Články

Pět měsíců v bönistické škole

Minulý rok jsme na začátku září dorazili do tibetské exilové vesnice Dolandži, která leží v indickém státě Himáčalpradéš. Tady v Indii vedla naše cesta hlavně za tibetskou komunitou žijící v exilu i na původních územích spojených s Tibetem. Jsou to místa tzv. tibetské kulturní oblasti a patří sem např. Ladak, Lahaul, Spiti, Kinnaur, Dárdžiling, Sikkim a další.

Protože jsme se již delší dobu zajímali o tibetskou tradici bön, naše první cesta vedla do Dolandži, kde žije hlavní představený této tradice Lungtog Tänpa Ňima, 33. opat kláštera Mänri, a které je hlavním centrem bönu v exilu. Bön uznal Jeho Svatost 14. dalajlama jako jednu z pěti škol tibetského buddhismu, i když bön svůj původ neodvozuje od Buddhy Šákjamuniho, nýbrž od buddhy Tänpa Šenrab Miwa, který údajně žil a učil v centrální Asii před 17 000 lety. Původně jsme plánovali zůstat tady maximálně tři měsíce, ale nakonec to bylo skoro pět měsíců. Přijeli jsme s našimi přáteli a jejich desetiletým synem, který se později stal mnichem novicem. Měsíc a půl se učil tibetštinu a studoval s mnichy nauky bönu. My ostatní jsme pomalu poznávali, jak vypadá život místních Tibeťanů, mnichů v klášteře a také desítek dětí, které žijí ve dvou místních, klášterem spravovaných centrech.

Tobgjal Sarpa
Dolandži, kterému Tibeťané říkají Tobgjal Sarpa, leží v kopcích uprostřed indického venkova v předhůří Himálaje. Na tomto území začali v roce 1969 bönističtí lamové, kteří uprchli z Tibetu po čínské invazi v roce 1959, stavět klášter Mänri. Původní klášter, založený Ňame Šerab Gjalcchänem v roce 1405, byl totiž v Tibetu úplně zničen během kulturní revoluce a teprve v roce 1985 začala jeho rekonstrukce. Do dnešního dne stále ještě není opravený. Veškerý klášterní život se tedy přesunul do Indie.

V současném době žije v Dolandži přibližně 250 mnichů převážně z Tibetu a Nepálu. Většina z nich navštěvuje Bönistickou dialektickou školu, kde studují dialektiku, filozofii, logiku, astrologii, tradiční medicínu, tantry a dzogčhen, ale také malbu thangek a poezii. Po dokončení studií získají titul geše (odpovídá titulu Ph.D.) a většinou odcházejí zpět do svých zemí, kde udržují a dále rozvíjejí tradici bön.

Klášter se stále rozrůstá. Před několika lety byla rozšířena hlavní budova, staví se několikapatrová knihovna, nové pokoje pro mnichy a minulý rok byla dokončena malá nemocnice. Funkci lékaře tu vykonává Paldžor Cchering, který sice nikdy medicínu nestudoval, ale má zkušenosti, protože tři roky pracoval jako zřízenec v nemocnici v Dillí. Vlastní zřejmě nějaké mocné tablety, které předepisuje na všechny nemoci, a přišít ucho, utržené při rvačce, pro něho není žádný problém.

Klášter také spravuje dva domovy pro děti. O každý z nich se stará jeden z významných a uznávaných lamů kláštera. Skoro celý rok tráví na cestách v cizině, kde předávají nauky, šíří učení bönu a shánějí peníze na provoz domovů a zabezpečení dětí. Většina z nich pochází z chudých vesnic z pohraničních oblastí mezi Nepálem, Tibetem a Indií, nebo jsou z tibetských rodin žijících v indickém exilu. Podmínkou pro přijetí do domova je, že musí pocházet z tibetské rodiny, nebo z prostředí spojeného s tibetskou kulturou. Nejedná se o klasické dětské domovy jako u nás, kde jsou většinou sirotci nebo nechtěné děti. Častým důvodem, proč sem rodiny posílají své děti, je nedostatek financí a možností k zajištění dobrého vzdělání v místě, kde žijí. V současné době přichází hodně dětí z Dolpa a dalších částí Nepálu, protože situace na venkově je kvůli maoistům velice složitá a nebezpečná. Neustále hrozí únosy dětí, zvláště chlapců, maoisty, kteří z nich chtějí mít své bojovníky. Děti často přicházejí ve velmi zuboženém stavu, nejen po dlouhé a namáhavé cestě, ale velice rychle se otrkají a začlení mezi ostatní.

