Na slovíčko s...

Na slovíčko s… Lhasang Ccheringem

Padesátník Lhasang Cchering je jedním z hlavních kritiků oficiální linie tibetské exilové vlády. Narodil se v Tibetu a již jako chlapec s rodiči odešel do indického exilu. V 70. letech se účastnil ozbrojeného odboje Tibeťanů proti čínským okupantům vedeného z nepálského Mustangu. V Dharamsale byl později dvakrát po sobě zvolen předsedou Tibetského kongresu mládeže, největší a nejvlivnější tibetské exilové organizace. Z funkce odstoupil roku 1990 na protest proti tomu, že se dalajlama rozhodl smířit se "skutečnou autonomií" Tibetu místo plné nezávislosti. V roce 1992 byl jedním ze spoluzakladatelů institutu Amnye Machen, který se snaží o rozvoj tibetské sekulární kultury. Píše básně, je autorem tibetských překladů některých západních děl a napsal i několik písňových textů. Dnes je majitelem vyhledávaného knihkupectví v Dharamsale a z politické scény se stáhl.

Kdy jste z Tibetu přišel do Indie?
Datum si přesně nepamatuji, ale vzpomínám si, že mi tenkrát bylo asi sedm. A když si znovu vybavím ty roky, jsem přesvědčený, že naše rodina byla v Indii už před březnovým povstáním ve Lhase. Takže to bylo zcela jistě před jarem 1959. (pozn. red. - Lhasang Cchering r. 1983 utrpěl úplnou ztrátu paměti.) Bylo to zřejmě proto, že můj otec měl před svou předčasnou smrtí předtuchu - předtuchu hrozící národní tragédie. Proto chtěl rodinu včas odvést do Indie. Když jsme pak do Indie dorazili, zemřel. Bylo to v Mandi a kremaci jsme provedli na břehu Rewalsaru (pozn. red. - významné poutní místo tibetských buddhistů). A právě když jsme prováděli poslední pohřební obřady, začali přicházet další uprchlíci. Jak zřejmě víte, většina z těch prvních uprchlíků dostala práci na výstavbě silnic ve velkých nadmořských výškách. Přidali jsme se k nim i my a odešli do Manali. Tam pro nás pak v roce 1960 přijeli úředníci dalajlamy, který se mezitím usadil v Dharamsale. Přivezli nás do dětské vesničky, která se tehdy jmenovala Školka pro tibetské dětské uprchlíky (Nursery for Tibetan Refugee Children). A odtamtud nás později jako první skupinu dětí přemístili do školy v Mansúrí.

Když jste potom dostudoval, začal jste tady v Dharamsale pracovat pro tibetskou komunitu?
Těsně po dokončení školy se mi naskytla velká příležitost. Měl jsem v Americe sponzory, kteří chtěli, abych přijel do Ameriky studovat medicínu. Tehdy už jsem byl ale rozhodnutý, že se připojím k tibetskému odboji v Mustangu. Nejprve jsem po studiích pracoval jako dobrovolník s tibetskými dětmi, kteří studovali v různých kvalitních školách v Bangalore - pracoval jsem na jejich koleji jako kuchař a doučoval jsem je. A potom jsem nějakou dobu pracoval jako dělník a pak i jako dozorce na stavbě v tibetské osadě v Hansúru. Do Dharamsaly jsem přišel v roce 1972. Odtud jsem pak jel do Nepálu a přidal se k tibetskému odboji, který měl základnu v Mustangu. Když se tamější základna roku 1974 uzavřela, vrátil jsem se do Dharamsaly a od té doby tady žiji dodnes.

Získal jste tedy v Mustangu výcvik CIA?
Ne. CIA přestalo tibetskému odboji pomáhat v roce 1972 poté, co prezident Nixon podepsal Šanghajské komuniké. Americké úřady to sice popíraly, ale my se domníváme, že součástí komuniké bylo tajné ujednání o tom, že CIA ukončí pomoc tibetským guerrilám. Proto když jsem přišel do Mustangu, CIA se už nijak přímo neúčastnilo.

Do odboje jste se tedy zapojil v době, kdy tibetští bojovníci byli takříkajíc zrazeni…
Nedá se přímo říct "zrazeni". V politice jde vždy o hájení národních zájmů. A ačkoliv někteří říkají, že ze strategického ani morálního hlediska nešlo o správné rozhodnutí, Spojené státy dělaly to, o čem se domnívaly, že je v jejich zájmu.

Jaká byla nálada mezi účastníky odboje?
Pocit obrovského zklamání a ztráty.

