|
Přináším poselství z vězení - to je můj úkol
Tändzin Cöndü (30) je tibetský básník, esejista a aktivista, který se narodil a žije v indickém exilu. Vystudoval literaturu a filosofii na bombajské univerzitě. Napsal dvě knihy básní (Crossing the Border a Kora Stories and Poems) mnoho článků a esejí. Jeho esej Můj exil byla publikována v Tibetských listech č. 16. Tändzin Cöndü se angažuje v boji za svobodu Tibetu v nevládní organizaci Friends of Tibet India. V lednu 2002 vyšplhal na čtrnáctipatrový hotel Oberoi Towers v Bombaji a vyvěsil na něm tibetskou vlajku v době, kdy v něm právě bydlel čínský premiér. Rozhovor Tibetským listům poskytl v průběhu výstavy "Indičtí karikaturisté o Tibetu", kterou pořádal v létě 2005 v Dharamsale.
Když jsem měl možnost mluvit s představiteli tibetské exilové vlády, říkali mi, že mnozí mladí Tibeťané, kteří jsou již třetí exilovou generací v exilu, již ztrácí motivaci a v práci "pro Tibet" a "tibetskou věc" se moc neangažují. Jak to, že právě vy toho děláte tolik?
Já si nemyslím, že to je problém jen mládeže. Platí to pro všechny uprchlíky. Pokud někdo dlouho žije v bezpečném, zajištěném a pohodlném prostředí, ztrácí motivaci. A děje se to nezávisle na tom, kde a v jakém čase se to odehrává. Stalo se to určitě Polákům nebo Maďarům a dnes jsou na tom stejně Afghánci nebo uprchlíci v Africe. Myslím, že tato obecná lidská vlastnost je následkem bezpečného a pohodlného života v exilu. Ale právě proto musí být naším hlavním úkolem pracovat na tom, abychom se mohli vrátit domů, do Tibetu. A o to musíme usilovat, a bude-li to nutné, pak i prolít krev.
Ve světě je běžné, že existují malé skupinky lidí nebo jen jednotlivci, kteří jsou ochotni obětovat svoje pohodlí a osobní bezpečnost a také svůj život pro určitou věc. A tito lidé potom mohou inspirovat ty ostatní, kteří se k nim připojí, bude jich stále víc a víc a pak se může něco stát - nějaká revoluční změna.
Ani v tibetském exilu nelze očekávat, že všichni budou revolucionáři, že všichni budou tvrdě a vytrvale pracovat za svobodu Tibetu. I mezi námi Tibeťany jsou však lidé, kteří jsou ochotni aktivně pracovat pro tuto myšlenku. Přestože vědí, jak těžké to je, přestože vědí, jak je Čína silná a čeho jsou Číňané schopni. Stejně tak v Tibetu samotném je mnoho lidí, kteří pracují tiše, svět o nich neví, ale oni pořád pracují a pořád vzdorují čínským úřadům.
Tady v exilu mnoho mladých Tibeťanů nosí džíny a chodí na diskotéky nebo párty. Je to jejich životní styl a já proti tomu nic nemám. Důležitější však je, co mají v srdci. Velmi úzce spolupracuji s mnoha mladými Tibeťany a vím, že většina z nich velmi citlivě vnímá, že se narodili a žijí v exilu a že se chtějí vrátit do Tibetu - do své země.
V sedmdesátých a osmdesátých letech mnoho mladých lidí nemohlo pracovat přímo pro "věc Tibetu", protože byli nemocní nebo chudí a museli se starat o rodinu. Dnes se jejich životní podmínky zlepšily a mladí se mohou zapojit do boje za svobodný Tibet. Mnozí z nich rozumí počítačům, mají hodně znalostí z oblasti informačních technologií nebo médií, a tak mohou být velmi užiteční. Mimochodem, dnes odpoledne bude v budově exilového parlamentu probíhat seminář o tom, jak pracovat pro Tibet, který zorganizovali právě mladí Tibeťané.
Je známo, že jste načerno překročil hranice do Tibetu, byl jste zadržen a uvězněn...
