Na slovíčko s...

Na slovíčko s… Jaromírem Skřivánkem

Malíř, ilustrátor, spisovatel, překladatel a básník oslaví letos v říjnu již 82. narozeniny. Je známý především svými díly o Indii. Napsal duchovní cestopis Za krásami Indie, pohádky z kraje pod Himálajem Kouzelný hadí kámen, knihu Ve stínu Buddhova stromu o posvátných poutních místech Srí Lanky aj. Ilustroval významná díla indické literatury: epos Mahábhárata, Nala a Damajantí nebo Pataňdžaliho Aforismy o józe.

Váš vztah k Indii je všeobecně známý. Kdy to vlastně všechno začalo?
Je to celoživotní láska. Už v šestnácti letech jsem si sám pro sebe přeložil a ilustroval jednu kapitolu z Bhagavadgíty. Cvičil jsem jógu, četl knihy s touto tematikou, které ovšem byly za války i po ní těžko dostupné a většinou jenom v angličtině. Musel jsem se tedy naučit dobře anglicky. Učil jsem se rád, chtěl jsem se něco dozvědět a chtěl jsem cestovat, a to bez znalosti jazyků není možné. Měl jsem tenkrát přátele v pražské univerzitní knihovně, které jsem si získal tím, že jsem jim věnoval knihy H. P. Blavatské o theosofii v angličtině a oni mi půjčovali na vojnu například základní díla o hinduistickém tantrismu od Avalona. Za ty dva roky jsem tam prostudoval desítky knih. To bylo ovšem v letech 1945-47, v době mé vojenské prezenční služby. Později už by to asi bylo obtížnější.

Na co jste se hlavně zaměřoval?
Při cestování mě přitahovala posvátná místa různých náboženství, především džinismu, ale i hinduismu a buddhismu. Navštívil jsem všechna nejvýznamnější poutní místa v Indii i na Srí Lance. Zůstává mi jen jeden nesplněný cestovatelský sen - tibetská posvátná hora Kailás. Moje nemocná kolena by dnes, kdy je i tohle místo dostupnější, takovou pouť už nezvládla.

Jste buddhista?
Poznal a prostudoval jsem různé východní nauky - zvláště hinduismus a džinismus, ale už od mládí je mi nejbližší buddhismus. Četl jsem hlavně díla týkající se školy Karma-kagjü, hodně mě ovlivnila díla doktora Evans-Wentze a Anagariky Góvindy, a samozřejmě mé milované Alexandry David-Neelové.

A osobní kontakty?
Byl jsem rád, že jsem se hned v roce 1990 seznámil s dvěma lamy z karmapovského buddhistického institutu ve Wachendorfu v Německu. Přijeli tenkrát do Prahy na zahájení výstavy tibetského buddhistického umění, která byla uspořádána v Mánesu. Studoval jsem přednostně právě nauky školy Kagjü, hlavně z knih Evans-Wentze, a lamové byli velmi překvapeni mými znalostmi. Navštívili mě v mém bytě a posvětili můj buddhistický oltář, který jsem namaloval již v roce 1986. V Praze jsem se s nimi natolik spřátelil, že mě pozvali abych se s nimi zúčastnil putování po himalájských buddhistických klášterech, které pořádali se svými německými žáky.

Kdy to bylo?
V roce 1991. Obětoval jsem na to tehdy veškeré úspory, ale nelitoval jsem. Navštívili jsme nejpamátnější místa spojená s Buddhovým životem, jako je Bódghaja a Supí Hora v Rádžgiru, zbytky univerzity v Nálandě, řadu klášterů, dále vesnice v Indii, kde žijí tibetští uprchlíci, a také Dharamsalu. Cesta vyvrcholila na oslavách Losaru, tibetského Nového roku, v hlavním exilovém klášteře školy Karma-kagjü v Rumteku v Sikkimu. Několikadenní slavnosti byly zakončeny rituálním tancem čhamem, znázorňujícím odvěký boj dobra se zlem. Atmosféra tam byla fantastická.

Co na vás nejvíce zapůsobilo?
Bylo toho hodně… Protože našimi průvodci byli lamové, viděli jsme mnohem víc, než obyčejní poutníci. Třeba tajnou místnost v klášteře v Rumteku, kde byla uložena závěť zesnulého 16. karmapy. Dostali jsme požehnání od významných lamů, například Tai Situ rinpočheho, se kterým jsme se setkali v klášteře Šerabling, Žamar rinpočheho, kterého jsem navštívili v buddhistické univerzitě v Dillí, nebo významné učitelky nauky Khando rinpočhe. Nejmocněji na mě zapůsobily osobní relikvie básníka Milaräpy, které nám ukazovali v klášteře v Rumteku. Nejvíc mě asi zaujala tolerance. Navštívili jsme i řadu hinduistických posvátných míst, a naši lamové se tam chovali se stejnou úctou, jako na místech buddhistických. V Indii to ovšem není nic neobvyklého. Hinduisté také navštěvují buddhistická svatá místa jako poutníci a uctívají je. Obě tato náboženství tam staletí žijí vedle sebe a vzájemně se respektují.

Jaký je váš vztah k dalajlamovi? Setkal jste se s ním někdy?
Vždycky jsem po tom toužil. Při své cestě do Indie v roce 1974 jsem se chtěl zastavit v Dharamsale, ale dozvěděl jsem se, že dalajlama tam není. A přesto jsem se s ním setkal. Na závěr tohoto indického pobytu jsem připravoval v Bombaji v galerii Pandul Art výstavu kreseb a obrazů inspirovaných Indií. A najednou jsem zjistil, že hned ve vedlejší ulici v galerii Džahangír bude dva dny před mojí výstavou zahájena výstava tibetských uměleckých předmětů, kde bude hovořit dalajlama. Samozřejmě jsem tam šel, a Jeho Svatost mi podepsal katalog. To bylo první letmé setkání.

