Na slovíčko s...

Na slovíčko s... cukrářem Sönam Tändzinem

Je jich pět: Lhagpa Cchering, Sönam Tändzin, Dawa Taši, Cchering Norbu a Könčhog. Je jim 22 až 24 let, vyučili se pekaři-cukráři a v říjnu 2004 v Dharamsale za přítomnosti dalajlamovy sestry Džecün Pämy otevřeli obchod s pekařskými a cukrářskými výrobky. Na naše otázky odpovídal Sönam Tändzin, který je jedním z nich.

Kdy a odkud jste vy a vaši kolegové přišli do Indie?
Všichni jsme přišli v letech 1991 a 1992. Všichni pocházíme ze Lhasy.

Co jste dělali, než jste přišli sem? Chodili jste do školy?
Do školy jsme v Tibetu chodili jen dva nebo tři roky. Sem jsme přišli, abychom získali vzdělání.

To, že jste se vyučili pekaři a cukráři, byla náhoda? Jak jste se k tomu dostali?
Vždycky když jsme ze školy přišli na trh, všechny děti si kupovaly čokoládu a koláče. A mě zajímalo, jak se dělají. Pak když jsem byl v deváté třídě, jednou při ranním nástupu oznámili, že v Dehradúnu se v TCV otvírá středisko odborné přípravy. Byly tam různé obory, technické a netechnické. Pro mě byl nejzajímavější obor pekařství-cukrářství, a tak jsem se rozhodl, že se vyučím pekařem-cukrářem. Na tomhle oboru nás bylo celkem dvanáct. A právě v Dehradúnu jsme se poznali s ostatními. Kromě pekařství-cukrářství jsou tam ještě další obory, např. číšník, automechanik, tesař. Bylo to praktické: když se něco rozbilo, nemuseli jsme volat indického opraváře, ale opravil to někdo ze studentů. Nebo když byla párty, my jsme se postarali o dorty. Když jsme potřebovali do města, svezli jsme se s někým, kdo se učil řídit.

Naučili jste se všechno ve škole?
V Dehradúnu jsme studovali rok a půl. Měli jsme vynikající učitele, jednoho Tibeťana a jednoho Inda. Ve škole jsme se naučili všechny postupy a technologie. Ale pak jsme ještě všichni šli na šestiměsíční praxi do Dillí, kde jsme pracovali v pětihvězdičkových hotelích. Dohodli jsme se, že každý z nás se na něco bude specializovat. Já jsem se třeba zaměřil na dorty a koláče, jiný se zaměřil na chleba a pečivo a jiný zase na pizzu.

Jaké to bylo v těch pětihvězdičkových hotelích?
Dva jsme pracovali v hotelu Taj, dva v hotelu Hyatt Regency a jeden v pizzerii Pizza Hut. Pracovali jsme na směny. Když jsme měli denní směnu, odcházeli jsme do hotelu tak v šest a vraceli se někdy v devět. Jindy jsme zase měli noční směnu. Právě na noční směně jsme se toho naučili nejvíc, protože nebyla taková honička a mohli jsme si vyzkoušet i věci, které jsme ještě úplně neuměli.

Jaká tam byla atmosféra?
Problém je v tom, že člověk tam pracuje tak trochu jako robot, vyřizuje objednávku za objednávkou a na nic jiného nemyslí. My jako nováčci jsme to samozřejmě měli nejtěžší – byli jsme takzvané "žluté šátky". Bylo to podobně jako v džudu: my jsme nosili žluté šátky, nad námi byly zelené, pak červené a nejvyšší šéf měl černý.

Jaké byly vaše pocity, když jste v hotelu začali pracovat?
Bylo to zvláštní. Do té doby jsme žili jen mezi Tibeťany. Ale tam byl personál složený jen z Indů. My Tibeťani jsme v obličeji jiní než Indové, takže nám někdy říkali "šikmooký". Občas mi bylo smutno a připadal jsem si sám. Indové drželi pohromadě, obědvali spolu, večeřeli, bavili se spolu a pro nás nebylo snadné mezi ně proniknout.