Jako malé dítě jsem slýchával příběhy o Tibetu. Měl jsem moc rád ten starý Tibet, který mi v příbězích líčili rodiče a starší Tibeťané. Tibet byl země plná jaků, ovcí, pastevců a jejich stanů, nádherných písní a tanců a také našeho divadla lhamo... Když jsem trochu povyrostl, začal jsem si číst o tibetské historii a o tom, co se tehdy dělo v Tibetu - o okupaci, o exilu... Již jako chlapec jsem zatoužil udělat něco pro Tibet a do Tibetu se alespoň na chvíli podívat.
Po ukončení studií v Bombaji jsem odjel do Ladaku a odsud jsem odešel sám do hor Himálaje a překročil jsem hranici do Tibetu. Bylo to hodně nebezpečné, ale moje touha být v mé vlastní zemi byla silnější, a tak jsem byl ochoten riskovat. Čtyři dny jsem šel přes liduprázdné hory, až jsem přešel hranici. Byl jsem vyčerpaný vysokou nadmořskou výškou, hladový a měl jsem velkou žízeň. Dorazil jsem do města Ngari v západním Tibetu, a tam mě Číňané zatkli. Ve vazbě jsem strávil 12 dnů. Pro mě, jako dvaadvacetiletého člověka ze svobodné země, to bylo nesmírně obtížné. Nejhorší ze všeho byl psychický nátlak, nebo spíše teror, který na mě vyvinuli. Když zjistili, že jsem v Indii absolvoval univerzitu, řekli, že jsem špión, a převezli mě do Lhasy.
Ve Lhase jsem byl umístěn do zadržovací vazby Seithu. Strávil jsem tam tři měsíce a pak jsem byl na zásah indické vlády propuštěn a vyhoštěn zpět do Indie. V Seithu bylo mnoho tibetských politických vězňů a také jsem viděl jednoho nebo dva čínské politické vězně. Političtí vězni žili v nepředstavitelně těžkých podmínkách a vůbec nevěděli, co se děje ve světě, např. že existují různé západní skupiny na podporu Tibetu. Jediné co jim pomáhalo, byla jejich víra a přesvědčení, že dělají správnou věc. To byl opravdový Tibet, tibetský duch, který jsem tam potkal. Přes všechno to strádaní to pro mě bylo velmi inspirující a hodně mě to ovlivnilo.
A tak teď po návratu přináším jejich poselství z vězení sem, do exilu, a snažím se přesvědčovat zejména mladé lidi, kteří nikdy v Tibetu nebyli, aby opravdu pracovali a zasazovali se za svobodný Tibet. To je můj úkol.
Určitě je hodně těžké zvyknout si po odchodu do exilu na ztrátu příbuzných, jinou zemi, jiné lidi, kulturu nebo klimatické podmínky. Zvlášť těžké to však musí být pro umělce, kteří jsou obecně citlivější. Jak se žije tibetskému básníkovi v exilu?
Já se cítím hlavně jako spisovatel. Pobyt v exilu je pro mě velká inspirace, poskytuje mi mnoho témat k práci. Pro umělce je to vždycky velká výzva být exulantem a psát o vnitřních pocitech uprchlíka. Žijete ve svobodné zemi, kde si můžete dělat, co chcete, kromě jediného - možnosti vrátit se domů. Je to absurdní, protože jste ve svobodné zemi, ale není to vaše země. Můžete v ní žít, ale nechcete. A tam, kde žít chcete, nemůžete... Moje tělo je tady, ale moje srdce a moje mysl jsou jinde. To jsou velmi zajímavé paradoxy lidského života, o kterých stojí za to psát.
Jste aktivním členem nevládní organizace Friends of Tibet India. Řekněte nám něco o ní.
Je to indická TSG (Tibet Support Group - skupina na podporu Tibetu). V roce 1999 ji založil náš předseda Sethu Das. Nejdříve byl sám, pak se k němu přidávali další a další a dnes jsme velmi velká organizace. Máme čtyři tisíce členů a 15 poboček v různých indických městech. Pořád nám přibývají noví a noví členové. Jsou to hlavně Indové, Tibeťanů máme málo, ti mají většinou své vlastní organizace. Všichni jsme dobrovolníci, nemáme žádné placené funkcionáře, každý může dělat to, co uzná za vhodné, pokud je to v souladu s našimi cíli.
