|
Tibeťan, který žije již tři roky v České republice. Je mu šestadvacet let a většinu života prožil v buddhistických klášterech v Indii.
Kde jste se narodil?
V centrálním Tibetu v Phänpu, asi tři hodiny od Lhasy.
Co vaše rodina?
Můj otec pocházel z Khamu. Zemřel však, když jsem byl ještě dítě. Mám tři mladší sestry, které teď všechny žijí v Nepálu. Matka žije také v Nepálu, odešel jsem tam s ní, když mi byly dva roky. Moje matka má strýce, který je jedním z nejvyšších lamů školy Sakja, a žije v klášteře v Nepálu. Rozhodla se proto, že tam odejde. Mě poslala do Dharamsaly, abych tam získal tibetské vzdělání. Byl jsem tam ale jenom v mateřské škole a jeden rok v základní škole. Potom jsem byl rozpoznán jako tulku, převtělenec, a šel jsem do kláštera. Bylo mi tehdy šest a půl roku.
Který klášter to byl?
Hlava linie Ngor, jedné z podškol Sakji, který žije v indickém exilu v Déhrádúnu. Sakja má tři podškoly s trochu odlišnou praxí: Sakju, ta je hlavní, a dále Ngor a Cchar. V Déhrádúnu je dnes několik klášterů školy Sakja.
Jaké to je být rozpoznán jako tulku? My v Evropě máme pocit, že to pro dítě musí být těžké.
Nemyslím, že bych to prožíval nějak těžce, takovou zkušenost nemám. Je ale pravda, že mi chyběl otec, kterého jsem měl velice rád. Déhrádún je od Nepálu daleko, proto jsem i matku viděl jen zřídka. Většinou jednou za rok, někdy na týden, někdy i déle. Jako tulku jsem totiž musel hodně studovat a měl jsem málo volného času.
Jste převtělencem nějakého konkrétního mistra z minulosti?
Ano. Znovu jsem se zrodil jako vtělení Khangsar Šädub rinpočheho, učitele, který zemřel v pětadvaceti letech. On byl v pořadí čtvrtým, a já tedy jsem pátým vtělením velkého mistra Džamgön Lodö Wangpa.
Víme o vás, že jste pobýval v krásném údolí Spiti v Indii. Jak jste se tam dostal?
Byla to staletá praxe a tradice, že mniši z indického Spiti jezdili do Tibetu do původního kláštera Ngor, protože tam žili jejich učitelé. Když Čína napadla Tibet a mnoho Tibeťanů odcházelo do exilu, poskytl klášter ve Spiti jednomu učiteli útočiště.
Když jsem studoval v Déhrádúnu, jezdil jsem na léto do Spiti. V Déhrádúnu jsou velice horká léta, takže to bylo pro mě příjemnější. V klášteře ve Spiti mě již v létě očekávali, protože věděli, že v zimě jsem měl mnoho učení u svého učitele. Ale ať jsem jel kamkoliv, měl jsem vlastního učitele, který byl se mnou.
Takže jste nikdy nebyl ve Spiti přes zimu?
Ale ano, myslím že dvakrát.
Je tam zima tuhá?
Je, ale nám Tibeťanům to tolik nevadí. Nyní sněhu ubývá, ale kdysi často sníh zakryl celý dům. Stávalo se, že čtrnáct dní nepřetržitě sněžilo. V klášteře bývá tuhá zima, někdy tu sněží dokonce i v létě.
Když jsme my navštívili Spiti, bylo ve vašem klášteře jen několik mnichů, protože většina odjela na učení J.S. dalajlamy. Kolik jich tam žije?
Ve Spiti máme pouze jeden klášter, ale na dvou místech , v Komiku a Kaze. V Komiku bývají mniši v létě, v Kaze v zimě. Je tam 150 mnichů. Všichni ale nejsou stále ve Spiti, ti mladí studují v Déhrádúnu, protože ve Spiti není dost dobrých učitelů. Dříve tam byli mniši vystudovaní v Tibetu, dnes ale již mnoho z nich nežije, a tak jsou mladí žáci posíláni do Déhrádúnu, ale i do jiných klášterů.
