Články

Tibetský exil pohledem statistiků

Plánovací komise Tibetské exilové vlády provedla v roce 1998 sčítání obyvatel tibetských exilových komunit. Toto sčítaní však neobsahovalo dostatek dalších demografických údajů, aby bylo možné provést úplnou sociálně-ekonomickou analýzu tibetské exilové společnosti. Proto byla o tři roky později ustavena pracovní skupina, která měla za úkol provést podrobný demografický průzkum ve vybraných lokalitách. Z 35 míst v Indii, kde exiloví Tibeťané žijí, skupina vybrala reprezentativní vzorek tisíce rodin žijících na 14 různých místech. Samotný demografický průzkum v nich proběhl v prosinci 2002. Výsledky průzkumu byly publikovány v létě 2004.

Stodvaadvacet tisíc exulantů

Podle sčítaní lidí žilo v tibetských exilových komunitách k 12. červnu 1998 celkem 122 078 osob. Jejich počet se za čtyřicet let zvýšil o 52 % (v roce 1959 uteklo z Tibetu přibližně 80 tisíc lidí). Z celkového počtu žilo v roce 1998 celkem 70 % (85 147) exilových Tibeťanů v Indii, 11 % (13 720) v Nepálu a 19 % (23 911) v jiných zemích. Tibeťané žijí i v jiných asijských zemích, zejména v Bhútánu, Rusku a Japonsku, dále v USA, Kanadě, Evropě a Austrálii. Přibližně 70 % Tibeťanů v Evropě žije ve Švýcarsku, zbytek ve velké Británii, Francii a dalších zemích. V Oceánii v roce 1998 žilo 217 Tibeťanů a byly zaznamenáni i první tibetští usedlíci v Africe.

V roce 2002 žili exiloví Tibeťané na 52 místech jižní Asie, z toho v Indii na 35 místech, v Nepálu na 10 místech a Bhútánu na 7 místech. V té době nejvíce Tibeťanů žilo v dalajlamově sídle v Dharamsale (8694 osob, z toho 4711 mužů a 3983 žen), v jihoindických městech s velkými klášterními univerzitami v Mundgodu (8583 osob, z toho 6007 mužů a 2576 žen), Byllakupe (7631 osob), Kollegalu (4359 osob) v Karnátace a v Čoglamsaru (4981, z toho 2492 mužů a 2489 žen) a v Ladaku v severní Indii. Další usedlosti v Himáčalpradéši (např. Bir, Dalhousie, Manali nebo Šimla), Uttarpradéši (Rádžpur nebo Dehradún), Arunáčalpradéši, Sikkimu nebo Uríse mají několik set až dva tisíce obyvatel tibetského původu. Z celkového počtu 75 188 osob bylo 42 605 mužů (56,6 %) a 32 582 žen (43,3 %).

Stárnoucí komunita

Podle demografického průzkumu z roku 2002, který zahrnoval reprezentativní vzorek 5260 osob v 967 rodinách v 14 komunitách, plyne, že věková struktura tibetské exilové populace je typická pro rozvojové země s nerovnoměrným rozložením jednotlivých věkových skupin. Z následujícího grafu je dobře vidět, že v populaci jsou dva velmi výrazné vrcholy, jeden u věkové skupiny 10 - 29 let a druhý u skupiny přibližně 55 - 69 let.

Porodnost v tibetské komunitě postupně klesá a za posledních 15 let se poměrně dramaticky snížila z 4,9 narozených dětí na 1 ženu v letech 1987 až 1989 na 3,0 v letech 1993 až 1995 a v letech 1999 až 2000 dosahovala pouze 1,7 narozených dětí na 1 ženu (pro srovnání: průměrná hodnota pro země jižní Asie je 3,2 a pro Hongkong 0,9). Přesné důvody poklesu nejsou úplně známé, a protože neexistují podobné statistiky, které by popisovaly situaci v letech 1959 až 1987, nelze z údajů o porodnosti za posledních 15 let zjistit, zda Tibeťané v exilu "vymírají", nebo zda se jedná pouze o dočasný pokles způsobený netypickou věkovou strukturou tibetské populace v Indii. Pokud jsou údaje ve výše uvedeném grafu opravdu reprezentativní, lze v nejbližších letech spíše očekávat zvýšení porodnosti, protože průměrný věk tibetských žen, kdy se jim rodí děti, se neustále zvyšuje.

