Články

Ngawang Sangdol v Praze

Den první
V neděli 22. května ráno mi přišla zpráva: "Ngawang dorazila v pořádku do Prahy." V rámci své cesty po nových členských státech EU přijela Ngawang Sangdol nočním vlakem z Varšavy a po krátkém odpočinku se v deset hodin dopoledne setkala s členy Lungty, kteří organizovali její pobyt v Praze.
Během povídání o programu Ngawang na několik příštích dnů přemýšlím, koho mám před sebou. Tibeťanku, mnišku, bývalou politickou vězenkyni, dnes analytičku v oblasti lidských práv pracující pro ICT (International Campaign for Tibet) ve Washingtonu. Mladou ženu přibližně mého věku s nečitelným výrazem ve tváři, jejíž ženskost je ve vnějším projevu patrná, až když se před odchodem do centra Rybanaruby, kde proběhne první přednáška, převlékne do dlouhé šedivé sukně z pevné látky a tradiční tibetské halenky ve světle zeleném odstínu.
Svou první výpověď v Čechách pronáší v klenutém a jemně osvětleném sklepním prostoru s pohledem upřeným před sebe, tichým hlasem, zdánlivě bez emocí a s jistou dávkou strnulosti. Ale potichu pronášená tibetská zpověď postupem času zaznívá o něco hlasitěji a snad i naléhavěji, to když Ngawang v průběhu odpoledne několikrát zopakuje prosbu o pomoc. A její žádosti každý rozumí. Strávila v čínských vězeních a zadržovacích centrech jedenáct let svého života. Vězněn byl i její otec a bratr. Ve vězení má spoustu přítelkyň. Některé z nich zemřely. Ví, že žije díky podpoře jednotlivců, organizací a vlád po celém světě, protože z vězení byla na nátlak světové veřejnosti předčasně propuštěna ve velmi špatném zdravotním stavu. A tak, kamkoliv přijde, mluví. O neustálém bití, ponižování a zastrašování, o tom, jak ji vzali za nohy, pověsili ji hlavou dolů a houpali s ní tak, že narážela hlavou o zem. O vnitřním odhodlání neupadnout, nekřičet a zůstat za každých okolností stát. A o takové bolesti, která je silnější než odhodlání a donutí křičet a prosit, aby už přestali ve chvíli, kdy tělo nemá sílu na další odpor. V místnosti, kde mluví, je naprosté ticho.
Odpoledne se jdeme projít na Pražský hrad, povídáme si a oprašujeme znalosti o památkách. Thubtän Künga, který přijel z Varšavy tlumočit její veřejná vystoupení, překládá společně s Džigmem, učitelem tibetštiny v ČR, kousky české historie do tibetštiny. Později můžeme nečekaně nahlédnout do chrámu svatého Víta, kde dělníci připravují podium pro koncert Pražského jara. Pracovní rachot se pod chrámovou klenbou mísí se zvukem varhan, chvíli posloucháme a snad poprvé vidíme Ngawang trochu se pousmát.
Už v Ryběnaruby se Ngawang ptá po čerstvém zázvoru, tak v restauraci, kam jsme se vypravili na večeři, poprosím číšníka, aby část gamugu, jak se mu tibetsky říká, nakrájel na malé kousky, a tak Ngawang, jež do té doby pije pouze horkou vodu, teď pije horkou vodu se zázvorem. Po trojjazyčném tibetsko-anglicko-českém vyjednávání před sebou brzy máme talíře plné jídla, pro Ngawang kvůli žaludečním potížím způsobeným mučením ve vězení jen velmi málo kořeněného. Když ale zjistí, že je omáčka na těstovinách smetanová, vymění si po krátké domluvě jídlo ze Stewartem Wattersem. Asi třicetiletý politolog pracuje pro ICT v Amsterdamu a Ngawang na cestě po Evropě doprovází. Stewartovy houskové knedlíky si Ngawang jeden po druhém vezme do ruky, namáčí v gulášové omáčce a vypadá to, že jí chutnají. České knedlíky se trochu podobají tibetskému tingmu, které Tibeťané běžně místo příborem jedí rukama. Raději se po večeři prostřednictví Thubtäna Ngawang ptáme, jaké jídlo máme připravit na pondělní večeři a ona navrhuje, že budeme vařit společně. Máme koupit čerstvý špenát, jarní cibulku, hovězí maso a makarony. Krátce po našem rozloučení mi se smíchem ale volá Luboš, že jak se tak vrací zpátky domů a Ngawang vidí kulatý měsíc téměř v úplňku, uvědomí si, že Tibeťané na druhý den podle slaví patnáctý den v měsíci (podle tibetského kalendáře) a ten den prý nejedí maso. Vzhledem k tomu, že většina z nás jsou vegetariáni, to není špatná zpráva. Taky se Ngawang začíná konečně pořádně smát.