Je dnes nedostatek učitelů větší problém než dřív?
Je pravda, že se to stává problémem a vzdělání se zhoršuje. Mám zkušenost, že když jsou lidé chudí a mají málo možností, mají větší zájem o učení. A naopak, když mají mnoho možností, učení je tolik nezajímá. K takovým změnám dochází dokonce i v klášterech. Myslím si také, že mniši, kteří studovali v poslední době, nebyli ve studiu tak důslední jako v minulosti. A teď přišel čas učit jiné, mladší generaci, a bývají někdy nejistí.
Povězte nám něco o klášteře školy Ngor v Tibetu.
Leží ve středním Tibetu, mezi Žikace a Gjance, a také se jmenuje Ngor. Založil ho velký učitel Ngorčhen Künga Zangpo v roce 1429. Od té doby až dodnes jsme nepřestali udržovat a předávat hlavní učení sakjapů, kterému se říká lamdä. Toto učení je ovšem starší než klášter Ngor, pochází z 12. století.
Mluvíte docela dobře česky.
Ne, to ne. Česky moc neumím, ale rozumím dobře. Mluvit je těžké.
Kde pracujete?
Nemám stálé zaměstnání. Učím na částečný úvazek tibetštinu v Centru Potala, takže dojíždím do Prahy.
A jací jsou studenti?
Většinou schopní a snaživí. Myslím, že minulý učitel, Džigme, učil velice dobře. Je mi líto, že musel odjet, protože nebyly peníze na jeho plat. Dnes je těžké najít učitele tibetštiny, jako je on.
Myslím, že jste dobře vzdělaný v buddhistickém učení.
Ne, to ani nejsem (směje se). Studium buddhismu je těžké, člověk mu může zasvětit celý život. Řekl bych, že znám základ. Když se mě někdo na něco zeptá, může se zdát, že toho umím hodně, ale v buddhismu nejde jen o vědomosti, a v tomto ohledu mé vzdělání rozhodně není dokonalé.
Myslíte, že někdy budete učit?
Učil jsem tři roky tantrickou praxi, když jsem byl v klášteře. Bylo to po dosažení určitého vzdělání, když mi bylo patnáct let. Když říkám vzdělání, myslím tím teď stupeň klášterního vzdělání, ne buddhismus, protože jeho studium nelze dokončit v průběhu jednoho života.
Byl jste vzděláván jako převtělenec. Je to jiné učení než u řadových mnichů?
Každý mnich má samozřejmě úplně stejné možnosti při studiu jako tulku. Když se ale tolik nesnaží, nic se neděje, je to jen jeho škoda. Tulku má velkou zodpovědnost, bude se starat o klášter a vyučovat ostatní. Proto je již od dětství kladen velký důraz na jeho učení a vzdělání.
Vím, že rád hrajete fotbal. Hrál jste ho už v Indii?
V Indii jsem na to neměl čas, musel jsem studovat. Míval jsem volno jen v sobotu nebo v neděli asi půl dne. Někdy jsme s mnichy hráli stolní tenis a trochu kriket, ale se sportem jsem nevyrůstal. Dnes si to užívám, sport mám moc rád.
Co vás po příjezdu k nám překvapilo?
Nebyl jsem ani moc překvapený. Můj učitel v klášteře měl mnoho západních studentů, kteří za ním jezdili každý rok. Hodně jsem si s nimi povídal, takže jsem od dětství měl představu, jaký je evropský styl života. Kdybych ale nikdy nic takového neslyšel, asi bych byl překvapený.
Jaké máte zkušenosti s mentalitou našich lidí?
To je těžké. Ani Tibeťan nemusí být vždycky skvělý člověk. Je mnoho dobrých českých lidí a jsou i špatní, stejně jako jsou dobří a špatní Tibeťané. Rozdílná je ale kultura, takže když lidé udělají něco, co se mi nelíbí, nebo já udělám něco, co se nelíbí jim, automaticky mi dojde: je to kulturní rozdíl.