Co je hlavním cílem vaší organizace?
Svobodný a nezávislý Tibet. Tibet byl nezávislou zemí, a protože exiloví Tibeťané se chtějí vrátit do svobodného a nezávislého Tibetu, je to i naším hlavním cílem.
Není zde nějaký rozdíl mezi vaším cílem a cílem tibetské exilové vlády, která chce "pouze" skutečnou autonomii?
O tom, co chtějí Tibeťané, nerozhoduje Tibetská exilová vláda, ani Friends of Tibet India, ale samotní Tibeťané. Někteří chtějí nezávislý Tibet, jiným stačí autonomie a my se přikláníme k těm prvním.
A co konkrétně děláte?
To nejdůležitější je přinášet povědomí o Tibetu a Tibeťanech do indické společnosti. Pracujeme hlavně ve městech, kde se snažíme vysvětlovat dnešní situaci Tibeťanů a přesvědčovat indickou společnost o správnosti naší věci. Také se snažíme poukazovat na bezpečnostní a jiná rizika, která hrozí z toho důvodu, že Indie sousedí s největší nedemokratickou a totalitní zemí na světě, s Čínou. Stále více obyčejných Indů chápe, že uklidnění na horké severní hranici v horách Himálaje a vyřešení problému Tibetu je v zájmu nejen Indie, ale celé Asie. Jezdíme po různých indických městech, kde promítáme filmy, pořádáme besedy, přednášky, konference, výstavy apod. A také děláme různé protestní akce - demonstrace, vigilie se svíčkami nebo tzv. mírové pochody.
A co vaše kampaň zaměřená na bojkot čínského zboží?
Kampaň "Boycott Made in China" jsme zahájili, protože si myslíme, že je nemorální podporovat totalitní komunistický režim. Miliony Číňanů nemají žádná práva vztahující se k práci, nemohou si založit odborové organizace nebo pracují v "robotárnách", jak se tomu někdy říká. Užitek z prodeje zboží vyrobeného v takových podmínkách má pouze stát a vedoucí pracovníci fabrik, ne obyčejní dělníci. Ti trpí v hrozných pracovních podmínkách a mají velmi dlouhou pracovní dobu. A platy mají velmi nízké. Mnoho věcí se vyrábí v pracovních táborech a ve vězeních, kde vězni nedostávají za práci vůbec nic. Je to opravdu nemorální. To není nic, co by se týkalo pouze Tibeťanů, týká se to všech lidí v Číně bez rozdílu národnosti.
My Tibeťané máme ještě i další důvody, proč bojkotovat čínské zboží. Stejné fabriky jsou i na tibetském území a využívají tibetské nerostné bohatství, ze kterého ale Tibeťané nemají žádný užitek. A proč je čínské zboží tak levné? Kromě ceny práce zde hraje roli i cena surovin. Většinu z nich Číňané získávají z Tibetu, Vnitřního Mongolska a Východního Turkestánu, tj. z okupovaných zemí, kterým nic neplatí.
Na této kampani spolupracujeme s dalšími skupinami na podporu Tibetu ve světě, ale i čínskými exilovými organizacemi. Pomalu dosahujeme i určitých výsledků, ale je to dlouhý a pomalý proces. Počet jednotlivců a organizací, kteří odmítají obchodovat s čínským komunistickým režimem a vydělávat na lidech v pracovních táborech, se pomalu zvyšuje. I vy se k nám můžete připojit prostřednictvím webových stránek www.friendsoftibet.org.
Indie je zejména země vesnic. Působíte i na vesnicích?
Velmi důležitý je pro nás internet, protože v některých, často odlehlých místech Indie máme třeba jen jednoho člena, který se snaží mluvit o Tibetu s lidmi nebo třeba spolupracovat s místními novináři. S takovými členy pak komunikujeme prostřednictvím internetu. Prostě každý může pro Tibet něco udělat, pokud ovšem chce...
[
17.01.2007
autor: Ľubomír Sklenka ]
|