Bojovali ale až do roku 1974.
Když CIA přestalo pomáhat a financovat tibetské guerrily, Čína podle mého názoru získala dostatek sebevědomí k tomu, aby začala vyvíjet tlak na nepálskou vládu a nutit ji, aby něco udělala s "povstaleckými bandity" bojujícími z nepálského území. Ano, tak nám říkali. A tak nepálská vláda nařídila našemu vrchnímu veliteli a několika vysokým důstojníkům domácí vězení, krize se dostala na stránky zahraničního tisku a dalajlama se ocitl pod velkým tlakem, aby něco udělal. Situace byla tak napjatá, že kdyby poslal dopis nebo třeba i svého úředníka, nestačilo by to. A tak dalajlama poslal bojovníkům pásku s nahraným poselstvím, kde je žádal, aby se vzdali. Když slyšeli hlas Jeho Svatosti, nemohli odmítnout. Když poselství uslyšeli, někteří z našich velitelů a mužů spáchali sebevraždu. Co mohli dělat? Slyšeli hlas Jeho Svatosti. Nemohli ho neposlechnout a současně boj nemohli vzdát. Svobodu mohli nalézt jedině ve smrti. Další se snažili uprchnout do Indie, ale byli ze zálohy napadáni nepálskými jednotkami. A ostatní bojovníci se vzdali. Mnozí z nich pak pracovali v Tibetských dětských vesničkách jako dělníci.

Pak jste se vrátil do Dharamsaly a stal se známým kritikem oficiální politiky tibetské exilové vlády. Proč nesouhlasíte s tzv. střední cestou?
Koncepce střední cesty usiluje o takzvanou "skutečnou autonomii v rámci Číny". Tuto koncepci zpochybňuji ze dvou základních důvodů. Zaprvé je nedemokratická. Domnívám se totiž, že naše hrstka exulantů nemá mandát k tomu, aby jakkoli měnila vytčený cíl. Lidé v Tibetu trpí a umírají za svobodu. Naše exilová vláda provedla jakýsi průzkum veřejného mínění, kterému říkají referendum. To není žádné referendum! Nemá větší hodnotu než průzkum veřejného mínění a tady v exilu v podstatě jde o to, že hodíte kus papíru do hlasovací urny. V Tibetu lidé hlasují svým životem! Žádné hlasování nemůže být jasnější a významnější, než když někdo hlasuje životem. A naše vláda má za to, že ačkoliv tolik Tibeťanů v Tibetu zemřelo a obětovalo život, lidé tam nevědí, co chtějí. Zadruhé si dovoluji prohlásit, že politika střední cesty je nebuddhistická. A to z toho důvodu, že jako buddhisté máme vědět, že všechno je pomíjivé a že vše se mění. Proč tedy musíme kapitulovat a přijmout myšlenku, že pouze čínská okupace Tibetu je věčná a vše ostatní se mění? Kde je to psáno?

Jaké přišly reakce, když jste politiku střední cesty začal zpochybňovat?
Šokovalo to některé mé přátele a sympatizanty, kteří měli idealizovanou představu, že všichni Tibeťané mají na věc tentýž názor. Já se ale domnívám, že v tibetské společnosti se mnou v hloubi srdce většina lidí souhlasí. Ovšem jen málokdo je schopen říci to nahlas. Politika střední cesty byla formulována roku 1988. U jejího zrodu byl pětibodový mírový návrh Jeho Svatosti z 21. září 1987. Lidé většinou zapomněli nebo nevědí, že jsem byl tehdy předsedou Tibetského kongresu mládeže (TYC), že jsme tehdy o pětibodovém návrhu podrobně diskutovali a já jsem jej podpořil. Ovšem za tří podmínek. Zaprvé že všech pět bodů je třeba brát jako jediný návrh. Zadruhé, a to s tím souvisí, že žádný z bodů nesmí být řešen samostatně bez vazby na ostatní čtyři. Všechno, nebo nic. Zatřetí, a to je ze všeho nejdůležitější, že pátý bod, který požadoval seriózní jednání k vyřešení budoucího statusu Tibetu, nesmí být řešen dříve, než budou naplněny první čtyři body. O osm měsíců později, poté co Číňané pětibodový mírový návrh otevřeně a kategoricky odmítli a zkritizovali z důvodů, které my neznáme, Jeho Svatost zveřejnil takzvaný Štrasburský návrh - poprvé ho oznámil 15. června 1988 v projevu k poslancům ve Štrasburku. A já jsem jako první Tibeťan ještě téhož dne v rozhovoru pro Daily Telegraph konstatoval, že jeho návrh nemohu podpořit, protože štrasburský návrh v podstatě rozvádí, jak splnit pátý bod pětibodového mírového návrhu. Byl tedy v rozporu s podmínkou, pod kterou jsme mírový návrh podpořili. Poté, co jsem učinil toto vyjádření, jsem byl v roce 1989 znovu zvolen předsedou TYC, a to ještě větší většinou než poprvé. Z toho tedy usuzuji, že v hloubi srdce my Tibeťané nejvíce toužíme po svobodě.