Domov pro kluky i pro holky
Jeden z domovů - Bön Children's Welfare Centre (BCWC) - stojí u kláštera, na kopci nad vesnicí. Druhý je hned vedle školy a oficiálně se nazývá Bön Children's House (BCH). BCWC je pouze pro kluky. Všichni jsou malí mniši, lépe řečeno novici. Hodně času tráví v klášteře, ale chodí do základní školy spolu s ostatními dětmi. Sem přicházejí také chlapci, jejichž rodina chce, aby získali výchovu a vzdělání podle tradice bön.

V BCH žijí děvčata a chlapci dohromady. Jsou zde děti od tří do sedmnácti až osmnácti let. V BCWC a BCH žije přibližně 350 dětí. Tento počet se neustále mění. Oba domovy pomalu rozšiřují svoji kapacitu a neustále přicházejí nové děti. Do Dolandži je přivádí rodiče nebo dobrovolníci (např. jedna obětavá Nepálka, která shromažďuje děti z nejodlehlejších míst při hranicích Nepálu s Tibetem, kde je teror maoistů nejhorší). Jak už to v Indii chodí, trvá hodně dlouho, než se něco dovíte. Hodiny a hodiny jsem strávila čekáním, zjišťováním, co má kdo na starosti, co bych já mohla dělat atd., ale za slunných dnů s výhledem na dvoutisícové kopce to člověku uteče a ještě většinou potká spoustu zajímavých lidí. Skoro měsíc mi trvalo, než jsem zjistila, jak to tady funguje, a pomalu se začala zapojovat do místního života. Díky tomu jsem měla možnost pozorovat a přemýšlet o tom, jak co nejméně narušit svou přítomností místní život a přitom něčím pomoci. Nechtěla jsem, jako někteří cizinci, přijít a začít všechny poučovat, jak se co dělá. Já sama jsem se měla hodně co učit.

Když jsme přijeli, začala jsem docházet do horního domova. Bön Children's Welfare Center bylo založeno 33. Mänri Thidzinem, představeným kláštera Mänri, v roce 1983. Domov vznikl proto, aby poskytl jídlo, oblečení, ubytování a vzdělání tibetským dětem. Nyní je tu asi 150 chlapců. Stará se o ně Čhöngthul Rinpočhe, který velkou část roku cestuje. V jeho nepřítomnosti je za děti zodpovědný jeden mladý mnich. Všichni mu říkají Pandita lama a sám je ještě studentem dialektické školy. Jinak je zde další mladý Tibeťan jako vychovatel, Nepálka, která pere a zašívá prádlo (hlavně deky, o oblečení se starají chlapci sami), a dva kuchaři. Úžasné je, jak jsou děti schopny se o sebe navzájem postarat. Starší se věnují mladším, všichni si pomáhají. Hodně je znát velký respekt, který mají ke svým učitelům. A milují kriket. Vždy, všude, a za každého počasí. Ve výrobě náčiní na kriket jsou velice vynalézaví (míčky si sešívají ze starých hadrů, často během klášterních obřadů, místo pálky poslouží kus dřeva). Důležité zápasy sledují v televizi, často společně se staršími mnichy. V mých hodinách angličtiny byli nejpozornější, nejučenlivější a nejvíc si zapamatovali, když jsme probírali kriket.

Od rána do večera
Denní program dětí je velmi nabitý. Ráno vstávají v šest hodin (v zimě o půl hodiny později), hodinu se věnují modlitbám, poté ranní hygieně a snídani. Většinou mají čapátí s vařeným vejcem a čaj. Od 8:15 mají čas na studium a psaní úkolů, v devět hodin odcházejí do školy. Než začne výuka, všichni se seřadí na dvoře školy a 20 minut za doprovodu bubnů, píšťal atd. zpívají indickou hymnu a tibetské písně. Tato škola je vedena indickým ředitelem a podléhá indickému školství. Tak jako po celé Indii i zde je povinný stejnokroj. Od první třídy se děti učí hindštinu, tibetštinu a angličtinu, ale bohužel způsob výuky angličtiny je velice špatný (pouze memorování). To způsobuje hodně nepříjemností, protože v angličtině probíhá výuka řady předmětů, např. matematiky (v Indii je na ni kladen veliký důraz a patnáctiletí se učí to, co se u nás učí až na vysokých školách). Ve škole mají žáci také hodiny tibetské hudební a taneční výchovy. Od půl jedné do půl druhé jdou všichni na oběd a pak se vracejí na další tři hodiny do školy. Zpátky už nejdou jenom ti nejmenší, kteří chodí do školky.