Den druhý
V pondělí dopoledne se Ngawang setkává s náměstkem ministra zahraničních věcí pro dvoustranné vztahy Petrem Kolářem. Náměstek mluví o tom, jak je důležité, že je boj Tibeťanů veden nenásilnou cestou a že dialog tibetské exilové vlády s čínskou vládou má plnou podporu české vlády. Nezapomene zmínit, že je pro vládu mnohem snazší vyvíjet konkrétní aktivity ve prospěch tibetské otázky, pokud existuje podpora vycházející v první řadě od lidí a neziskových organizací a jako příklad uvede každoroční vyvěšovaní tibetských vlajek na radnicích a úřadech. Připustí, že s Číňany jednají nejen na politické, ale i na obchodní úrovni, ale zároveň zdůrazní, že lidská práva nezůstávají pozadu a jsou jedním z pilířů zahraniční politiky, a dodá, že jako člen EU máme nyní navíc silnější pozici a možnost lépe prosazovat změny zahraniční politiky v rámci politiky EU. Ngawang Sangdol krátce promluví o sobě a své zkušenosti s čínským vězením, upozorní na osud 11. pančhenlamy Gendün Čhökji Ňimy a jeho více než desetileté zadržování čínskou vládou na neznámem místě a požádá o podporu dalajlamovy střední cesty požadující skutečnou autonomii Tibetu dosaženou nenásilnými prostředky.
Krátce po setkání proběhne v kině Mat tisková konference, na níž zazní i otázka, jestli Tibeťané vůbec chtějí autonomii místo nezávislosti. V odpovědi Ngawang připustí, že nejspíš není Tibeťan, který by úplnou svobodu Tibetu nechtěl, ale že si tibetská exilová vláda dobře uvědomuje, nakolik je podobná představa nereálná a hledá proto jinou cestu, přijatelnou pro obě strany.
Bezprostředně po tiskové konferenci poskytne Ngawang on-line rozhovor pro Lidové noviny. Z několika desítek otázek jsem vybrala jednu: "Jak vypadala Vaše cesta z vězení a ven z Tibetu. Vrátíte se do Tibetu?" Odpověď: "Na svobodu mě oficiálně propustili ze zdravotních důvodů, ve skutečnosti to ale byl výsledek tlaku mezinárodních organizací. Když mě pustili z vězení, měla jsem velkou radost, že se zase shledám s rodinou, ale i po propuštění mě 24 hodin denně sledovali. Do Tibetu se bohužel vrátit nemůžu, protože při propuštění mě přinutili podepsat prohlášení o tom, že neřeknu nic o situaci ve vězení. Kdybych se vrátila, bylo by to pro mě nebezpečné."
Odpoledne se uskuteční veřejná přednáška na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Tentokrát se z tibetštiny překládá pouze do angličtiny. Ngawang trpělivě vypráví svůj příběh, tvář opět bez pohnutí a bez úsměvu. Na otázku, jak se mniškám ve věznici Dabži podařilo do vězení propašovat magnetofon, nahrát na něm dnes již po celém světě známé písně z Dabži a kazetu s nahrávkou dostat z vězení a z Tibetu, Ngawang odpoví jen z poloviny. "Magnetofon jsme na krátkou dobu získaly od vězenkyň zavřených za trestnou činnost. Nahrávku jsme pořídily tajně v noci - jindy to nešlo." Způsob vynesení nahrávky z vězení a další podrobnosti ovšem Ngawang s ohledem na bezpečnost Tibeťanů zapojených do této nebezpečné aktivity několika politických vězenkyň neupřesní. Na závěr Mirek, který v Praze tlumočí vystoupení Ngawang z angličtiny do češtiny, pustí dvanáctiminutový dokument o 11. pančhenlamovi a několik lidí se s Ngawang přijde osobně pozdravit a poděkovat. Je zřejmé, že Ngawang je už docela unavená, pokusíme se jí proto navrhnout, že zrušíme společné vaření. Ona však odmítá, a tak se všichni schováme pod deštníky, protože venku neuvěřitelně leje, a jdeme vařit. Ngawang nakrájí jarní cibulku, menší část hodí na rozpálený olej v hrnci, promíchá a hned zalije studenou vodou, takže hrnec chvíli podezřele prská. Když se začne vařit voda, přidá makarony, trochu soli a poprosí, abychom ochutnali. Nechápavě se na sebe podíváme, nemyslíme si, že by zatím bylo co chutnat, ale vezmu do ruky lžíci a… chutná to jako vyvařené dřevěné prkýnko, říkám ostatním a musíme se tomu smát. Občas vznikají komické situace, to když nás Ngawang o něco poprosí a my jí tak úplně nerozumíme a shodneme se, že chce nejspíš hrnek, takže jí podáváme hrnek a ona zakroutí hlavou, tak přemýšlíme dál a nabídneme jí vidličku, to už se směje na celé kolo a nám je jasné, že jsme se opět nestrefili. Přisolí polévku, přidá trochu pepře, vhodí do hrnce zbytek cibulky a nakrájený špenát a bez dalšího povařování zeleniny je hotovo. S drobnými obavami nabízíme jídlo ostatním a sami také ochutnáme. Polévka nakonec chutná docela dobře a skromné námitky Ngawang, že neumí moc vařit, se mísí s ostýchavým smíchem. Každý z nás je za něj upřímně rád.