Proč tuto vnitřní touhu ostatní nevyjádří, proč neřeknou, že s politikou střední cesty nesouhlasí?
Musíme si především uvědomit, že Jeho Svatost není jen politickou osobností. Je současně i duchovním vůdcem. Je současně bůh i král.

Myslíte, že toto je jedním z problémů demokracie v tibetské komunitě?
Je to současně přednost i slabina. Vaše největší přednost je skoro vždy i vaší největší slabinou. Když sedím na židli, jsem na ní zcela závislý. Když se rozpadne, spadnu. Podobně je Jeho Svatost jednotícím prvkem pro všechny Tibeťany. Je vůdcem, ke kterému všichni Tibeťané vzhlížejí. Ale vzhledem k jeho náboženské autoritě neexistuje prostor pro zpochybňování jeho politických názorů.

Je to podle vás znak nezralosti tibetské exilové demokracie?
Nejen to. Náboženství a politika dohromady nejdou. V politice jde o uchovávání, prosazování a hájení vlastních zájmů. V náboženství jde o pomoc druhým. Takže nejde jen o zralost tibetské demokracie, ale jde o křížení náboženství s politikou. V demokracii má člověk právo zpochybňovat jednání vůdců a politického zastoupení. Naopak podstatou náboženství je víra a poslušnost. A tyto dvě věci si odporují.

To je tedy úkolem do budoucna? Oddělit náboženství od politiky?
Ano, myslím si, že je třeba náboženství a politiku oddělit. Náboženství je osobní záležitostí každého člověka; politika je věcí národního zájmu. A mají-li mít Tibeťané fungující, zdravou demokracii, je podle mě nutné oddělit náboženství od politiky.

V tibetském exilovém parlamentu by například neměla být křesla rezervovaná pro zástupce jednotlivých buddhistických škol…
Ano, mimo jiné. Samozřejmě, když oddělíme náboženství od politiky, pak nebude ani řeč o tom, že by se do parlamentu volili zástupci náboženství. Také si myslím, že volby by měly probíhat podle politického klíče. Poslanci, kteří nejsou zástupci jednotlivých buddhistických linií, jsou dnes voleni jako zástupci tří tradičních tibetských provincií. Ovšem podstatou svobodného národa je to, že máme právo usídlit se kdekoliv, nejen ve vesnici, odkud pocházel náš děd. A také to, že zástupce volíte podle stranické příslušnosti a postoje jejich stran k jednotlivým problémům - ne podle kmenové příslušnosti.

Má před sebou tibetská komunita nějaký další naléhavý úkol?
Nejdůležitější otázkou je cíl našeho boje. Náš boj ztratil ze zřetele cíl a zaměření. Čekáme na to, až se s námi Číňané začnou bavit. Já vždycky říkám: "Na podání rukou musí být dva." My čekáme od roku 1979. Já to vidím tak, že Číňané nemají žádnou potřebu začít se s námi bavit. Celý Tibet formálně spadá pod jejich kontrolu a my pro jejich pozici v Tibetu nejsme žádnou hrozbou. Ani jedna vláda na světě nezpochybňuje pozici Číny v Tibetu. Tak proč by se s námi měli bavit?

Co by tedy měla udělat tibetská exilová vláda?
V první řadě by měla respektovat přání většiny lidí v Tibetu, kteří trpí a umírají pro svobodu. Všichni političtí vězni, kdyby podepsali, že nevěří v nezávislost Tibetu, by mohli zítra být na svobodě. Všichni ti, co umřeli v Tibetu, umřeli za svobodu. Takže tibetská vláda by především měla vyslyšet přání lidu a svobodu znovu stanovit jako cíl našeho boje. Také musíme přijmout to, že Číňané z Tibetu dobrovolně neodejdou. A podle mého názoru jde především o otázku, co je správné a co ne: Co Číňané Tibetu provedli. A nejen Tibetu. Čína je dnes koloniálním impériem. Jenže žádný politik nemá odvahu, aby to řekl nahlas. Podívejte se na dnešní mapu světa. Čína je dnes větší než australský kontinent. A šedesát procent rozlohy dnešní Číny je okupovaným územím. Tibet představuje 25 %. Pak je tady ještě Východní Turkestán, kterému říkají Sin-ťiang, Jižní Mongolsko, kterému říkají Vnitřní Mongolsko, a Mandžusko. Čína je tedy koloniálním impériem a někde někdo musí mít morální odvahu vyjádřit s touto skutečností nesouhlas. Čína je navíc hrozbou pro stabilitu v regionu a pro mír v celosvětovém měřítku.

