|
V tibetském exilovém parlamentu v Dharamsale jsme se setkali s poslancem Karma Čhönphelem, který je současně předsedou Národní tibetské demokratické strany, první politické strany v tibetském exilu. Původním povoláním je učitel a v dnešní exilové komunitě je jednou z nejvýznamnějších osobností.
Jak mohou lidé žijící v demokratických zemích nejlépe pomoci Tibetu?
Potřebujeme podporu ze všech stran. Už to, že se někdo zajímá o utrpení tibetského lidu, je pro nás velmi hodnotná podpora. A na základě toho se takovýto člověk může dozvědět více o Tibetu, o jeho historii, jak Tibeťané o svou vlast přišli v důsledku čínské okupace, jaká je současná situace v Tibetu a v exilu, o co Tibeťané usilují. A pak na základě toho tyto věci podpořit. Čím víc se lidé o Tibeťanech dozvědí, tím větší bude jejich podpora a bude upřímná, půjde přímo od srdce. Přesně to potřebujeme.
Pomáhají kampaně na Západě a dozvědí se o nich lidé v Tibetu?
Určitě - demonstrace, psaní dopisů poslancům, státním představitelům, aktivity realizované na základě upřímného zájmu o Tibet - to všechno může velmi pomoci.
A jaký typ podpory je z vašeho hlediska nejúčinnější?
My Tibeťané jsme političtí uprchlíci. Neodešli jsme z vlasti kvůli nějaké přírodní katastrofě. Jsme političtí uprchlíci. Došlo k okupaci naší země Čínou, naším sousedem. A jako političtí uprchlíci potřebujeme právě politickou podporu. Hospodářská, morální podpora jsou také užitečné, potřebujeme ale hlavně politickou podporu.
Co si myslíte o hospodářských kampaních, jako například o bojkotu zboží vyrobeného v Číně?
I ty můžou být velmi užitečné. Samozřejmě když řekněme několik tisíc lidí přestane nakupovat zboží vyrobené v Číně, tak to Číně hospodářsky neublíží. Čína je hospodářský gigant. Ale je v tom určitý politický symbolismus. Říkáme tím, že jsme proti Číňanům, takže i to je vlastně politická kampaň.
Jaký by byl nejvhodnější postoj západních zemí vůči Číně? Jak jste sám řekl, ČLR je hospodářský gigant, a proto západní politici často obětují lidská práva na oltář obchodu.
Samozřejmě, mohou být diplomatické a hospodářské vztahy, ale neměla by se obětovat tibetská otázka ve prospěch hospodářského zisku. Třeba evropské země. Hospodářsky jsou na tom velmi dobře. Není třeba, aby byly hospodářsky závislé na Číně. Máte dobré hospodářské vztahy s Čínou? V pořádku, ať pokračují. Ale nemělo by to být na úkor lidských práv a přání Tibeťanů. Na hospodářské úrovni je tedy hospodářská výměna přínosná pro obě strany, ale je třeba jasně odlišit jednak ekonomickou, jednak morální a politickou stránku věci. Na politické úrovni by každá země měla jasně říci: Ano, máme obchodní styky, ve kterých budeme pokračovat. Ale pokud jde o Tibeťany, ukončete jejich utrpení a dejte jim svobodu.
Co byste řekl evropskému politikovi, který jede do Číny jednat pouze o obchodu a odmítá se bavit o lidských právech? Zvláště pokud pochází ze země jako ČR, která má vlastní zkušenost s komunistickým režimem.
Řekl bych: Bohužel, nejste dobrý politik. Dobrý politik má totiž dobrý přehled o celém světě a měl by se zajímat o osudy lidí, kteří trpí, a snažit se je povzbudit a pomoci jim. Pokud se politik rozhodne, že se zavděčí velkým podnikům, které obchodují s Čínou, a neřekne proto ani slovo o Tibetu, pak to není dobrý politik.
Jaký je váš názor na západní turisty, kteří přijíždějí do Tibetu? Jsou na to dva názory: jedni tvrdí, že tím dávají legitimitu čínskému režimu, druzí tvrdí, že na místě poznají skutečnou realitu.
