Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Martinem Špimrem

Je mu třicet let. V posledních letech jezdí do Indie a Nepálu pravidelně, protože tam má svého osobního učitele a "svůj klášter". Rozhodl se spojit příjemné s užitečným a při zpáteční cestě domů začal vozit čaj. Dnes se snaží etablovat svoji budoucí firmu, která se bude specializovat na dovoz čaje z Nepálu, Sikkimu a Indie. Při rozhovoru mu kolem nohou pobíhal malý tibetský teriér (není to teriér, ale voříšek, který se teriérovi podobá). Říká jí Čitta, což v sanskrtu znamená mysl. Jmenuje se Martin Špimr.

Když jsme se seznámili, tak jste pracoval v Dokumentačním středisku pro lidská práva. Jak jste se tam dostal?
Pro Tibet jsem se moc zapálil když jsem přečetl obě Harrerovy knihy, Sedm let v Tibetu a Návrat do Tibetu. Jednou jsme s kamarádem stopovali a zastavil nám takový starý wolkswagen, a to auto bylo ozdobené tibetskou vlajkou. Já jsem tenkrát dodělal školu a hrozilo mi že budu muset jít na vojnu nebo na civilní službu. Povídali jsme si o tom s řidičem a ukázalo se, že je to aktivista HOST - Hnutí občanské solidarity a tolerance. Asi jsme se mu nějak zalíbili, a tak nám nabídl, že bychom mohli jít na civilní službu k nim. Tam jsem potkal Standu Pence, pro mě velice zajímavého člověka a dobrého kamaráda. S ním jsem potom odešel z HOSTu a když Standa založil dokumentační středisko, pomáhal jsem mu sledovat rasově motivované trestné činy a taky připravovali akce na podporu Tibetu a proti porušování lidských práv.

Jak jste se dostal od politických aktivit k duchovním, mezi bönisty?
Dokumentační středisko skončilo, a já jsem už předtím četl knihy o buddhismu a o tibetské kultuře a moc mě to zajímalo. Nemůžu tvrdit, že bych praktikoval, ale četl jsem různé sútry a učil jsem se je nazpaměť. Byl jsem na první přednášce Jeho Svatosti dalajlamy a to mě utvrdilo že je potřeba něco dělat, nejen si o tom číst. Tak jsem hledal co by mi nejvíc sedělo a když jsem přečetl knížky od Namkhai Norbu rinpočheho, dozvěděl jsem se, že existuje Dzogčhen. Hledal jsem, co je v tibetské kultuře původní, dozvěděl jsem se o skupině Dzogčhen jungdung bön a rozhodl jsem se pro ni.

Jaký je podle Vás rozdíl mezi bönem a buddhismem?
V tom hlavním, učení a směřování ke stavu buddhovství je učení stejné. Bön odvozuje svůj původ od prvotního buddhy Tönpy Šenraba, který založil bön před sedmnácti tisíci lety v zemi Tadzik což je bývalá Persie, dnešní Tádžikistán a Irán. Nauky jsou hodně podobné, třeba bön a učení Ňingmapy jsou vlastně identické. Bön je dalajlamou rozpoznaná škola, která patří mezi pět škol tibetského buddhismu.
Rozdíly jsou můžeme najít např. v životě Buddhy a Tönpy Šenraba. Buddha se narodil jako princ a dosáhl osvícení v tomto životě. Tönpa Šenrab se už narodil jako osvícený. Šenrab učil v Tibetu, kam se dostal jenom náhodou, když honil démona který mu ukradl koně. Můžete ho na obrázku poznat podle žezla, na kterém je svastika.
Bönisté mají i Táru, řákají ji Čhamma, v levé ruce drží zrcadlo a v pravé vázu, a má stejně jako Tára 21 podob. Bönisté také zobrazují historické postavy, jidamy nebo ochránce dharmy. Rozdíl najdeme ve starých rituálech jako je věštění nebo vystřelování magických slabik, a v důležitosti země Žang-žung, která byla až do 7. století hlavním centrum bönu.
Je známé, že bönisté obcházejí stupy a kláštery proti směru hodinových ručiček a také proti směru točí modlitebním mlýnkem. Barva bönu je nebesky modrá, a horní část mnišského roucha má tuto barvu. Základním symbolem bönu je jungdung neboli svastika, což je stejný symbol jako mají buddhisté.

Proč bönisté dělají všechno obráceně?
To je jenom jiný výklad. Má se prý chodit zleva doprava, tak jedni chodí zleva doprava horem a druzí chodí zleva doprava spodem. Tak je to v textech, kdyby se po tom někdo pídil, ale jediný rozdíl je v interpretaci toho textu. Takže se všichni dostáváme ke stejné věci, jenom jinou cestou.