Den třetí
V úterý ráno se Ngawang setká se starostou žižkovské radnice Milanem Českým. Schůzka je vlastně jakýmsi poděkováním mladé Tibeťanky za veřejnou podporu českých radnic a úřadů spojenou s akcí Vlajka pro Tibet. Starosta při něm zavzpomíná na dobu naší přímé zkušenosti s komunistickým režimem. Mluví o skutečnosti, že ještě měsíc před pádem komunismu v Československu nevěřil, že by komunismus mohl padnout a že je tedy možné, že by i v Tibetu mohlo dojít k nějaké pozitivní změně během relativně krátké doby. Před odchodem se Ngawang podepíše do knihy hostů. U jejího jména je připsáno "bojovnice za práva Tibetu".
Ze Žižkova jedeme co nejrychlejší cestou na Spořilov, kde Ngawang promluví před šedesáti studenty druhého ročníku gymnázia. Počáteční šum studentů začíná při její výpovědi pomalu utichat, až je ticho úplné. Ngawang popisuje, jak musela stát dlouhé hodiny v pozoru se sklenicí vody na hlavě a novinami v podpaží a mezi koleny, a když už bolest byla nesnesitelná a vylila vodu nebo upustila noviny, následoval další trest.
Těsně před obědem se sejde s předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Josefem Jařabem. Po krátkém rozhovoru požádá Ngawang senátora o založení parlamentní skupiny pro Tibet a odpoví na několik otázek. Jedna z nich směřuje k Olympijským hrám v Pekingu v roce 2008, konkrétně jestli pořádání OH v Číně může pomoci samotnému Tibetu. Ngawang nejprve vyjádří svůj nesouhlas s udělením pořadatelství OH Pekingu, ale zároveň odpoví, že OH v Číně mohou být minimálně dobrou příležitostí k tomu, aby se o Tibetu více mluvilo v souvislosti s lidskými právy.
Po setkání s profesorem Jařabem poobědvá v Senátu se zmocněncem pro lidská práva a poslancem Svatoplukem Karáskem. Setkání je tentokrát méně formální, diskutují spolu o těžkostech při začleňování do demokratické společnosti, o tom, že je česká vláda přece jen svázána obchodem a politikou a že některé aktivity kolem Tibetu poněkud stagnují. Svatopluk Karásek se ptá, v čem konkrétně by mohl pomoci, takže i jeho Ngawang požádá o založení skupiny pro Tibet a je to muž, za kterého opravdu mluví činy, protože zvedne telefon, zavolá své kolegyni Táně Fischerové, poslankyni parlamentu ČR, a zeptá se jestli náhodou před časem nezakládali parlamentní skupinu pro Tibet. Z hovoru vyplyne, že nedávno založili skupinu pro Tchaj-wan, ještě se stihnou domluvit, že skupinu pro Tibet založí, a potom už pan Karásek spěchá na pracovní schůzku.
Odpoledne má Ngawang poprvé volno a jde se s Thubtänem a Džigmem projít po Praze. U Luboše se schází část Lungty. Stewart nám přibližuje organizační strukturu a cíle ICT. Na rozdíl od nás je ICT veliká organizace (jen v Evropě má přes 40 tisíc členů) s několika řádnými zaměstnanci, a tudíž jinými možnostmi. Mluvíme o struktuře Lungty, domlouváme koordinaci některých kampaní a shodujeme se, že pro nás není problém být za ČR pro ICT informačním kanálem. Času na domluvu je ale poměrně málo, zanedlouho se vrací skupinka Tibeťanů, a jede se do České televize, kde bude mít Ngawang přímý vstup do zpravodajského kanálu ČT 24. Večer odjíždí Thubtän zpátky do Varšavy, ještě si u večeře před odjezdem prohlížíme čerstvě vyvolané fotky, smějeme se Thubtänovi, že je na každé fotce vidět s cigaretou v ruce a on se brání, ale směje se taky. Vlastně mi připadá, že se od nedělního rána ještě smát nepřestal. Jeho tibetský humor je podobný našemu českému a celé tři dny nás provázela rošťácky provolávaná tibetská slova khale khale, což v překladu znamená žádný spěch.