Co by měla tibetská exilová vláda udělat pro to, aby začal skutečný dialog s Čínou?
Žádný dialog nebude. Číňané nemají potřebu bavit se s námi. Už od roku 1979 čekáme na to, až se s námi Číňané začnou bavit. Ale oni se s námi bavit nepotřebují. Pokud chceme tibetský lid sjednotit, pokud chceme nabrat jasný směr, musíme si jako cíl našeho snažení znovu stanovit svobodu. Jde o záchranu kultury, jde o jednotu. Dnes v exilu jsme svědky toho, že všichni mladí Tibeťané, kteří mohou, odcházejí na Západ. Začínají se rozlétávat do všech stran. A zatímco my si tady sedíme a modlíme se za světový mír, do Tibetu přicházejí další a další a další a další Číňané. Železnice dosáhne do Lhasy v roce 2007. Zvyšují kapacitu silnic z východního Tibetu. Staví vysokokapacitní potrubí. A čínské vedení veřejně uvedlo, že v Tibetu by se mělo usadit dalších třináct milionů lidí! Čas se nám krátí. Číňané hrají o čas a my jim hrajeme do ruky. Občas je vydáno prohlášení jako rezoluce Evropského parlamentu z roku 2001, ve které se píše, že pokud Čína do tří let nezahájí smysluplné jednání s dalajlamou, bude Evropský parlament uvažovat o uznání tibetské exilové vlády.

Lhůta však uplynula a nic se nestalo...
Ne, ale jak by se mohlo něco stát, když my trváme na tom, že chceme být součástí Číny?! Jak můžete pomoci malému dítěti, když se mu nechce do školy?! Takže když říkáme, že nechceme svobodu, chceme být součástí Číny, jak nás pak může Evropský parlament podpořit?

Kdyby se tedy politika tibetské exilové vlády změnila, svět by jí mohl lépe pomoci?
Ano. Ostatní by pak snáze mohli pomoci. Podpora nemůže předcházet akci. Podpora může akci jedině následovat.

Býval jste předním kritikem oficiální tibetské politiky. Pak jste se z politické scény stáhl. Bylo vám řečeno, abyste mlčel?
Svého času jsem pracoval ve výzkumném institutu Amnye Machen. Také jsme vydávali dosud nejčtenější exilové noviny v tibetštině. Jmenovaly se Mangco, což tibetsky znamená demokracie. Poměrně ostře jsme kritizovali vše, co podle našeho názoru v tibetské exilové komunitě nebylo v pořádku, včetně politiky a postoje exilové vlády. A za to jsme dostali dopisy, kde nám pisatelé vyhrožovali smrtí. Tlak na nás byl vyvíjen i z jiných stran, a tak jsme nakonec noviny museli přestat vydávat.

Zapojoval jste se do politiky i v poslední době?
Ne, protože v březnu 2002 Samdhong Rinpočhe, tibetský exilový premiér, ve svém prohlášení k 10. březnu řekl, že povinností každého Tibeťana je vzbudit v sobě soucítění s Číňany. Až pak pocítíme soucítění s Číňany, Tibeťané budou silnější a Číňané si s námi sednou k jednacímu stolu. Zkonstatoval, že 99 % Tibeťanů podporuje koncepci střední cesty a já jsem se ocitl v tom jednom procentu. Nechtěl jsem poškodit tibetské národní zájmy, a tak jsem mu napsal dopis, který jsem poslal v kopii i dalajlamovu úřadu a tibetskému parlamentu. Napsal jsem v něm, že nejsem schopen soucítění s Číňany, ale současně nemám v žádném případě zájem na tom, abych poškodil tibetský národní zájem, a proto se stáhnu, abych nebyl překážkou. Proto se žádných politických aktivit neúčastním.

Jaká je podle vás úloha ostatních zemí. Jak mohou západní sympatizanti Tibetu pomoci?
Mohou našim vůdcům napomoci k tomu, aby začali vidět realitu, že totiž Číňané hrají o čas a také že v otázce Tibetu nejde jen o Tibeťany: mohou nám pomoci uvědomit si, že jde o mír a stabilitu v celosvětovém měřítku. S nástupem čínské okupace Tibetu dvě nejlidnatější země světa, Indie a Čína, poprvé v historii mají společnou hranici a tyto země se vzájemně zbídačují zbytečnou vojenskou činností. A to není v zájmu nikoho.