A další?
Při první dalajlamově návštěvě Československa jsem byl na jeho přednášce. Konala se tenkrát v divadle na Smíchově, v poměrně malém sále, a bylo téměř nemožné se tam dostat. Divadlo bylo obléháno stovkami zájemců, kteří neměli to štěstí, aby získali vstupenku. Při této první dalajlamově návštěvě v Praze bylo pro mě ovšem nejvýznamnější setkání v malém kroužku u indického velvyslance v Praze. Jeho Svatost se mnou osobně pohovořil a požehnal mi. Tam mi také podepsal tibetskou mandalu s obrazy bílých guruů, kterou jsem si přivezl z Indie. Potom jsem samozřejmě byl na všech jeho dalších přednáškách, které měl v Praze.

Máte nějaké silné osobní dojmy?
Asi budu opakovat to, co říkají všichni: na první pohled upoutá prostota, otevřenost, vstřícnost a porozumění pro všechny, se kterými se setkává. Jako by ani neznal únavu a vyčerpání. Dalajlama se pořád jemně usmívá, žertuje, má obrovský smysl pro humor. Nejvýstižněji to asi řekl on sám - že je prostý tibetský mnich. A přesně tak působí.

Tenkrát jste se seznámil ještě s jedním členem dalajlamova doprovodu…
Ano, to byl Američan Alex Berzin, dalajlamův tlumočník, překladatel a něco jako vyslanec. Desetiletí věnoval buddhismu a práci pro záchranu Tibetu. Cestoval po celém světě, několikrát byl i u nás, dokonce ještě za socialismu, kdy učil, samozřejmě tajně, malý kroužek nadšenců. Tenkrát jsem o tom nevěděl a nezúčastnil jsem se těchto akcí. Později jsem byl na všech jeho přednáškách, dvakrát jsem je tlumočil a dokonce jsem mu navrhl téma pro přednášku. Šlo o můj celoživotní zájem, existenci posvátné říše Šambhala. Alex vždycky dovedl zaujmout svými znalostmi i angažovaností pro tibetskou věc. Často si na něj vzpomenu, zvláště když k nám přicházejí nejrůznější věrozvěsti a učitelé, kteří vyžadují téměř královské pocty, a samozřejmě i královské honoráře. Alex nikdy nedostal žádný honorář, dokonce ani nebydlel v hotelu, stačilo mu, když ho u sebe ubytoval někdo z pořadatelů jeho přednášek. Teprve když mu bylo už téměř šedesát let, usadil se v Německu a pokud vím, píše nyní knihy o buddhismu a o svých zkušenostech v době, kdy pracoval pro tibetskou exilovou vládu. Je skromný, nenápadný, a nikdy nedával honosně najevo, že patří k blízkým dalajlamovým spolupracovníkům.

Vaše "indické" aktivity, malířské i literární, jsou všeobecně známé. A co ty tibetské?
Není jich tolik, zato patří k mým nejmilejším. Namaloval jsem několik obrazů z Himálaje i chrámy a stúpy na Srí Lance, nejvíc si ale cením veliký obraz interiéru kláštera Ghúm u Dárdžilingu, kde je zlatá socha Maitréji, buddhy budoucnosti. S tímto obrazem je také spojen jeden z mých nejsilnějších duchovních zážitků, který jsem podrobně popsal ve své knize Život jako zázrak. Obraz Maitréji musím mít neustále na očích. Když je pár měsíců na výstavě, pořád mi doma něco chybí…

Ještě jsou tu ilustrace...
Ilustroval jsem tibetské mystérium - operu Nangsa Öbum o životě a zmrtvýchvstání krásné paní Nangsy, které z tibetštiny přeložil Josef Kolmaš. Krátký úvod k této knize, kterou v roce 1993 vydala Unitaria, napsal J. S. dalajlama. Nejkrásnější dárek jsem ale dostal k pětašedesátým narozeninám. Nakladatelství Odeon mi zadalo ilustrace ke knize Mipham, lama s paterou moudrostí od Alexandry David-Neeelové a lamy Jongdäna. Byla to překrásná práce. Tato knížka patří k mým nejmilejším a vyšla v nákladu, který se mi dnes zdá fantastický - třicet tisíc výtisků.

A literatura?
Moje první kniha Za krásami Indie, která poprvé vyšla v roce 1976, je věnována především méně známé indické nauce džinismu. Jedna kapitola je však celá zasvěcena buddhismu. O své cestě po Indii s tibetskými lamy jsem publikoval řadu článků. Buddhismem, přesněji řečeno džátakami, příběhy z minulých životů Buddhy Šájamuniho, je inspirována kniha pohádek Kouzelný hadí kámen. A značná část mé knihy Ve stínu Buddhova stromu je věnována posvátným buddhistickým poutním místům na Srí Lance.

Chcete ještě říci něco na závěr?
Ztrátu identity a samostatnosti tibetského státu a s tím související zánik výjimečné duchovní buddhistické kultury považuji za jednu z největších pohrom, která postihla koncem druhého tisíciletí celé lidstvo. Došlo k tomu pouze díky zcela bezohledné nevšímavosti a lhostejnosti celého civilizovaného světa, který se zmohl jenom na několik sterilních a formálních diplomatických protestů. Je to absurdní zvláště v porovnání se současným děním. Dnes vidím v televizi a čtu v novinách o lavinových protestech v Číně - proti překrucování dějin a zamlčování zločinů Japonců při okupaci Číny. Nechovají se však Číňané stejně? Dělali přece totéž při násilné okupaci Tibetu v 60. letech minulého století. A také o tom podávají zcela zkreslené informace!