Články

Ze školy do školy

Původně jsme měli namířeno jen do jedné tibetské školy, kam jsme vezli dárky dvěma dětem, které na dálku "adoptovala" jedna česká rodina. Nakonec jsem si do deníku zapsal navštívených škol deset. Díky plyšovému králíkovi a jednomu tibetskému časopisu pro děti.

Čoglamsar, asi 3500 metrů nad mořem. Vesnice dlouhá skoro jako Lovosice, ležící pár kilometrů od Lehu, hlavního města Ladaku. Podél silnice posedávají vesničanky, které v olověném závoji zplodin prodávají své výpěstky z ekologických zahrádek. Není jim co závidět: zdejší silnice v Ladaku patří mezi ty nejfrekventovanější. Je jednou ze dvou dopravních tepen, které Ladak spojují se světem - a ta druhá vede přes Kašmír. Rušnou silnici tedy co nejrychleji opouštíme a míříme do tibetského uprchlického tábora, který se rozkládá opodál na úpatí skalisek. V 70. letech tady indická vláda tibetským uprchlíkům věnovala půdu a předpokládala, že je uživí.

I my - a to nejsme žádní agroinženýři - na první pohled vidíme, že půda je neúrodná, těžko se zavlažuje a že 1500 lidí, kteří žijí tady v té prašné pustině, uživit nemůže. A tak si Tibeťani v Ladaku většinou vydělávají jinak. "Hodně pracují jako dělníci, v sezóně pak jako nosiči nebo průvodci trekařů," informuje nás třicátník Taši, který se tu narodil. Mnozí z nich tady mají krámek nebo restauraci - jako dvě sestry, které nedodělaly školu a teď tu vedou restauraci honosného jména Potala a poněkud méně honosného interiéru.

Nás ale nejvíc zajímá škola, TCV SOS Ladak. S asi 1600 dětmi patří k největším školám v síti tzv. Tibetských dětských vesniček (TCV). Tato organizace vedená dalajlamovou sestrou Džebcün Pämou se v nejrůznějších koutech Indie stará o více než 15 000 dětí, což je asi polovina všech tibetských dětí, které žijí v exilu. Tady v Čoglamsaru do školy chodí jednak děti z tábora, jednak děti z SOS dětské vesničky. Mladší bydlí s pěstounkami v domovech zvaných khimcang po 25 dětech a starší bydlí ve větších ubytovnách, kde se o sebe starají samy.

To, že dětí tady skutečně jsou stovky, si ověřujeme i ve školní kuchyni, kde se připravují knedlíky tingmo k obědu. Jsou jich tady celé hory, jako kdybychom byli v kantýně na jedné z mnoha ladackých vojenských základen. A už se sbíhají - kluci a holky v bleděmodrých uniformách a kšiltovkách v barvách podle toho, do kterého khimcangu patří.

Kromě školy v Čoglamsaru má TCV v Ladaku školy ještě na několika místech vysoko v horách na pláních Čhangthangu. Do některých z nich se ale obyčejný smrtelník s cizím pasem jen tak nedostane. Třeba Hanle, kde je i údajně nejvýše položená astronomická observatoř na světě (4517 m. n m.), je coby kamenem dohodil od citlivé tibetské hranice. Na většině map ani tuto vesnici nenajdete. Nám se podařilo dostat aspoň do vesničky Sumdo. Je to daleko od civilizace vysoko v horách a v létě tudy autobus projíždí vždy 10., 20. a 30. dne v měsíci. Starají se tady asi o 70 dětí, většinou potomky nomádů, kteří kočují po planinách. S rodiči jsou děti jen v zimě, kdy mají několik měsíců prázdnin. V Sumdu chodí až do páté třídy a potom ve studiu pokračují v Čoglamsaru.

Když za námi zapadne brána s nápisem "Others before self" (Druzí důležitější sebe), vydáváme se na cestu přes himálajský masiv, abychom v další škole předali plyšového králíka a autíčko, které vezeme přes hory a doly ze vzdálené Evropy.

