Písemnictví

Ortog bar

Phüncchog Taši

Jakmile zemi zahalí tma, začnu být neklidný. Když jsem doma, musím ven. Když jsem venku, musím domů. Mám to tak od dětství. Rodiče mi říkávali: "Přestaň se chovat jako pes, který hledá místo, kde by mohl umřít." Uplynulo dvacet let od chvíle, kdy jsem odešel z domu a stal se ze mě tulák. Ale stále se mi ještě nepodařilo tento svůj zlozvyk potlačit. Nebyl jsem doma spoustu let. Připadám si jako cizinec, když se dívám na všechny ty nové ulice a domy na cestě k tržišti, když vidím všechny ty bezvýrazné tváře. Můj pocit nelze vyjádřit slovy. Mými společníky v takových dnech jsou nebe nad mou hlavou a neměnný obrys hory Kailás tam v dálce. Ty mi dávají pocítit klid a štěstí. Je to správné, přiznat, že se sem nechci vrátit? Ale když řeknu, že se nechci vrátit domů, není to také tak úplně pravda. Ten pocit je nesdělitelný. Nikdy se nezbavím lítosti, kterou cítím za to, co se tu odehrálo. Je to můj dluh vůči těmto lidem, který nikdy nesplatím. Jsem zahanben, mám-li jim ukázat svou tvář.
Nejsem nic než vykořeněný uzlíček vědomí. Bloumám bez cíle po hlavní silnici. Falešné tóny písní linoucí se z karaoke barů podél cesty připomínají kvílení démonů štvaných větrem. Lidé v malých roztroušených skupinkách postávají přede dveřmi klubů, barů, restaurací. A jejich majitelé vynakládají veškeré své umění, aby je vlákali dovnitř. Elektrická světla pomrkávající nad vchody některých z těchto podniků mi připomínají pokusy hnědého medvěda, který chce vylákat sviště z jeho nory pomocí nastraženého tuřínu - nebo snahu rybáře, který chytá ryby na háček s červem. Při té představě se rozesměju.
Před jedním barem na protější straně ulice stojí víc kol a motocyklů než kdekoli jinde. Hloučky lidí nazdařbůh vcházejí dovnitř a vycházejí ven. Z toho usuzuji, že tam mají teď napilno. Zastavil jsem se před vchodem. Nezvaný host. Nade dveřmi poblikává elektrické světlo a nápis velkými písmeny oznamuje "Ortog bar". Sakra, co je to za hloupý nápad, dát tomuhle místu takové jméno? Ortog byla původně pláň plná velkých balvanů. Jméno pustého prostranství pak zůstalo kolonii hezkých baráčků, které tam postavili později. Můj smutek a moje vzpomínky jsou spojeny s tím jménem. Dnes se tady ale to staré pojmenování místa a domků, které na něm vyrostly, vynořuje na každém rohu, jako kdyby vstávalo z mrtvých. Při pohledu na jméno Ortog, název místa, kde se kdysi přihodilo cosi, na co nikdy nezapomenu, pociťuji nevolnost a neklid, v hlavě mi víří myšlenky. Kdo tam jen je? V tomto rozpoložení jsem vklouzl do baru.
Zpoza barového pultu se vynořil její obličej. Zůstala pevně vtisknuta do mé paměti, její tvář, kterou jsem neviděl víc než dvacet let. Často jsem myslel na to, jak asi zestárla, ale tvář, kterou jsem tu před sebou spatřil, byla jiná, než jsem si ji zapamatoval. Její vlasy se černě leskly jako havraní peří, jako květy bujely zpod čapky a její obličej byl překryt nánosem mejkapu.(Pravidla to dovolují.) Jediné, co se nezměnilo, byla jizva ve tvaru půlkruhu na její tváři. Vyděšen tím, co jsem spatřil, jsem ustoupil vzad a chtěl jsem odejít. Zároveň jsem ale chtěl zůstat a dívat se na ni. Pomalu jsem přešel k židli v rohu a posadil se. Zvedl jsem límec kabátu, abych si zakryl část obličeje, a pozoroval jsem ji. Bál jsem se, že mě spatří, musel jsem zůstat nenápadný. Naštěstí na barovém pultu byla malá lampička, která osvětlovala postavu a zboží za ní. Ale světlo namířené do místnosti, kde seděli hosté, bylo matné. Zářivka byla obalená zeleným papírem, který zkresloval barvu oblečení i lidských tváří. Jeden druhého tak mohl rozeznat jen při pohledu zblízka. Měla za barem spoustu práce, shýbala se a zvedala, přinášela zboží, přebírala za ně peníze a vracela drobné. Jak jsem poslouchal, dozvěděl jsem se, že tento rok vyzkoušela všechny možné práce - nosila cihly na stavbě, převážela vlnu, obsluhovala v restauraci.
