: Miroslav Pošta ]
|
|