O 14 dní později a 2000 metrů níže
Králík je u cíle. Cesta bujným dharamsalským lesem nás dovedla k "Horní TCV". Po příjezdu z vyprahlého skalnatého Ladaku je zdejší subtropická zeleň pastvou pro oči. Ke mně a mému tibetskému kamarádovi se po cestě do TCV přidala stará Tibeťanka. Mluví krásnou lhaskou tibetštinou, takže cosi málo jí rozumím i já. V Praze se učíme jazyk středního Tibetu a pak přijedu do Dharamsaly a zrada! Všichni mí známí žvatlají nesrozumitelným nářečím z Amda, východního Tibetu...

Projdeme kolem budov, kde se učí středoškoláci, kolem hřišť a už jsme v kanceláři, kde mají na starosti kontakt se sponzory. Má sem přijít malý Legdub s maminkou Ňimou. Pro Legduba máme autíčko a pro jeho sestřičku králíka - dárky od rodiny z Vysočiny, která je na dálku podporuje. Když se v kanceláři představíme a sdělíme, že vezeme dárky z Čech, všichni okamžitě vědí a s tibetským přízvukem vyslovují jméno českého dobrodince. To je úžasné, říkám si, mají tady přes 2000 dětí, prakticky každé má svého sponzora a oni si pamatují jméno jednoho pána od nás z Vysočiny. Pak si ale uvědomím, že to zřejmě bude tím, že sponzorů z té země s tím dlouhým jménem asi zas až tolik nemají. (Nejednou se mi stalo, že jsem byl v Indii představen jako "kamarád z Republiky".)

Protože Ňima s Legdubem mají zpoždění, paní z kanceláře nás provází po areálu školy. Jsme v největší škole TCV, kde je také ústředí celé instituce. Mají tu přes dva tisíce svěřenců, včetně batolat v jeslích a seniorů v domově důchodců. Právě sem ráno mířila ta babička, uvědomuji si. V areálu je i chrám, o který se stará jeden mnich.

Když pak dorazila Ňima a čtyřletý Legdub, chlapec dostál svému jménu (legdub znamená "úspěšně dosáhnuvší"). Úspěšně totiž dosáhl toho, že rozebral slavnostně předané autíčko na prvočinitele. Po cestě zpátky do McLeod Gandže nám Ňima vypráví, jak před několika lety ovdověla a že bez sponzorů a TCV by byl život mnohem těžší. TCV dcerku přijalo do internátní školy a synovi umožnilo chodit do školky. "Takže můžu něco vydělat jako šička," říká Ňima. Je skromná: ve skutečnosti je to zkušená krejčová, která dlouhá léta vyráběla nádherné kostýmy v Tibetském institutu múzických umění. "V neděli musíte přijít na oběd," konstatuje při loučení.

Exilové koblihy
V neděli před návštěvou vyrážím do pekařství a lámu si hlavu, na čem by si Legdub nejvíc pochutnal. Už si poroučím čokoládové kuličky, když mě můj tibetský kamarád, průvodce a tlumočník v jedné osobě zarazí: "Počkej. Čokoládu, to máte rádi vy. Tibeťani mají radši koblihy." A měl pravdu. Legdub si na koblihách - amerických, s dírou - pochutnal a nezávisle mi to potvrdil i cukrář Sönam Tändzin: "Tibeťani kupují hlavně koblihy nebo tmavý chleba, zatímco cizinci chodí hlavně na sladké zákusky - čokoládové nebo ovocné koláče. Indové zase mají rádi třeba pizzu."