Po návratu ze školy je 15 minut na odpolední čaj (vždy sladký černý čaj s mlékem) a poté osobní volno. To trvá hodinu, kterou většinou věnují hraní kriketu, cvrnkání kuliček a jiným důležitým činnostem. Pak následuje čas pro studium a přípravu úkolů do školy. Pokud jsou v Dolandži zrovna nějací dobrovolníci, tak doučují ty, kteří mají problémy s určitým předmětem, nebo se věnují práci s nejmladšími dětmi. Já jsem učila angličtinu. Několikrát jsem si říkala, že je jednodušší zkrotit divou zvěř, než tyhle malé děti. Naše společné hodiny byly o to zábavnější, že oni skoro vůbec nemluvili anglicky a já zase tibetsky nebo nepálsky, a bohužel neumím ani hindsky.

Potom všichni (rozdělení do skupin) odcházejí na hodinovou výuku, kde probírají různé nauky a učí se zpaměti odříkávat modlitby a náboženské texty pod vedením starších mnichů. Před večeří je zase chvilka osobního volna, ale než jdou spát, mají ještě další hodinu na učení do školy, čtení a psaní domácích úkolů. V únoru zprovoznili knihovnu, kde si mohou děti číst a půjčovat knížky. Kolem půl desáté až desáté se jde spát. Do školy chodí také v sobotu, často se účastní ceremonií a plní povinnosti, které souvisí s jejich mnišstvím. Opravdu moc nechápu, kde na to všechno najdou čas a ještě stihnou zlobit a podnikat různá dobrodružství.

Děti z obou domovů navštěvují místní vesnickou školu, dokud nedokončí desátou třídu. Potom se rozhodují, zda budou studovat na tibetských nebo indických středních školách. Chlapci se mohou stát mnichy a pokračovat ve vzdělávání v místní klášterní dialektické škole. O všechny děti je postaráno nejenom během jejich pobytu v Dolandži, ale také když pokračují ve studiu na jiné škole. Podporu z kláštera mají do doby, než dokončí svá studia.

Čas na disputace i párty...
Každý šestý den se účastní filozofických debat probíhajících v hlavním klášterním chrámu. Kdokoli se tam může jít podívat. Debaty jsou zkouškami logického uvažování, které je jedním z důležitých studijních oborů v místní dialektické škole a jsou vedeny formou disputací. Vždy jeden mnich (v případě velké zkoušky dva mniši) je zkoušen všemi ostatními na předem dané filozofické téma. Začíná se desetiminutovou debatou venku (zahřívací kolo), pak se všichni přesunou do gönpy a zkouška začíná. První chodí po skupinkách, rozdělených podle věku, malí mniši a sborově pokládají otázku, kterou si společně připravili. A potom už debatují studenti dialektické školy. Zkoušený sedí přede všemi na zemi. Rozprava není pouze slovní, ale bývá doprovázena tleskáním do dlaní, výskoky, máváním málou a vůbec divokými pohyby, které spíše než filozofickou debatu připomínají vášnivý souboj. To vše je doprovázeno halekáním a výskáním mnichů, obzvláště, když zkoušený nezná odpověď (i když mu občas nenápadně radí pönlob - hlavní učitel). Debaty mnohdy trvají dlouho do noci. Malí mniši často usínají, hrají kuličky, perou se a po malých, rafinovaně zorganizovaných skupinkách mizejí ven. To potom musí zasáhnout mnich, který má na starosti kázeň a v nutných případech může použít málu jako rákosku.

Děti milují párty. Pořádají se při mnoha rozdílných příležitostech např. na Vánoce, při příjezdu sponzorů, významných návštěv, nebo návratu Čhöngthul Rinpočheho z ciziny. Průběh je vždy velice podobný. Nejdřív se pije čaj, rozdají se sušenky, bonbóny, ovoce, a pak se zpívá a tančí. Kluci postupně chodí a zpívají do mikrofonu tradiční tibetské písně, z nichž je nejoblíbenější „Strejček Lotos“ (tibetsky Akhu Päma). Kromě nich zpívají i tradiční nepálské, ale i moderní indické písně, a hrají při tom na různé nástroje. Někdy to spíše připomíná hurónský řev. Stejně tak se i tančí, lépe řečeno křepčí, někdy až pozdě do noci...

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 25 - podzim 2004

Ze své zkušenosti vím, že nejvíc je potřeba věnovat se malým a nově příchozím dětem, které nemají základní hygienické návyky a často mají různé zdravotní problémy. Každé dítě má svého "sponzora" (někdy i více), kteří přispívají na jeho zabezpečení. Z peněz se hradí oblečení, školní potřeby, jídlo, základní zdravotní péče, ale nezbývá už na svačiny pro malé děti, pravidelný přísun ovoce, masa, zubní péči atd. Pokud máte zájem pomoci, napište na adresu ilona.pilcikova@centrum.cz.