Výpovědi

Svědectví paní Damčhö

Je mi 33 let. 3. března 1989 jsem se zúčastnila demonstrace za svobodu ve Lhase. O čtyři dny později v noci přišli do mého domu policisté a prohledali celý dům, do zamčených zásuvek se vloupali pomocí bodáků a prohledali také nádoby na rýži a na další potraviny. Pak zatkli mě, mého manžela a dva mnichy, kteří byli v našem domě. Jeden z nich, Ješe Togdän, je nyní presidentem exilového hnutí politických vězňů Gu-ču-sum v Dharamsale.

Moje dcera byla ponechána v péči mé matky a my jsme byli odvezeni na policejní stanici. Během následujících dvou hodin jsme byli vyslýcháni ve stoje. „Kdo je za vámi? Kdo vás inspiroval?“ Poté nás vzali do tmavé místnosti a mnohokrát nás vyfotografovali. Pak nás přemístili do zadržovacího centra Wudidu (Oudidu). Tam nás s manželem rozdělili. Já jsem byla poslána do ženského oddělení, kde nebyly žádné postele, jenom tenké matrace a latrína.

Policie mě vyslýchala každý den, obvykle od rána od devíti do půlnoci. Výslechy také zahrnovaly bití bambusovou holí. Během bití mi říkali třeba: „Co jste udělala bylo hloupé a špatné. Myslíte si, že vás podporuje Amerika, ale to se mýlíte. Oni vás nepodporují, nikdo vás nepodporuje. Vaše aktivity vám nikdy nepomohou získat zpět nezávislost.“

Do Wudidu se na mě moje rodina přicházela často ptát a tak mě převezli do nedalekého vězení Guccha. Po devíti měsících jsem byla propuštěna po podpisu prohlášení, že se již nikdy nezúčastním takových „hloupých aktivit“.

V květnu 1993 jsem byla znovu zatčena. Stalo se to den poté, co jsem s několika dalšími osobami rozdávala letáky volající po nezávislosti Tibetu. Šest policistů si pro mě přišlo do mého obchůdku blízko centra Lhasy a odvedlo mě do mého domu. Když jsme tam dorazili, bylo před domem plno policistů v civilu. Vstoupili jsme dovnitř, kde policisté prohledali každé místečko. Hledali tři hodiny. Pak mě odvezli na nejbližší policejní stanici. Řekli mi, abych jim dala rozmnožovací stroj. Ale já jsem ho neměla. Mysleli si, že může být ukryt v domě mé matky. Vzali mě tedy k mé matce, kde vše prohledali. Pak mě převezli zpět do svého domu, hledali znovu, a tvrdili, že někde musím ten stroj mít.

Kolem třetí hodiny v noci mě čtyři muži naložili do auta, za námi jelo ještě jedno auto plné policistů. Řekli mi, že pokud jim nepovím, koho kryji, tak mě popraví. Následovala jízda, při které mě mlátili pěstmi, fackovali a tahali za vlasy. Po hodině jízdy jsme se vrátili na policejní stanici a výslech pokračoval na cele.

Kolem deváté hodiny ráno muži odešli a mohla jsem se najíst. Pořád byla se mnou v cele policistka. Řekla, že bych si měla sednout. Stála jsem v té zimě celou noc jen v lehkých šatech a byla jsem úplně ztuhlá. Pokusila jsem si sednout, ale upadla jsem a zůstala ležet. Nemohla jsem se ani pohnout.

Když se policisté vrátili, chtěli vědět, proč nestojím. Donutili mě vstát a pokračovali ve výslechu, bití a tahání za vlasy. Později mě vzali na policejní ředitelství, kde výslech pokračoval. Ještě téhož dne mě poslali do vězení Sanggjip. Celé tělo mě bolelo od bití. Kůže na hlavě byla v jednom ohni od silného tahání za vlasy.

Ve vězení Sanggjip mě kolem půlnoci dali do malé špinavé cely a přivázali k židli. Ukázali mi fotografie mnoha lidí. Policisté řekli, že vědí, že znám tyto lidi. Zraňovali mě na obličeji perem a dalšími předměty, fackovali mě a ptali se na lidi na fotografiích, mučili mě bodcem na dobytek. Nepoužili elektrický proud, ale na výstrahu přede mě postavili elektrické mučící nástroje. Říkali: „Můžeme ti udělat cokoli, co budeme chtít.“ Vyhrožovali, že mi nedají žádné jídlo. Snažili se mě zastrašit výhružkami, že ohrozí mé děti a rodiče.

