Články

Tibet po dalajlamovi

Dalajlama má ve svých sedmašedesáti letech zdraví naštěstí pevné. Zřejmě je zdravější a (v průměru) i o něco mladší než jeho odpůrci v Pekingu, kteří si zapalují jednu cigaretu od druhé. Přesto se v posledních letech mezi Tibeťany poměrně často hovoří o životě po dalajamovi. Diskuse vyvstaly zejména poté, co Peking, očividně přesvědčený, že tibetská otázka po dalajlamově smrti jednoduše pomine, začal prohlašovat, že s ním nikdy vyjednávat nebude. Většina Tibeťanů vkládá do svého vůdce hlubokou a přirozenou důvěru a smrt dalajlamy by pro ně byla bezpochyby velikou ranou. Avšak Tibeťané jsou na tuto eventualitu psychicky připraveni, a zdaleka nejen proto, že nedílnou součástí jejich víry je učení o „pomíjivosti“. Jejich důvěra v budoucnost spočívá v tibetských náboženských a politických tradicích, které jsou pevnější než oddanost jednotlivci. Pokud by Jeho Svatost zemřel, mají už Tibeťané připravená ústavní opatření, která povedou ke zvolení tříčlenného regentského výboru. Jednou z povinností tohoto výboru pak bude i dohled nad zdlouhavým a náročným procesem hledání dalajlamovy nové reinkarnace.

Nepřítomnost dalajlamy by ale ve skutečnosti boji Tibeťanů tolik neuškodila. Je sice pravda, že díky osobnosti Jeho Svatosti se tibetské otázce dostává nemalé mezinárodní pozornosti. Ale publicita tohoto druhu napomáhá prosazování tibetských národních zájmů jen pramálo. Většina představitelů a politiků z hospodářsky vyspělých zemí si chválou dalajlamy a jeho šlechetného poslání chlácholí vlastní svědomí, zatímco ve svých politických programech tibetskou otázku ignorují. Jako kdyby doufali, že jejich uhlazené osobní vztahy s Jeho Svatostí nahradí prázdnou podporu jeho přesvědčení, a že vzdá-li se dalajlama nezávislosti, podaří se mu snad dosáhnout urovnání s čínskými vůdci. Mnoho Tibeťanů již nyní moudrost takovéto cesty zpochybňuje. Někteří jsou přesvědčeni, že dalajlama by svým odchodem pomohl tibetské společnosti tyto chlácholivé falešné představy setřást.

Přítomnost dalajlamy v tibetském politickém životě by se dala přirovnat k obrovskému banyánu, jehož stín je sice příjemný, ale pod nímž skoro nic neroste. Tibetští ministři budí dojem poslíčků a poslanci se mohou horlivostí přetrhnout, jen aby s ním byli zajedno. Dalajlama se sám o problému svého vůdcovství založeném na vševědoucnosti zmínil, avšak dosud učinil jen málo pro jeho vyřešení. Právě svým odchodem by mohl pomoci zakořenění demokratických institucí. Existuje nebezpečí, že jeho nepřítomnost by mohla mezi uprchlíky vést k rozkolu. Na druhé straně mají exiloví Tibeťané už padesátileté zkušenosti z bouřlivé a překotné, přesto však silné demokracie v Indii. Jistě jsou připraveni na svoji vlastní demokracii.

Přeměna dharamsalské dvorní politiky na politiku ryze demokratickou by na tibetský boj za svobodu měla významný vliv. V současnosti je víra Tibeťanů v dalajlamu stejně pevná jako jejich odpor k čínské správě Tibetu, ale to je asi tak jediné, co lze konstatovat s jistotou. Úspěch demokratického experimentu v exilu by s sebou přinesl opravdovou naději pro budoucnost Tibetu. Zároveň by byl důkazem vyvracejícím tvrzení pekingské propagandy, že tibetská nezávislost by znamenala návrat k teokratickému feudalismu.

Tibeťané dalajlamu hluboce milují, avšak jeho ušlechtilé myšlenky o světovém míru a univerzálním soucítění nachází zřejmě více příznivců v Kalifornii než v Tibetu. Největším přáním Tibeťanů je stát se svědky dvou událostí: svobodného Tibetu a dalajlamova opětouného usednutí na zlatý trůn v paláci Potála. Dostanou-li k tomu byť jen nepatrnou příležitost, pak nepochybně (alespoň jak se domnívá autor tohoto článku) učiní pro uskutečnění tohoto snu vše potřebné. Bohužel se zdá, že mezi vůdcem a jeho lidem je zásadní koncepční neshoda. Příkladem může být každoroční shromáždění konající se 10. března v Dharamsale v upomínku Tibetského povstání v roce 1959. Ve svých několika posledních prohlášeních při této příležitosti dalajlama opatrně vysvětlil, proč by upuštění od nezávislosti a přijetí autonomie v rámci Číny bylo největší nadějí na zachování tibetské kultury. Tibeťané, kteří stáli v davu, naslouchali s úctou. Ale když se po skončení proslovu pomalu rozcházeli, začali mávat tibetskými vlajkami a burácet "Nezávislost Tibetu" - jako by neslyšeli ani slovo z toho, co pronesl. Je důležité připomenout, že v březnu 1959 Tibeťané s úctou neuposlechli četné dalajlamovy výzvy nechopit se zbraní proti čínské okupační armádě.

Přesto je ještě asi brzy na spekulace o tom, co přijde po dalajlamovi. Tibeťany ujistil, že má v úmyslu dožít se úctyhodného věku a dokonce i zavtipkoval, že by se z něj mohl vyklubat „vykutálený zlobivý starouš“. Možná že s takovou energií a odvahou započne ještě za svého života to, co - jak se mnozí obávají - může nastat až po jeho smrti.

Džamjang Norbu je jednou z předních osobností současného tibetského exilu. Od roku 1967 zastával nejrůznější pozice v tibetské exilové správě, roku 1970 patřil k zakladatelům Tibetského kongresu mládeže (TYC), v letech 1979 až 1984 byl ředitelem Tibetského institutu múzických umění a roku 1992 pomáhal zakládat institut Amnye Machen. Je autorem řady kritických článků, několika divadelních her a knih. Za román Mandala Sherlocka Holmese v roce 2000 získal prestižní indickou cenu za literaturu Crossword Award.

Z časopisu Newsweek, podzim/zima 2002 přeložila Petra Zlatohlavá

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 27 - jaro 2005