Západní turisté, kteří přijíždějí do Tibetu, jsou pro Tibeťany jakýmsi šťastným slunečním paprskem. Umožňují komunikaci oběma směry - směrem z Tibetu ven a zvenčí směrem do Tibetu. Jsou tedy velmi dobrým médiem. Záleží na jejich postoji. Existují pročínsky naladění turisté, kteří odmítají vidět utrpení a přání Tibeťanů žít ve svobodě. Těch je ale málo. Ale většina, řekl bych 95 % turistů, přijíždí na dovolenou. Často přijíždějí proto, že znají Tibeťany žijící mimo Tibet. A to je dobře. A právě proto bych byl rád, kdyby do Tibetu mířilo ještě víc turistů. Ne těch, kteří si zaplatí drahý zájezd. Ale batůžkářů, kteří se pohybují po vlastní ose a baví se s místními. I když přijíždějí jen s matnou představou o Tibetu, uvidí, že Tibeťané trpí, zatímco Číňané jsou spokojení. A když si toto uvědomí, je šance, že pro Tibet v budoucnu něco udělají.
Je dobré, když tito turisté do Tibetu přivážejí literaturu, např. knihy Jeho Svatosti dalajlamy, nebo je to pro všechny zúčastněné příliš nebezpečné?
Ano, je to nebezpečné, ale pokud lidé tyto materiály mohou přivézt, ať to udělají. Máme tady instituce, které se snaží posílat publikace do Tibetu. Ne propagandu. Fakta. Fakta, která lze dokázat. Ale Číňani jsou velice přísní. Kdybych se teď vypravil do Tibetu a Číňani u mě našli nějakou literaturu, šel bych do vězení a čekala by mě smrt. A nebezpečné je to i pro zahraniční návštěvníky. Když u vás najdou knihy od dalajlamy nebo o tibetském problému, určitě vás z Číny vyhostí. Ale jsou tady možnosti, nutnost je matka vynalézavosti. Číňani nejsou neomylní. Takže pokud můžete a chcete přivézt knihy do Tibetu, bude to záslužné, ale ještě důležitější je to, že jedete do Tibetu a vidíte vše na vlastní oči.
Existují v Tibetu disidenti a disidentské organizace tak jako dříve ve východní Evropě nebo dnes na Kubě? Je vůbec disent v Tibetu možný?
Dříve jsem byl předsedou Tibetského kongresu mládeže a dnes jsem předsedou Národní tibetské demokratické strany (NDPT). A obě tyto organizace se snaží udržovat kontakty přímo s disidenty a disidentskými organizacemi v Tibetu a pomáhat jim. Ale situace v Tibetu je velmi těžká, a to fungování a samotnou existenci disidentských organizací velmi ztěžuje. Je to dané obrovským množstvím policistů a špehů. Každého člověka neustále někdo sleduje, a tak je opravdu těžké mít organizaci a udržet ji v tajnosti. Proto jen v samotné Lhase byste našel stovky disidentů. Protože pokud chtějí zůstat v utajení, musejí fungovat jako malé skupinky, třeba jen dva tři lidé. Velká organizace by byla zakrátko prozrazena a její členové by skončili ve vězení. Disidenti tedy existují, jsou jich tisíce, ale moc toho nezmůžou. Protože čínský režim je tak tuhý, tak tyranský.
Co tedy dokážou?
Když v Tibetu člověk otevřeně vyjádří svůj názor, musí počítat s tím, že obětuje život. Musí se předem považovat za mrtvého. Řekněme, že se rozhodneme vylepit letáky "Svobodu Tibetu" a "Číňani pryč z Tibetu" nebo tato hesla provolávat na veřejnosti. Současně tedy musí počítat s tím, že zemře. A to se děje. A o většině takovýchto aktivit se mimo Tibet neví. Protože jakmile je policie zadrží a zavře do vězení, jsou navždy ztraceni. A nikdo se nedozví, kam se poděli. Takových případů je celá spousta, ale média je nemají šanci zaznamenat. Svět se o nich nedozví.
Jsou i nějací spisovatelé disidenti, jejichž texty se podařilo dostat ven z Tibetu?
Ano, existují. Známý je například jeden básník z východního Tibetu a světově proslulé jsou písně, které skupina mnišek natočila ve vězení Dabži. Lidé v Tibetu musejí umět číst mezi řádky. Skryté významy jsou třeba časté v písních.
Mohou cizinci tibetským disidentům nějak pomoci?
Není to nemožné, ale není to snadné. Hlavně proto, že nejdůležitější je jejich utajení. Proto je možné posílat literaturu nebo peníze jen přes lidi, kterým člověk stoprocentně důvěřuje.
Přesuňme se do exilu. Jste spokojen se stavem tibetské demokracie, nebo je třeba toho ještě mnoho udělat?
Kdybych měl stav tibetské demokracie zhodnotit na stupnici od jedné do deseti, kde desítka je nejlepší známka, dal bych šest bodů. Takže ještě máme hodně co zlepšovat. Samozřejmě, máme to ztížené: žijeme v cizí zemi, naši vládu nikdo diplomaticky neuznal, fungujeme pod velkým tlakem indické, nepálské a bhútánské vlády. A Čína na tyto země vyvíjí tlak. Takže vzhledem k těmto omezením je šest bodů dobré hodnocení.