Měl jste možnost prožít poměrně dlouhou dobu v bönském klášteře v Indii. Cítil jsi nějaký rozdíl mezi západním vnímáním bönu a tím, jak to vypadá přímo na místě?
Pro mě byl ten rozdíl obrovský. Když jsme přijeli, tak jsme byli trochu rozčarovaní z toho, jak místní lidi žijí a ze zjištění, že všichni mniši nejsou osvícené bytosti, které se celé dny modlí...
Na západě lidé kteří praktikují o tom neustále mluví, nebo se alespoň oduševněle tváří a mají pořád pocit, že jsou něco výjimečného. A tam - třeba kuchařka z místní restaurace v půl páté vstává, hodinu a půl medituje, provádí různé rituály které zná a dělá je každý den. Potom v šest hodin jde do práce a opravdu tvrdě pracuje, ale netváří se nijak zvláštně, jsou to pro ni každodenní běžné úkony. Ti lidé jsou naprosto přirození, zatímco tady na Západě mám pocit, že občas je to taková hra, že jde o jakýsi instantní buddhismus. Tam to patří a jsou takoví všichni, kdežto tady když někdo patří k nějaké skupině nebo škole, která je trochu výjimečná, tak si hned připadá taky výjimečný.
Některá učení, která na západě někteří učitelé předávají naprosto otevřeně, v Indii není možné získat tak snadno, předávají se teprve poté, co člověk dosáhne nějaké úrovně. Je takřka nemyslitelné, aby člověk bez toho, že by udělal ngöndo (přípravná cvičení) nebo další meditace a praxe, jak se na západě říká, obdržel nějaké vyšší tantry nebo dzogčhen.

Řekl jste, že tady je jakýsi "instantní buddhismus", ale nemohou přece všichni odjet do Mänri - co tedy můžeme dělat my ostatní?
Nevím, asi snažit se najít nějakého autentického učitele, ale to je těžké. Dělejme co můžeme, s nejlepším svědomím.

A jak poznáme autentického učitele?
To je všechno napsané v textech, jaké má mít učitel kvality. Nelze říci že podle toho, jak to cítíme, protože většina učitelů má charisma a mluví o věcech, o kterých se nám se ani nezdá. A jak se pozná skutečný učitel? Já myslím, že by neměl chtít peníze...

Jak jste vy poznal svého autentického učitele a kdo to je?
Mým učitelem a mým osobním lamou je Lungtog Tänpä Ňima, opat kláštera v Mänri. Poznal jsem ho až potom, co jsem do Mänri přijel. Za hodně vděčím Lobpön Tändzin Namdagovi, který je hlavním učitelem tradice bön a žije v klášteře v Káthmándú a také Tändzin Wanggjal rinpočhemu, od kterého jsem obdržel první učení. Byl to určitě dobrý začátek, aby člověk poznal základní principy, předané od autentického učitele. Ale kdo chce jít dál a hlouběji, měl by se naučit tibetsky aby rozuměl textům a také možná odjet, aby poznal, jak ta tradice vypadá v autentickém prostředí.
Když jsem říkal, že chci poznat ty nejvyšší nauky, rinpočhe se mi smál a říkal, že chci letět na vrchol hory tryskáčem. On že dává přednost cestě pěšky, která je sice dlouhá a namáhavá, ale určitě se jednou na ten vrchol dostane a získá o to větší hodnotu. My na západě většinou chceme všechno získat okamžitě, bez toho, že bychom prošli a poznali celou cestu.
Když člověk obdrží nějaké učení, tak zároveň přijímá určité sliby a závazky, které je občas složité dodržovat. Bez toho je ale nemožné dosáhnout nějakého vyššího stupně.

Váš osobní učitel je v současné době nositel linie, nejvýše postavený lama, můžete o něm něco říci?
Rinpočhe se narodil v Amdu, bude mu 80 let, a jako jeden z prvních opustil po čínské invazi Tibet a přinesl do Indie spoustu textů. Byl pozván profesorem Schnellgrovem do Londýna a společně se Samtän Karmeyem a Lobpön Tändzin Namdagem spolupracoval na výzkumu bönské tradice. Ale musel se vrátit do Indie, protože koncem 60. let byl tajným losem zvolen představeným kláštera Mänri. Od té doby žije v Dolanží, kde vybudoval společně s Lobpön Sanggjä Tändzinem klášter a veškeré zázemí pro 250 mnichů, kteří tam dnes žijí. Založili také vysokou školu bonistické dialektiky, kde může absolvent získat titul geše.
Rinpočhe žije jako prostý mnich, značnou část dne tráví v modlitbách, čte a recituje texty, medituje. Navíc se ale stará o celý chod kláštera. Teď se tam staví největší tibetská knihovna v exilu a rinpočhe chodí s metrem a všechno přeměřuje, řídí tedy i stavební práce a život ve vesnici.