Úmrtnost exilových Tibeťanů je ve srovnání s jinými asijskými zeměmi velmi vysoká a dosahuje hodnoty až 12,7 úmrtí na tisíc obyvatel (indický průměr je 8,5 a čínský 6,5). Vysoký průměr je způsoben zejména vysokým průměrným věkem a častým odchodem mladé generace do západních vyspělých zemí. Mezi nejčastější příčiny úmrtí kromě stáří patří zejména tuberkulóza, rakovina, vysoký krevní tlak, žloutenka, nemoci jater, cukrovka apod.

Jeden z nejdůležitějších demografických ukazatelů, rodinný stav, je v tibetské společnosti významně ovlivněný faktem, že mnoho mužů i žen jsou mniši a mnišky, kteří se nežení a nevdávají a dodržují celibát. Podle výsledků sčítaní lidí z roku 1998 nebylo 51 % žen nikdy vdaných. Průměrný věk, kdy se tibetské ženy vdávají, byl 22 let.

Tři nejdůležitější faktory, které významně ovlivňují strukturu tibetské společnosti, jsou nízká porodnost, relativně nízké procento vdaných žen a silný odliv mladých Tibeťanů z Indie do západních zemí. V jejich důsledku exilová společnost rychle stárne, což může přinést v budoucnosti velké problémy.

Dvě priority tibetské exilové vlády

Jedním z nejdůležitějších úkolů tibetské exilové vlády již od prvních dnů exodu do Indie bylo zajistit kvalitní vzdělávání pro mládež. Tibetské základní školy postupně vznikaly ve všech komunitách roztroušených po celé Indii, ve větších centrech byly zřízeny střední školy a vzniklo i několik škol univerzitního typu zaměřených na buddhismus a tibetskou kulturu. Kromě toho mohou Tibeťané studovat na všech typech škol indického státního nebo soukromého školství. Gramotnost tibetské komunity je ve srovnání s většinovou indickou společností vyšší a v roce 2002 byla 74,4 % (obecná gramotnost) a 78,0 % (tzv. efektivní gramotnost, tj. gramotnost populace starší pěti let). Více gramotných je mužů (84,8% efektivní gramotnost) a méně žen (70,4 %).

Do skupiny gramotných jsou zařazeni i ti, kteří nemají žádné formální vzdělání (tj. neprošli žádnou školou), ale číst a psát se naučili doma. Ti tvoří přibližně 22 % všech gramotných. Přibližně 25 % Tibeťanů absolvovalo základní školu, 26 % střední školu a jen 8 % má vysokoškolské vzdělání. Velké rozdíly v gramotnosti jsou mezi Tibeťany, kteří se narodili v exilu (86 %) a těmi, kteří přišli z Tibetu (36,2 %).

Dalším velmi významným úkolem exilových úřadů bylo zajištění dostatečné zdravotní péče. V současnosti Úřad pro zdravotnictví spravuje 7 nemocnic, 9 středisek základní zdravotní péče, 44 klinik a jednu mobilní kliniku. Tato zařízení poskytují primární zdravotní péči pro většinu tibetské populace a zajišťují léčbu hlavních a nejčastějších nemocí. Problémem jsou specializované kliniky a léčení komplikovaných onemocnění.

Průměrná nemocnost v reprezentativním vzorku populace byla 20 %, tj. každý pátý Tibeťan byl alespoň jednou za rok nemocen. Tibeťané trpí nečastěji čtyřmi nemocemi: artritidou, gastritidou, vysokým krevním tlakem a tuberkulózou, které se vyskytují 2-3krát častěji než další nemoci jako např. šedý zákal, astma, malárie nebo hepatitida.