Naposledy jsme se viděli před dvaadvaceti lety. Pocházel jsem z dobré proletářské rodiny, na kterou jsem mohl být hrdý. Dostával jsem pevný plat a stal jsem se kádrem "pojídajícím státní rýži". Potom jsem byl náhle přeřazen jinam. Nedlouho před naším odjezdem jsme byli my, co jsme měli být posláni pryč, povoláni na několikadenní politické školení. Připadal jsem si zvláštně, když jsem znovu oblékl svou starou krásnou uniformu - nažehlený vojenský kabátek, modré kalhoty a koženkové boty - a vyšel jsem ven. Ale byl jsem nevýslovně šťastný. Další den jsme měli schůzi, kde nám vysvětlili, proč nás posílají pryč. Moje přeložení mělo příčinu. Když jsem odcházel ze schůze, byla tam, v rohu protější zdi, stála se skloněnou hlavou a nervózně přejížděla nehty po zdi. Podala mi plněný knedlíček zabalený v šátku. Neprozradil jsem své city. Když za mnou ten den přišla v roztrhaných a záplatovaných šatech, byl jsem zahanbený a bál se, že nás někdo uvidí. Bál jsem se, že její špatný třídní původ ohrozí moji budoucnost. Nevzal jsem si od ní ten kus žvance, co mi nabízela. Jen jsem tam beze slova stál. Později jsem pracoval na stavbě silnice, s lopatou a krumpáčem jsme urovnávali povrch cesty. Po léta jsem byl jako horská ještěrka v prašné větrné pláni. O takovou práci se už nikdo nepral jako dřív. Upadal jsem do deprese. V té době už jsem se bál, že uvidí, jak jsem skončil, a neodvážil jsem se vrátit.
Smích a křik, který se mi dral do uší, přilákal mou pozornost ke skupině mladých, usazených přes uličku. Pohled na tvář jednoho z mladíků, který se smíchem gestikuloval rukama, mě udeřil jako blesk z čistého nebe. Neříká se snad: "Děti se podobají svým otcům jako vejce vejci?" Při pozornějším pohledu se tvář toho chlapce na vlas podobala mé vlastní, jako bychom oba byli otiskem té samé formy. Je dnes šťastný den, nebo nešťastný? Teď jsem měl v jediné chvíli před sebou dvě tváře, které jsem si nejvíc přál spatřit, a které jsem se zároveň nejvíc bál spatřit. Potřeboval jsem je vidět a zároveň jsem se tomu chtěl ze všech sil vyhnout.
Před deseti lety jsem se byl na chlapce podívat u své babičky, bránil se a hýkal jako osel, když mu nůžkami stříhali vlasy. Bylo to obyčejné vesnické dítě, oblečené v černých vlněných šatech. Ukázal jsem mu dárky, co jsem mu přivezl, a nadšeně šel k němu, abych mu byl nablízku. Podíval se na dárky, ale nechtěl se pustit babičky. Správně se říká "živitel bližší než zploditel". V jeho srdci nejsou žádní rodiče, jen jeho babička. Mohl jsem si to zdůvodňovat jak jsem chtěl, ale babičce bylo jasné, že to nepřinese nic dobrého, když otec opustí svého syna. Chtěl jsem jim říct, že jsem musel odjet daleko, abych vydělal na živobytí, ale věděl jsem, že by mi nevěřili. Věděl jsem, že není možné vyjádřit rozhárané city, které jsem choval v nitru. Její rozzlobený výraz napovídal, že ve mně spatřuje nepřítele. Dívala se na mě nenávistným pohledem a pak na mě plivla. Potom, když už jsem byl na odchodu, řekla babička chlapci: "Tohle je tvůj otec. Měl bys to vědět." A potom dodala: "Teď víš, že máš syna, už není důvod, abys sem víc chodil." Doslechl jsem se, že matka dítěte se už přede mnou několikrát pokusila ho navštívit, ale také špatně pochodila. Dokonce se jí ani nepodařilo spatřit ho. V babiččiných očích byla matka ještě horší než já, bez ohledu na měnící se společenské postavení její rodiny. Názory na společenské třídy se dávno změnily, ale babiččino smýšlení se nezměnilo nikdy. Měla vždycky zlou povahu. Ale s tím, jak lidé stárnou, jejich krev řídne a stávají se zlostnějšími. Už jsem nikdy neměl příležitost chlapce navštívit.
Babička zemřela před sedmi lety. Další rok jsem přijel domů na dovolenou a kdosi, kdo znal můj příběh, ukázal na mládence a řekl, že je to můj syn. Mezi rty svíral ledabyle cigaretu a společně s dvěma nesympaticky vyhlížejícími mladíky vstupoval do čajovny. Za okamžik zase vyšli ven, poflakovali se chvíli přede dveřmi a nevěděli, co s načatým dnem. Vyrazil jsem k nim a chtěl ho oslovit, ale můj známý mě zarazil. Říkal: "Kluk pořád vyhrožuje: ´já jim ukážu, těm svým rodičům, co mě přivedli na svět´." V té chvíli jsem pocítil bolest, jako by se mi do srdce zaryla ostrá dýka. Zůstal jsem potom dlouho v místě, kde jsem měl práci, a na domov zapomněl. Pravidelně, kdykoli některý z kolegů jel na prázdniny domů a po návratu vyprávěl o svých kamarádech a o svém domově, připomněl jsem si vlastní osud a vážně uvažoval o tom, že se vrátím domů. Jenže mezitím jsem se doma už dávno stal pro všechny terčem nejrůznějších pomluv, a to mě mrzelo a zahanbovalo. Připadal jsem si jako zavrženíhodný hříšník. Nemohl jsem se jen tak sebrat a přijet domů na prázdniny. A i teď, když jsem se konečně odhodlal přijet, zmítaly mnou pochybnosti.

