Články

Bhútán: Jak vytvořit a rozvíjet národní štěstí?

Letos v lednu se v Thimphu, hlavním městě Bhútánu, konala poněkud kuriózní konference. Osmdesát vědců z celého světa, zabývajících se životním prostředím a ekonomikou, tam rokovalo o „hrubém národním štěstí“. Tento nezvyklý název dal bhútánský král již v roce 1974 programu hospodářského a kulturního rozvoje své země. Šlo o jakýsi protipól základního ekonomického ukazatele současné západní ekonomiky, hrubého národního produktu, u kterého se jednostranným zdůrazňováním hospodářského růstu často zapomíná, komu by měl tento růst sloužit. Bhútánský král neboli duggjalpo Džigme Singgjä Wangčhug si velmi dobře uvědomuje, že svému malému horskému království vládne v moderním přetechnizovaném světě. Za svou prioritu však považuje nezbytnost zachovat a chránit buddhistickou kulturu a tradice své země i její jedinečnou přírodu. Podporuje ekonomickou soběstačnost Bhútánu, rozvoj jeho zemědělství i průmyslu, modernizaci výroby a výstavbu silnic, navíc však dává přednost ochraně přírody a ekologii před komerčními zájmy.

Západní věda a ekonomie termín "hrubé národní štěstí" většinou nezná, neuznává a asi ještě dlouho neuzná, v Bhútánu však toto politika již přes třicet let funguje a její výsledky jsou obdivuhodné: téměř neporušená příroda a ve srovnání s okolními státy, zvláště Indií a Čínou, slušná životní úroveň. Co je to „hrubé národní štěstí“? A dá se nějak změřit? Bhútánci si pod tímto pojmem představují soběstačný ekonomický rozvoj, který usiluje nejen o maximální hromadění statků a růst ekonomických ukazatelů, ale také o štěstí všech obyvatel země. Vyjádřit čísly statistiky lze alespoň některé charakteristické znaky - dostupnost kvalitních potravin, bydlení, vzdělání, zdravotní péče a v neposlední řadě úroveň společenského života. Všechno dohromady je pak ukazatelem celkové kvality života.

Účastníci konference z vyspělých západních zemí, především z USA, poukazovali zvláště na mravní a kulturní význam pojmu "hrubé národní štěstí." Především je zaujalo, že se tím do ekonomie dostává vedle materiálních zájmů také lidský rozměr, snaha sladit ekonomický rozvoj s ochranou přírody a zájmy lidí. Dnešní základní ukazatel rozvoje národního hospodářství, hrubý národní produkt, o jehož růst všechny státy usilují, znamená nadvládu konzumu a bezohledné drancování přírodního bohatství planety. Hrubý národní produkt v současném pojetí je podle některých účastníků konference podobný rakovinnému bujení, které v konečném důsledku ničí svého hostitele a nakonec i sebe sama. Lidé ve vyspělých západních zemích mají spousty nejrůznějších věcí a přístrojů, aby jim zpříjemňovaly život a usnadňovaly práci. Znamená to, že jsou šťastnější? Stačí se podívat třeba do Spojených států, a nejen tam. V posledních desetiletích jsou nejžádanějšími léky antidepresiva a prášky na spaní, roste kriminalita, užívání drog, počet sebevražd… Hrubý národní produkt je přitom v USA jeden z nejvyšších na světě.

Nelze asi v nejbližší době předpokládat, že by ekonomicky vyspělé velké státy přijaly a realizovaly program „hrubého národního štěstí“. Tato idea se však stává inspirací například pro Mongolsko, Kanadu, Island, Nizozemsko, Kostariku, Srí Lanku a další země. Navíc existují i jinde ve světě snahy najít nějaké další ukazatele, které by vedle vzestupu výroby odrážely i kvalitu lidského života. Náš delegát Pavel Nováček představil na konferenci „index kvality a udržitelnosti života„, který společně s Peterem Maderlym a Jánem Topercerem sestavili v Centru sociálních a ekonomických strategií FSV UK v Praze.

Bhútán

Tento malý vnitrozemský stát ve východním Himálaji sousedí s Indií a Čínou, je 300 km dlouhý a 150 km široký. Má rozlohu 46 500 čtverečních kilometrů a žije v něm necelý milion obyvatel (některé zdroje uvádějí až dva miliony). Hlavním městem je Thimphu (přes 30 tisíc obyvatel), další větší města jsou Punákha (zimní hlavní město) a Paro. Celý stát je hornatý, s velkými rozdíly nadmořské výšky (od 100 m nad mořem, nejvyšší hora Khula Gangri měří 7554 m). Jsou tu tři hlavní zeměpisné oblasti: na severu vysokohorská, kterou tvoří Himálaj, ve středu hory a údolí, na jihu horská úpatí a nížiny. Hlavní národnostní skupinou jsou Bhótiové, hovořící jazykem dzongkä, který je úředním jazykem, a dále tu žijí etničtí Nepálci a Tibeťané. Buddhismus přinesli do země v 8. stol. indičtí učitelé, od 12. stol. je úředním náboženstvím a dnes buddhisté tvoří 72 % obyvatelstva (zvláště škola Dugpa-kagjü).