Sönam Tändzin si se čtyřmi dalšími Tibeťany nedávno v McLeod Gandži otevřel pekařství kombinované s cukrárnou a pizzerií. Ani mě nepřekvapuje, že v tom "má prsty" opět TCV. Před několika lety totiž v Dehradúnu v severoindickém státě Uttarpraddéš založilo středisko odborné přípravy, kde se mladí Tibeťané mohou vyučit v oborech jako pekař-cukrář, číšník, automechanik, tesař nebo kosmetička. "Je to praktické," říká dvaadvacetiletý Sönam. "Když se něco rozbilo, nemuseli jsme volat indického opraváře, ale opravil to někdo ze studentů. Nebo když byla párty, my jsme se postarali o dorty. Když jsme potřebovali do města, svezli jsme se s někým, kdo se učil řídit."

Učiliště v Dehradúnu TCV otevřelo v pravou chvíli. V tibetské komunitě je totiž stále větší problém s uplatněním absolventů. Dnešní mladá generace Tibeťanů má díky TCV a dalším školám dobré vzdělání, ale v jejich komunitách není dostatek práce, zejména té kvalifikované. A z Tibetu pořád přicházejí za vzděláním další. Sönam si však na nedostatek práce stěžovat nemůže. Kvalifikaci jako on má mezi Tibeťany jen málokdo a navíc spolu se svými kolegy absolvoval praxi v dillíských pětihvězdičkových hotelích. Když studium dokončili, dostali od TCV úvěr, aby si mohli otevřít malou provozovnu. Přitom TCV půjčky rozhodně nedává na potkání. "Museli jsme zpracovat podnikatelský záměr, potom přesný roční a měsíční plán a splátkový kalendář. Průběžně každé tři měsíce kontrolují, jak se naše podnikání vyvíjí," vysvětluje Sönam.

Škola uprostřed rýžoviště
S kladením otázek Sönamovi mi asistovala anglická dobrovolnice Rosie. V Dharamsale několik měsíců učí angličtinu v jazykové škole. A jak říká, na učitelování tady nikdy nezapomene. Když si vzájemně líčíme naše učitelské "příhody z natáčení", válíme se smíchy a naši tibetští kamarádi nechápou, co se nám stalo. Snad nejlepší je příhoda z hodiny, kdy Rosie dala svým tibetským žákům za úkol, aby napsali několik vět podle vzoru "Nejdůležitější osoba v mém životě je ta a ta. Narodila se tehdy a tehdy." Když skoro celá třída přečetla věty o dalajlamovi, matce, otcovi atd., přihlásil se jeden postarší nenápadný mnich a říká: "Nejdůležitější osoba v mém životě je Elvis Presley. Narodil se osmého ledna 1935." Rosie nevěřila svým uším. A to ještě netušila, že jedna mniška má připravenou větu "Nejdůležitější osoba v mém životě je Agatha Christie. Narodila se patnáctého září 1890."

Rozhovor s cukrářem Sönamem jsem dělal v novinářské dvojroli: jako redaktor Tibetských listů a současně tibetského časopisu Cänčol načhung cchagpar nebo chcete-li Časopisu exilové mládeže. Čtyři stránky časopisu jsou vždy v tibetštině a dvě v angličtině, a s tou právě redaktoři potřebovali pomoci. Nakonec nezůstalo jen u angličtiny: do rubriky Země světa jsem pro malé tibetské čtenáře napsal článek o České republice. Když se pak z angličtiny překládal do tibetštiny, královsky jsem se bavil. Při závěrečných korekturách u počítače dali hlavy dohromady tři Tibeťani a diskutovali o překladatelských oříšcích - jak přeložit "broušené sklo" nebo jak přepsat jméno Sněžka nebo Václav Havel. Jestli broušené sklo přeložili správně, nevím, ale zato už teď vím, že naše nejvyšší hora se v tibetštině přepisuje su-ňa-šu-kha a náš exprezident jako wa-ci-lab-ha-wel.