Co konkrétně je třeba změnit? Systém hlasování, kdy se nevolí podle politické příslušnosti?
Ano, to je náš hlavní problém. NDPT je jedinou politickou stranou v tibetské diaspoře. A my usilujeme o změnu způsobu volby poslanců tibetského exilového parlamentu. Současný parlament funguje podle klíče tří tradičních tibetských provincií a pěti náboženských škol. To není dobrý model. V parlamentním systému je třeba mít dvě a více politických stran a hlasovat by se mělo podle volebního programu jednotlivých subjektů. Ne podle toho, do které provincie nebo náboženské tradice patříte. To je třeba změnit.
Myslíte si, že se to změní v dohledné době?
Ne, v to příliš nedoufám. Samozřejmě nevíme, jak dlouho ještě zůstaneme v exilu. Ale myslím, že toto se nezmění ani v horizontu dvaceti třiceti let. Nicméně je tady pozitivní trend. Hlavně mladí, kteří mají vzdělání a vědí, co to je demokracie, ti jsou pro pluralitu politických stran. Ale ti, kdo dnes mají moc, chtějí zachovat status quo. Takže v brzkou změnu nevěřím.
Souhlasí NDPT s dalajlamovou politikou tzv. střední cesty, nebo je proti?
Já vždycky říkám, že politika střední cesty není jen politikou dalajlamy. Je to koncepce, o které demokraticky rozhodly jednotlivé politické instituce - parlament, kabinet, lidé. Takže se nedá říct, že když je někdo proti střední cestě, je proti dalajlamovi. Co se týče mě jako jednotlivce a naší strany, s politikou střední cesty naprosto nesouhlasíme. Jsme pro úplnou nezávislost Tibetu.
Mám dojem, že vnitřně je většina Tibeťanů pro nezávislost, ale když se jich zeptáte, řeknou, že jsou pro střední cestu.
Ano, to je pravda. Mnozí z našich představitelů se zřejmě snaží zavděčit dalajlamovi nebo se dobře zapsat u těch, kteří mají moc. Proto se neustále dovolávají střední cesty a dalajlamy. Jako kdyby to byla jejich mantra. Ale vnitřně většina lidí chce nezávislost. Proto my v TYC (Tibetan Youth Congress) a NDPT říkáme: Hlavně žádné pokrytectví. Ať každý říká, co má skutečně na srdci. Jak se jinak chcete postavit Číňanům?! Takže mnoho lidí něco jiného cítí a něco jiného říká. To není dobré. Proto my říkáme: Střední cesta není dobrá politika. Chceme nezávislý Tibet.
Jaké řešení navrhuje NDPT a TYC?
Požadujeme plnou nezávislost Tibetu. K tomu je ale nejprve zapotřebí, aby se změnila celá politika naší exilové vlády. Aby se vrátila k požadavku plné nezávislosti. Pokud se takto politika změní, bude možné ji realizovat. A NDPT má program, jak konkrétně nezávislosti dosáhnout. Zveřejníme ho, až uzraje čas, tzn. právě pokud se změní politika tibetské exilové vlády.
Řekněte mi něco více o NDPT.
NDPT byla založena roku 1994 na radu dalajlamy. Obrátil se na TYC s tím, že je největší nevládní organizací v tibetské diaspoře, že jde o nejdemokratičtější organizaci. Říkal, že až bude Tibet jednou svobodný, bude mít parlamentní demokracii. A v parlamentní demokracii jsou zapotřebí politické strany. A proto je potřeba, abychom s politickými stranami měli zkušenost. Vyzval tedy TYC, aby založil politickou stranu. A jakmile bude jedna politická strana, povede to ke vzniku dalších politických stran a pak se věci začnou hýbat. TYC tedy založil NDPT. V tuto chvíli jsme nadále jedinou politickou stranou v tibetském exilu, ale tibetský exilový parlament zatím nepřijal žádný právní předpis, který by uznával systém politických stran. Usilovali jsme o to, ale výsledek nebyl dobrý, a tak tato legislativa nebyla přijata. Nadále se o to ale snažíme.
Máme třiatřicet regionálních poboček, asi 5000 členů. V tuto chvíli máme před volbami a mnoho lidí netrpělivě čekalo na naši kandidátku. Takže i to dokládá, že naše strana má určitou váhu.
Příští rok se bude volit premiér a bude sestavena nová vláda. Jaká je vaše prognóza? Dojde k nějakým zásadním změnám?