Zemědělci i řemeslníci

Podle průzkumu z roku 2002 má průměrná tibetská rodina v Indii 5,4 členů, z nichž je 2,8 mužského a 2,6 ženského pohlaví. V průměrné rodině jsou 3 členové ekonomicky neaktivní a pouze 2,4 členů vydělává (z toho 1,4 mužů a 1,0 žen). Přibližně 70 % ekonomicky aktivních Tibeťanů pracuje jako samostatně výdělečně činní řemeslníci nebo obchodníci, 24 % jsou pracovním poměru a 6 % pracuje pouze příležitostně. Při zjišťování míry nezaměstnanosti byly z potenciálních uchazečů o práci vyjmuti mniši, mnišky, ženy v domácnosti, studenti, děti do věku 14 let a lidé starší 65 let. Nezaměstnanost v tomto případě činí 5,4 %.

Tibeťané v Indii žijí ve třech základních sociálně-ekonomických osadách: převážně zemědělských (52 %), řemeslnických a uměleckých (20 %) a zemědělsko-průmyslových (7 %). Zbytek žije v malých sídlech roztroušených po celé Indii. Mezi čtrnáct zemědělských osad patří pět lokalit v Karnátáce v jižní Indii, kde Tibeťané dostali od indické vlády již začátkem 60. let neobdělávanou půdu, na které začali pracovat. Dále k nim patří tři lokality v Arunáčalpradéši a po jedné lokalitě v dalších šesti indických státech. Některé původně zemědělské osady se vlivem nárůstu počtu obyvatel a nedostatku půdy pro všechny obyvatele změnily na zemědělsko-průmyslové jako např. Bir v Himáčalpradéši (celkem je jich dnes šest).

Zachování tradičních tibetských umění a řemesel se stalo jednou z prvních priorit Tibeťanů po odchodu do exilu. První tibetská komunita, která se zaměřila na tradiční tibetská řemesla, vznikla již v říjnu 1959 v Dárdžilingu. Dnes je takových center několik. Největší jsou v Dárdžilingu, Dharamsale, Dalhousie, Rádžpuru a Šimle. Tato řemeslná centra vyrábí velmi žádané ručně tkané koberce, vlněné svetry, ručně šité zástěry, boty a mnoho dalších tradičních výrobků.

Ve velkých indických městech a některých horských městech založila tibetská exilová vláda síť Tibetských úřadů zabezpečení občanů (Tibetan Welfare Office), které jsou zaměřeny na podporu podnikání místní tibetské komunity, na řešení problémů v oblasti zdravotnictví, vzdělávání, kultury, životního prostředí apod. V roce 2002 fungovalo po celé Indii 11 těchto svépomocných úřadů, jejichž pracovníci přímo podléhají tibetské exilové vládě.

Podle průzkumu v reprezentativním vzorku domácností byl v roce 2002 průměrný roční příjem jedné rodiny 66 800 rupií (přibližně 48 700 korun) což odpovídá průměrnému ročnímu příjmu na jednu osobu 13 100 rupií (9500 korun). Příjmy v jednotlivých komunitách se však značně liší a např. v Šilongu na východě Indie dosahují až 22 000 rupií (16 100 korun) na osobu, zatímco v Kollegalu v Karnátáce jen 8000 rupií (5800 korun) na osobu. Výdaje domácností často převyšují příjmy, a tak se mnohé tibetské rodiny zadlužují. Velmi zajímavá je struktura výdajů průměrné tibetské domácnosti, která vydá přibližně 42 % prostředků za potraviny, 21 % na vzdělání, 8 % na odívání, 11 % na bydlení, topení a elektřinu, 6 % na zdravotnictví, 4 % na cestování, 4 % na náboženské potřeby a zbylé 4 % na oslavy tibetského nového roku Losaru.

Podle Tibetan Community in Exile, Demographic and Socio-Economic Issues 1998 - 2001, Central Tibetan Administration, Dharamsala, 2004 zpracoval Ľubomír Sklenka.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 27 - jaro 2005