Díky časopisu jsem se také dostal do několika dalších škol. Rozváželi jsme do nich nové číslo časopisu, zjišťovali názor studentů a učitelů na časopis a také jsme tak trochu podnikali marketingové tažení. Snažili jsme se přesvědčit školy, aby si časopis předplatily alespoň za cenu nákladů. "Většinu výtisků zatím dáváme bezplatně. Jako cenu pro předplatitele jsme stanovili tři rupie (necelé 2,- Kč), ale pro většinu škol je to hodně," říká šéfredaktor časopisu Denwa Džigme. "Postupně si musíme získat jejich důvěru a přesvědčit je, že časopis za ty tři rupie stojí."

Naše "turné" začíná v TCV Sudža, kam se z Dharamsaly dostáváme asi po pěti hodinách v nepohodlných autobusech se čtyřmi přestupy. Cesta ale stojí za to. Z hor se klesá do roviny, kde se rozkládá jedno rýžové pole vedle druhého. A právě mezi jasně zelenými rýžovišti na úpatí hor leží další pobočka TCV. V mnohém se od těch ostatních liší, protože právě sem míří všichni nově příchozí uprchlíci ve věku od 14 do 17 let, kteří se rozhodli studovat v sekulární škole. Nejdřív dva roky chodí do takzvané "třídy příležitosti", aby dohnali, co se dá, a pak v dalším studiu pokračují podle výsledků zkoušky na konci druhého roku. "Obecně vycházíme z toho, že po absolvování školy se studenti vrátí do Tibetu. Na nikoho ale samozřejmě nijak netlačíme," říká ředitel pro studijní záležitosti Čhögjal Taši.

Když jsme diktafon položili před učitele tibetštiny Tändzin Dordžeho, abychom udělali další rozhovor pro tibetský časopis, zajímalo mě, jak jsou na tom s tibetštinou nově příchozí uprchlíci. "Hlavně mají problém s porozuměním jednotlivým tibetským nářečím. V Tibetu totiž mnozí z nich nikdy nechodili do školy a s jinými nářečími se nikdy nesetkali." Pravda, vzpomínám si na vyprávění pětadvacetiletého Ňimy, který pochází z odlehlého místa ve východním Tibetu. Když přišel do Dharamsaly, byl zoufalý. Nikomu nerozuměl a nikdo nerozuměl jemu. Výslovnost jednotlivých nářečí je někdy tak odlišná, že když si Tibeťané například diktují telefonní číslo, pak aby nedošlo k mýlce, používají často čínštinu nebo angličtinu. Co by na to řekli naši obrozenci?

A obrozenci by na tibetských školách určitě měli plné ruce práce. Tibetská mládež je celá žhavá do angličtiny a svou mateřštinu občas zanedbává. Osmnáctiletá Pasang Lhamo v Tibetu nikdy nechodila do školy a se vzděláváním začala, až když se dostala k tetě do Nepálu. "Díky ní jsem se celkem dobře naučila anglicky. Když jsem přišla sem, uměla jsem anglicky číst lépe než v tibetštině," prozrazuje nám. Koneckonců od druhého stupně základní školy se všechny předměty kromě tibetštiny vyučují v angličtině. Aby si studenti udrželi svou mateřštinu, pořádá škola nejrůznější soutěže a vydává několik školních časopisů. Tändzin Dordže prý vždycky studentům říká: "Jste Tibeťani. Když nebudete umět anglicky, nevadí to. Ale když nebudete umět tibetsky, je to ostuda."

Po Sudže následovala další a další škola. Každá trochu jiná. Co ale bylo všude stejné, bylo nadšení dětí, když jsme jim řekli, že můžou prostřednictvím časopisu poslat vzkaz sourozencům nebo kamarádům, kteří studují v jiné škole. Mnohdy je dělí stovky a tisíce kilometrů, často i státní hranice. Když jsme se pak probírali hromadami vzkazů, upoutal nás jeden od dvanáctiletého Tändzina. Napsal: "Milí Tibeťani, jsem jedním z vás. Budeme se snažit, jak jen můžeme. A pak získáme svobodu."