Den čtvrtý
Ve středu před odletem do Maďarska má Ngawang volno. Vypraví se se Stewartem a některými členy Lungty do centra Prahy. Přes Karlův most jdeme na Kampu, a i když Kampa není "campa" (tibetské jídlo), dostane Ngawang hlad a jdeme se najíst do čínské restaurace. Ngawang si bez problémů objedná jídlo v čínštině a pokračujeme v cestě. V souboji mezi Petřínskou rozhlednou a lodičkami na Vltavě vyhrají lodičky. Ngawang se přizná, že neumí plavat, ale pádlování si vyzkouší a jde jí opravdu dobře. Andree, Jorisovi a Petrovi odpovídá na spoustu otázek, takže na sebe například prozradí, že neumí zpívat, ale má ráda tibetskou operu lhamo i západní hudbu, že nikdy neochutnala campu na sladko, a že v Americe campu běžně snídá. Že ráda chodí do kina na čínské filmy, protože jim rozumí líp než filmům v angličtině, že má ráda zvířata, ale radši psy než kočky kvůli kočičímu vrnění, které ji trochu leká. Když přijde při jízdě loďkou řeč na vodníky, Ngawang neví, o čem vlastně mluvíme, tak přirovnáme českého vodníka k tibetským luům, sanskrtsky nágům (vodním bytostem) a ona se rozpovídá o pohádkách, které jí vyprávěli rodiče a které jí nepřipadají (na rozdíl od nás) ani trochu drastické.
A pak už je pomalu čas na zabalení posledních maličkostí a na loučení. Necelé čtyři dny utekly jako voda, předáváme Ngawang khatagy a vyprovázíme ji na letiště. V neděli jsme měli strach, že svůj úsměv ztratila v Dabži. V dalších dnech jsme měli příležitost poznat, že víra je silnější než mříže, a že i tam, kde se bolestí ohýbá tělo, může duch zůstat nezlomen.

Tento článek je věnován všem politickým vězňům v Tibetu, kterým Ngawang propůjčila svůj příběh a kterým může pomoct každý z nás.

[  17.01.2007    autor: Marcela Procházková  ]