To záleží na jediném muži. Pokud se současný premiér rozhodne kandidovat, zvítězí a k žádným větším změnám nedojde. Pokud kandidovat nebude, můžeme očekávat změny.
Jste optimistou, pokud jde o zahřívací kolo tibetsko-čínských rozhovorů, které probíhá v posledních několika letech?
Od těchto jednání se podle mého názoru nedá vůbec nic očekávat. Výsledek bude nulový. Do Číny každou chvíli jezdí tibetská delegace a oni tím minimalizují tlak vlád, organizací a jednotlivců z celého světa, které Čínu vyzývají k jednání s dalajlamou. Tváří se, že probíhá jednání, ale ve skutečnosti se o vyřešení tibetského problému nesnaží. Tibetský problém je podle nich vyřešen: Tibet patří Číně, podrobila si jej a zbývá jediná obtíž. Dalajlama. Ať tedy umře a pak to bude všechno navždy vyřešeno. Takže vyčkávají a mezitím jezdí delegace tam a zpátky. Výsledek žádný, jen čas ubíhá. Dalajlama dříve nebo později zemře a pak bude po všem. O to jim jde. Takže výsledek bude nulový. A to je můj osobní názor a současně názor NDPT a TYC.
Co by se tedy mělo podniknout?
Před dvěma lety jsem v parlamentu předložil návrh. Řekl jsem: Politiku střední cesty jsme přijali před 25 lety a s výjimkou několika delegací jsme se nedočkali žádného výsledku. Přezkoumejme tedy tuto koncepci a diskutujme o tom, jak pokračovat do budoucna. Ovšem tento návrh byl o půl roku později zrušen jinou rezolucí. Prohlásili, že politiku střední cesty není třeba revidovat - je to dalajlamova koncepce a je dobrá. A já říkám, že si musíme stanovit určitou lhůtu. Ta jednání jsou jen přípravné rozhovory. Vlastní jednání zatím nezačala, a tak bychom měli mít určitou lhůtu, kdy nejpozději by tato jednání měla začít. My pořád čekáme na déšť. Jenže on nepřijde, my ho musíme udělat!
Domníváte se, že může dojít k nějakému průlomu, aniž by se do jednání zapojila některá jiná země, např. Spojené státy nebo EU?
V tomto se s tibetským premiérem, profesorem Samdhong Rinpočhem, neshodnu. Vždycky říkám, že na jednání s Číňany potřebujeme třetí stranu v roli mediátora. A nemusí to být jediná země, může to být skupina zemí. Premiér chce ale čistě dvoustranné jednání. My ale máme velmi slabou pozici, a proto potřebujeme pomoc třetí strany, aby se jednání urychlila. Teď se poslední setkání odehrálo ve Švýcarsku, ovšem na čínské půdě na velvyslanectví v Bernu bez jakékoliv účasti Švýcarska.
Mnoho západních pozorovatelů soudí, že Tibeťané v exilu by mohli být aktivnější. Domníváte se, že Tibeťané jsou ve svém boji za svobodu dostatečně aktivní?
To je naprostá pravda. Jsme velmi pasivní. A naše vedení říká: nenásilí, mír, tolerance. To je velice dobré v náboženství, ale my žijeme v reálném světě lidí, kteří spolu soutěží, kteří usilují o naplnění vlastních zájmů. A my bychom tedy měli sestoupit z toho duchovního světa na zem a zamyslet se. Pokud je třeba zabít, zabij. Pokud je v zájmu vlasti a národa třeba zabít, zabij. Pokud zjistíme, že k dosažení našich cílů je třeba využít násilí, v pořádku. Nerad bych, aby to vyznělo, že jsem nějaký násilník. Kdepak. Jako člověk jsem velmi mírný - mí studenti by to potvrdili. Ale pokud jde o zájmy národa, dobrý vůdce by si neměl brát servítky. Je tedy třeba, abychom byli mnohem aktivnější.
Je mladá generace dost aktivní?
Většina mladých Tibeťanů, včetně těch narozených v exilu, kteří Tibet viděli maximálně ve filmu, jsou nadšení vlastenci. Ale protože nemají možnost, jak toto nadšení vyjádřit, propadají zoufalství. Někteří by třeba byli ochotni obětovat vlastní život, jenomže vedení jim říká: "Ne ne ne. Pálit čínskou vlajku? Ne ne ne. Volat protičínská hesla? Kdepak, to bychom se Číňanů mohli dotknout." Propadají tedy zoufalství a uvažují o tom, že odejdou do Ameriky nebo do některé evropské země. Jinak ten vlastenecký duch a nadšení v nich je, a proto v mladou generaci vkládám velkou naději.
[
17.01.2007
autor: Jiří Kučera ]
|