A co jste tam dělal vy?
Já jsem tam strávil pět měsíců a chvilku trvalo, než se rinpočhe uvolil, že mě bude učit. Původně vůbec nechtěl, tak jsme s kamarádem pravidelně vysedávali před jeho dveřmi a neustále jsme ho prosili, až po nějaké době souhlasil. Potom jsem k němu chodil každý den asi tři měsíce, třeba na hodinu nebo dvě, společně jsme recitovali modlitby a dostával jsem vysvětlení prvních meditačních technik. Modlitby jsem se naučil číst v tibetštině, ale náš rozhovor a instrukce jsem dostával v angličtině, protože rinpočhe mluví dobře anglicky.

Co jste tam celý den dělal? Slyšel jsem, že jste i uklízel...
Dělal jsem různá cvičení, poklony, odříkával jsem mantry... A protože mi rinpočhe propůjčil svou osobní gönpu, kde jsem mohl meditovat, tak jsem tam musel samozřejmě uklízet, což zrovna není moje nejoblíbenější činnost. Čistil jsem texty, zametal. S přítelkyní jsme prali záclony, pomáhali mnichům, vařili jsme s nimi momo, učili je smažit řízky a různé české speciality. Hodně jsme se spřátelili s místními lidmi, tak jsme chodili na návštěvy.
Od půlky prosince rinpočhe předával každý den iniciace, celé dopoledne, potom jsme měli dvě hodiny na oběd a odpoledne iniciace pokračovaly. To by program na měsíc a půl, celkem 56 iniciací.

Mohou se bönističtí mniši ženit?
Ne v klášteře Mänri, který má nejdelší tradice v předávání nauk a klade si za cíl čisté předávání. Byl tam jeden mnich který se chtěl oženit, že si vezme tantrickou partnerku, ale musel se odstěhovat dolů pod klášter, i když nosí pořád mnišské roucho. Existují i speciální kláštery, kde jogíni nosí mnišské roucho, jsou v klášteře a mají manželku a děti. Někteří bönističtí mniši se zabývají obchodem a to se občas rinpočhe zlobí, že jsou to špatní mniši když dělají byznys, ale říká to s nadhledem.

Jsou v klášteře i západní studenti?
Čas od času někdo přijede, Američané, Francouzi, lidé z různých skupin ze západu. Přijdou, nasají energii kláštera, třeba provádějí koru a poklony v gönpě. Pak je tam několik vážných studentů, kteří zůstávají déle. Od nás Jirka Němec s rodinou, pak naše kamarádka Nataša, která tam jezdí každoročně na dva až tři měsíce, dále Thomas, který absolvoval "pobyt v ústraní", byl čtyřicet dní ve tmě a teď završil dzogčhenový výcvik.

Kolik bönistických klášterů je v Indii, Nepálu a na západě?
V Indii jsou tři. V Nepálu je klášter v Káthmándú a v oblasti Dolpo je několik významných klášterů. Na západě zatím žádné bönistické kláštery nejsou, v Americe je centrum založené Tändzin Wanggjal rinpočhem, který pochází z kláštera Mänri. Ten ale už není mnichem, takže se to nedá považovat za klášter.

Zatím jsme mluvili o oficiálním, klášterním bönu, ale existuje také lidové podání, mezi vesničany...
Ti každý den odříkávají modlitby a provádějí různá cvičení. Třeba kolem půl páté vpodvečer se velká část vesnice sejde nahoře u kláštera, všichni jej společně obcházejí, odříkávají mantry, točí modlitebními mlýny a u toho si samozřejmě povídají. To je tibetská tradice mezi buddhisty i mezi bönisty. V Mänri žije hlavně bönská komunita, i když tam jsou i Tibeťané, kteří patří k jiné buddhistické škole. Bönisté také dělají obřady vykuřování sang, vyrábí modlitební praporky a také dělají cchaccha. To všechno znají, pochází to z bönu.

Lubomír Sklenka, Marie Richtová

[  17.01.2007    autor: Ľubomír Sklenka  ]