Byla jsem velmi slabá. Řekla jsem jim o svém těhotenství a poprosila je, aby mě vzali do nemocnice. Odpověděli mi, že lžu a těhotná nejsem. Řekli, že teď není čas vozit mě do nemocnice. Odvezou mě tam, až odpovím na jejich otázky. Když jsem řekla to, co chtěli slyšet, pak mi umožnili jít do nemocnice.

Po čtyřech dnech mě vzali do vojenské nemocnice. Po vyšetření jsem slyšela doktora, jak říká policistům, že jsem těhotná a velmi slabá, a že by mě měli dát do nemocnice. Policisté, kterým byl můj případ svěřen, tento návrh odmítli. Odvezli mě zpět do vězení. V této době už jsem v sobě neudržela žádné jídlo ani vodu. Vše, co jsem pozřela, jsem vzápětí vyvrátila. Naléhala jsem, aby mě vzali do nemocnice, ale vždy mě odmítli. O čtyři dny později jsem potratila v mé cele. Vězni z okolních cel zavolali hlídače, kteří mě odnesli z cely a přepravili do nemocnice. Ztratila jsem mnoho krve a byla jsem v šoku. Jakmile se mi trochu ulevilo, přišla policie a vyslýchala mě.

Když jsem byla v nemocnici, moje rodina nebyla informována o tom, co se stalo. Po sedmi dnech jsem se vrátila do vězení Sanggjip. Den po mém příjezdu pokračoval výslech přesto, že jsem byla ještě velmi slabá.

Podle čínského trestního práva musí být vynesen rozsudek během šesti měsíců poté, co byl obviněný vzat do vazby. Ve vazbě jsem byla o deset měsíců déle bez ohledu na čínské zákony. Vězni chtějí být odsouzeni, protože pak mohou jít do normálního vězení a denní vyslechy ustanou. V mnoha případech policie drží obžalované ve vazbě mnohem déle než šest měsíců, aby je mohla dále vyslýchat.

Konečně po jednom roce a čtyřech měsících ve vazbě jsem byla poslána před soud a odsouzena na tři roky. Přemístili mě do vězení Dabži, jediného oficiálně přiznaného vězení v Tibetu. Existuje ale mnoho dalších vězení, které čínské úřady nazývají převýchovné tábory, zadržovací centra apod. V Dabži se politickými vězni zachází jinak, než s ostatními vězni. Prý ze zdravotních důvodů jsme museli dělat náročná fyzická cvičení, která obvykle provádějí čínští vojáci. Hlídači používali běžně bití a kopání, jako kdyby to bylo normální. Museli jsme stát úplně bez hnutí po dlouhou dobu, balancovat s hrnkem vody na hlavě a držet list papíru mezi koleny. Nařizovali nám dívat se do slunce během cvičení. Mnoho vězňů omdlévalo z horka. Nutili nás zpívat: „Jsem nový člověk, změněný a schopný čelit jakýmkoliv nástrahám.“ Někteří vězni nezpívali a byli potrestáni samotkou.

Čínské úřady říkají, že nechávají vězně cvičit pro zdraví. Říkají, že je to pro dobro vězňů, ve skutečnosti je to další způsob mučení. I během studených nocí nás nutí chodit ven a cvičit. Když jsem byla ve vězení Dabži, jedna mniška onemocněla a pak zemřela.

Moje vězeňská práce bylo předení vlny. Každý vězeň měl limit. Když jsme limit nesplnili, hlídači nás nutili pracovat v noci.

Můj rozsudek zahrnoval po propuštění z vězení ještě dva roky "ztráty politických práv". Pro politické vězně je to běžné. Během těchto dvou let mě policie hlídala. Musela jsem se ohlásit na policii, když jsem cestovala třeba jen dva kilometry od svého domu.

Utekla jsem do Indie, do Dharamsaly, abych se stala poslem z vězení Dabži a řekla celému světu, co se děje. Přestože jezdí do Tibetu mnoho cizinců, je velmi těžké s nimi mluvit. Policie hlídá Tibeťany, kteří mluví s cizinci, a tak musíme být velice opatrní. Aby se pravda dostala do světa, někteří z nás opouštějí Tibet tak, jak jsem to udělala já. Prosím vás, abyste byli mými mluvčími a až se vrátíte do svých zemí, povězte lidem o tom, co jsem vám sdělila, a prosím, zasazujte se veřejně za svobodu a práva pro Tibet.

Děkuji vám za vyslechnutí mého příběhu. Pravda je na naší straně, protože to, co jsem vám řekla, je pravda. Když podpoříte boj Tibeťanů za svobodu, pomůžete pravdě. Děkuji vám.

Damčhö, dnes krejčová v Dharamsale

Tento článek je převzat z časopisu Tibetan Envoy, č. 3. - září 1998