Ale může to být těžké…
Ano, vzpomínám si na jednu situaci, kdy jsem byl velmi rozrušený. Viděl jsem rodiče, jak učí děti zabíjet zvířata, třeba včely nebo mouchy. Nechali je zabíjet a dokonce jim ukazovali, jak se to dělá. Tím se v dětech potlačuje soucítění. Mají potom pocit, že s jinými bytostmi není třeba soucítit, a to je špatné.
Zůstanete trvale v Čechách? Nebo máte nějaké jiné plány?
Myslím, že se budu vracet do České republiky poměrně často. Nejspíš tu ale nebudu žít nastálo. Nejsem si zatím jistý, kde budu žít. Možná tu zůstanu ještě rok nebo dva, nevím.
Byl jste v poslední době v Indii?
Ano, několikrát. V Nepálu jsem byl jenom jednou, na krátkou dobu.
Vidíte nějaký zásadní rozdíl mezi praktikujícími buddhisty ze Západu a Východu?
Buddhovo učení je pro všechny. Hodně záleží na době. Ta se mění a praktikující dělají něco trochu jiného než dřív. Zažívají jinou realitu, proto mají trochu odlišný pohled. Totéž se dnes děje v tibetské společnosti. Mnoho mladých vyrůstá v Indii, kde mají informace o všem, co se ve světě děje. Jsou tedy v jiné situaci než mladí v Tibetu..
Od vás se asi očekávalo, že jako tulku zůstanete v klášteře.
Ano to se očekávalo, ale já jsem tam nezůstal.
Jak toto rozhodnutí přijali v klášteře? Měl jste nějaké problémy, když jste chtěl opustit klášter?
Všichni chápali, že to bylo mé svobodné rozhodnutí. Odchod z kláštera není žádný problém. Máš právo chovat se podle vlastní vůle. Já jsem byl mnich a měl jsem své důvody, abych v klášteře nezůstal. Všichni to pochopili, nemusel jsem nic vysvětlovat. Mniši z mého kláštera byli mými přáteli, a stále jimi jsou.
Takže kdybyste chtěl, mohl byste se vrátit?
Ano, bylo by to možné. Mnichem se člověk stává složením slibů a může se stát, že je poruší, i když si to třeba nepřeje. Například mnich jde po ulici, vidí rvačku a zapojí se. To neznamená, že by na takovou příležitost čekal. Prostě se to stalo a on porušil své sliby. Porušil by své sliby, i kdyby se třeba zamiloval do nějaké dívky. Nejlepší je, když mnich ještě v době, kdy neporušil slib, jde za svým učitelem a vezme své sliby zpátky. Existuje speciální rituální způsob, jak to udělat. V tomto případě se později může vrátit.
Vrátil byste se někdy do kláštera?
To asi ne, ale jsem se svým klášterem stále v kontaktu a mám veliký sen mu pomáhat. To je můj plán do budoucna.
Četli jsme, že mniši z théravády ruší své sliby puštěním roucha po proudu řeky. Je v tibetském buddhismu nějaký podobný způsob?
Ano. Mnich zajde za svým učitelem a vysvětlí mu situaci. Dostane speciální text, který musí odříkat a zodpovědět otázky z textu.
V křesťanské tradici je odchod mnicha z kláštera všeobecně odsuzován. Jaké je to u vás?
V tibetské společnosti se nikdo na takového člověka nedívá špatně, lidé ho přijímají jako dřív. Když jsem přijel do kláštera ve Spiti, tak se ke mně chovali se stejným respektem jako dříve, i když nenosím mnišské roucho.
A linie vašeho převtělení?
To je něco jiného. Tak jsem se narodil a nic se tím, že přestanu být mnichem, nezmění. Je možné, že mým vtělením linie končí.
Joris Erftemeijer, Marie Richtová
[
17.01.2007
autor: Marie Richtová ]
|