Měli jste od samého začátku představu, že si chcete otevřít vlastní obchůdek?
Vždycky když se člověk dostal do tibetských exilových komunit – do Dehradúnu, Dharamsaly a dalších – uvědomili jsme si, že tu není dost kvalifikovaných Tibeťanů. Došlo nám, že když získáme kvalifikaci, je tady velká šance na úspěch. Řekli jsme si, že když neseženeme práci v nějakém hotelu, otevřeme si vlastní prodejnu. Hodně nám pomohlo TCV, od kterého jsme dostali úvěr.

Bylo snadné dostat úvěr?
Museli jsme zpracovat podnikatelský záměr, potom přesný roční a měsíční plán a splátkový kalendář. Průběžně každé tři měsíce kontrolují, jak se naše podnikání vyvíjí.

Máte nějaké podnikatelské krédo?
Ano, na prvním místě pro nás je spokojenost zákazníků. Lidé často sázejí na kvantitu a zanedbávají kvalitu. Nám jde hlavně o kvalitu. Nabízíme lidem možnost ochutnat opravdovou pětihvězdičkovou kvalitu.

Pro co se k vám zákazníci nejvíc vrací?
Nejoblíbenější jsou čokoládové rolády. Lidi se k nám taky rádi vrací, protože nemáme zákusky tak sladké jako jinde. V indických hotelích jsou zákusky většinou hodně sladké, kdežto lidé tady v Dharamsale mají radši méně cukru, takže u nás sladíme méně.

Chodí k vám víc Tibeťané, Indové, nebo cizinci?
Chodí všichni, ale mají jiné chutě. Tibeťani kupují hlavně koblihy nebo tmavý chleba, zatímco cizinci chodí hlavně na sladké zákusky – čokoládové nebo ovocné koláče. Indové zase mají rádi třeba pizzu.

Dodáváte své výrobky do nějakých restaurací nebo hotelů?
Ano, dodáváme je do jedné restaurace a postupně se o nás zajímají i majitelé dalších restaurací.

Jak se vlastně jmenuje váš obchod?
Zatím jméno nemáme. Lidé nám říkají "pekařství bývalých studentů z TCV". Nedávno jsme požádali sestru Jeho Svatosti paní Džecün Pämu, aby nám dala název, takže zatím na jméno čekáme.

Je vás celkem pět. Je někdo z vás šéf?
Ne, všichni jsme si rovní. Je to takové partnerství. Když je potřeba, vzájemně za sebe zaskakujeme a vypomáháme si jako bratři nebo bratranci.

Máte nějakou dělbu práci?
Každý z nás je na něco specializovaný, ale všichni umíme všechno, takže podle potřeby může každý z nás dělat všechno.

Když se řekne "cukrárna", člověk si představí spíš cukrářku než cukráře. Vy jste samí kluci. Čím to?
Když jsme se učili, všechno se muselo dělat ručně, takže to bylo fyzicky dost náročné. Slyšel jsem ale, že teď už jsou na oboru i dívky. Vím, že v hotelu náš šéf říkal, že třeba s čokoládou to dívky umějí mnohem líp.

Jaké máte plány do budoucna?
Z Tibetu neustále přichází spousta mladých lidí, kteří tady ale nemají šanci sehnat práci. My jsme měli to štěstí, že jsme se mohli vyučit a začít podnikat, a tak chceme dát šanci dalším lidem. Chceme taky jít současným studentům příkladem a ukázat našim rodičům v Tibetu, že se nám podařilo postavit na vlastní nohy a že jsme něco dokázali.

Chtěl byste něco vzkázat současným studentům TCV?
Ano. Někteří lidé si myslí, že od samého začátku jsme to měli snadné. Kdepak, bylo to hodně tvrdé. Někdy jsme neměli na jídlo a jedli jsme někdy jen jednou denně. Takže nejdřív člověk musí poznat ty těžké chvíle a teprv pak něco dokáže.