V Bhútánu se zachovalo mnoho architektonických památek, především opevněných buddhistických klášterů (dzongů), které bývaly středisky náboženského života i administrativy jednotlivých oblastí země. Nejvýznamnější jsou kláštery Tagcchang, Punákha a Paro Dzong (ve kterém byly natáčeny některé scény z filmu Malý Budha). Najdete tu i četné dobře zachované a udržované rodinné domy i větší budovy (školy, úřady) postavené v duchu tradiční architektury. Bhútán bývá nazýván „země hřmícího draka“, a tento drak je také vyobrazen na státní vlajce.

Bhútán je konstituční monarchie, které od roku 1907 vládne dynastie Wangčhukovců. Modernizaci země zahájil již otec nynějšího krále, Džigme Dordži Wangčhuk, který vládl od roku 1952. První pětiletý plán rozvoje bhútánského národního hospodářství byl vyhlášen v roce 1961. Největším dílem, realizovaným v té době, je velká hydroelektrárna Čhukha západě země, postavená s finanční pomocí Indie. Král se zasloužil také o reformy ve státní správě a o vznik bhútánské královské armády a státní policie. Nynější král Džigme Singgjä Wangčhuk nastoupil na trůn po smrti svého otce v roce 1972, kdy mu bylo 16 let. Vzdělání získal v Anglii, Indii i doma na akademii v Paro. Jeho slavnostní korunovace, která se konala 2. června 1974, znamenala první faktické otevření země světu. Bylo pozváno téměř tři sta zahraničních hostí, mezi nimi poprvé také novináři. V Thimphu bylo vybudováno několik moderních hotelů, které nyní využívají zahraniční turisté. Král pokračuje v modernizaci země. Vládne společně s Radou ministrů, Královskou radou a jednokomorovým Národním shromážděním. V současné době pracuje tým odborníků na návrhu ústavy, která by měla být v nejbližší době schválena Národním shromážděním. Členem OSN je Bhútán od roku 1971. Ve stejném roce navázal diplomatické styky s Indií a obě země si vyměnily velvyslance.

Bhútán má poměrně řídké osídlení, značné přírodní zdroje a především nádhernou přírodu. V převážně hornatém terénu je zachována většina starých lesů. Dnes tvoří lesy 72 % rozlohy tohoto království a státní program rozvoje určuje, že jejich plocha nesmí klesnout pod 60 %. Pozoruhodný, téměř jedinečný na zeměkouli, je neporušený ekosystém. V lesích žije množství vzácných druhů rostlin i živočichů. Rostlinstvo se tu vyskytuje v bohaté škále od tropických druhů po druhy typické pro alpinskou tundru. Roste tu přes pět tisíc druhů rostlin, mezi nimi 300 druhů léčivých rostlin, 50 druhů rododendronů a 300 druhů orchidejí. Velmi rozmanitá je i bhútánská fauna - žije tu 165 druhů savců, vzácné opice, antilopy, tygři, sloni, sněžní levharti, divoká prasata, pandy, divocí osli, divoké ovce a kozy ad. V zemi je deset velkých přírodních rezervací a řada menších. Chráněná přírodní území tvoří 26 % celkové rozlohy státu. Velký význam pro ochranu přírody má buddhismus, protože buddhisté, jejichž základním zákonem je úcta ke všemu živému, mají k přírodě, ke všem rostlinám i živočichům vřelý vztah a chrání je.

Ovšem i sem pronikají vlivy moderního světa. Bhútán má teprve od roku 1999 vlastní televizní stanici, a přijímače se nyní rozšiřují po celé zemi. Zvláště mladí Bhútánci mají zájem o vše, co se děje ve světě, a všechno, co je neznámé a nedostupné, je přitahuje. Moderní svět, plný nejrůznějších technických vynálezů a propojený telekomunikačními kanály a družicemi, už je za dveřmi. Je možné ho trochu přibrzdit v postupu, ale stejně si vstup brzy vynutí. Moudrý král to jistě dobře ví a snaží se zemi i její obyvatele co nejlépe připravit na nezbytné změny. Také vytvářením "hrubého národního štěstí".

Špatnou zprávu však máme pro individuální cestovatele. Bhútán se zatím velmi úspěšně brání většímu přílivu turistů a rozvoji „turistického průmyslu“. Pokud jste zvyklí cestovat po Indii nebo Nepálu sami, v podstatě kam se vám zlíbí, v Bhútánu budete zklamaní, protože tam je to zcela nemožné. Za opravdu veliké peníze (200 dolarů za den) dostanete stravu, ubytování i džíp, který vás doveze na všechna místa podle předem dohodnutého programu. Také profesionálního průvodce hovořícího dobře anglicky, musíte se ale pohybovat jen s tímto průvodcem a po určené trati. K nákladům je třeba připočítat ještě peníze za letenku, protože prakticky jinak než s bhútánskými aeroliniemi Drukair, se do země nedostanete (cena jednosměrné letenky z Káthmándú nebo z Dháky je přibližně 200 USD, z Dillí kolem 300 USD. A pokud máte zájem o nějaký trek (nabízí se jich tu dost, a velmi atraktivních), musíte počítat ještě s dalšími poplatky za nosiče, průvodce, kuchaře atd. Týden v Bhútánu zkrátka stojí asi tolik co dva až tři měsíce skromného cestovatelského života v Indi nebo v Nepálu. Takže pokud nejste milionáři, nedoporučuji. Do té krásné neporušené přírody se - kromě tras na treku - stejně moc nedostanete.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 27 - jaro 2005