"Ngöndube, měl by ses pokusit svého otce najít, kdo ví, třeba je to velký boháč. Aspoň bys pořád nebyl na mizině."
"Kdepak, jeho otec je budižkničemu. Kdyby zbohatl, byl by se už dávno pokusil své děti vyhledat."
"Určitě není žádná extra třída, kdo by se mohl jen tak vykašlat na svoje dítě?"
Po těchto řečech, které vedli jeho kamarádi, chlapec promluvil: "Nemluvte hlouposti, stejně tam uvnitř ve svém srdci žádného otce ani matku nemám. I kdyby za mnou přišli, nepřijal bych je."
"Přestaňte řešit nesmysly, pojďme se radši bavit. Ngöndube, zahraj něco."
Zamával na dívku, která měla na starosti magnetofon, a z přístroje se začaly linout tóny písně "Máma je nejlepší na světě". Vstal a začal zpívat.
Byla to spíš legrace než skutečný zpěv. Jeho pitvorný hlas i gesta vyvolávaly mezi kamarády salvy smíchu.
"Ngöndube, vždyť žádnou matku nemáš, tak jak o tom můžeš zpívat?"
Když to slyšel, přestal zpívat a změnil výraz. Obořil se: "A to jsem se narodil z kamene, když nemám matku?"
"Jestli máš matku, tak nám ji ukaž."
"Já vám ještě ukážu." Ustoupil dozadu, popadl ze stolu láhev od piva a hodil ji na posměváčka. Naštěstí ho chlapec včas viděl a stihl uhnout hlavou. Láhev narazila do zdi a roztříštila se. Střepy popadaly na pohovku.
V baru se zvedl povyk. Všichni se dívali směrem, kde seděla mládež, hned se kolem nich shlukl dav zvědavců čekajících, co bude dál. Vyděsilo mě to. Napadlo mě, že Ortog opravdu asi není vhodné místo pro bar.
Dřív se v téhle pustině plné velkých balvanů praly děti a házely po sobě kameny. Povídá se, že tu bylo i několik lidí zabito. Je to docela riskantní nápad, servírovat jídlo a pití na místě s tak divokou historií, z toho nemůže být nic než problémy, pomyslel jsem si.
Když jsem se podíval na provozní, úsměv na její tváři se zatím změnil v hněv a rychle přešla k mladíkům. Rozkřikla se na ně: "Nacpěte si pusy jídlem a naplňte si panděra. Ale jestli se chcete prát, jděte ven, tohle není místo na bitky." Chlapci se přestali hašteřit a zadívali se na provozní. "To my víme, že to není místo na bitky. Na to potřebujeme místo s kameny a vodou." Děvče, které bylo v podniku zaměstnané, vzalo provozní za paži, cosi jí pošeptalo do ucha a stále ještě rozzlobenou ji odvádělo pryč.
Ngöndub sebral ze země hrdlo rozbité lahve. "Udělám jí z té jizvy na tváři celý kruh." Naznačil přitom hrdlem lahve pohyb, takže se všichni jeho kamarádi rozesmáli. Jenže tenhle ztřeštěný svět, kde se ani matka se synem nepoznají, je spíš k pláči než k smíchu. Nemohl vědět, že ta jizva ve tvaru půlkruhu, které se vysmíval, je znamením jeho vlastního příchodu na svět.

Měli jsme v té době poměr. Když otěhotněla, byli jsme tak vyděšení, že jsme nejedli ani nespali. Nakonec jsme se roztřesení strachy rozhodli, že o tom povíme starostovi dřív, než se to provalí. Ten den padal déšť se sněhem. Čekali jsme dlouho, se skloněnými hlavami, opření o zeď vedle dveří starostova domu. Váhavě jsme ho zvenčí zavolali. V tu chvíli se zevnitř ozval srdcervoucí ženský výkřik zároveň s pláčem novorozeného dítěte. Nechápali jsme, co se děje, jen jsme se na sebe podívali s očima rozšířenýma strachem. Z domu se ozval starostův křik: "Který zlořád to přišel k mému domu přivolávat neštěstí?" Vyběhl ven s holí v ruce. Bez sebe hrůzou jsem vyběhl ze dvora, ani jsem nevěděl jak. Ona neměla čas utéct. Zůstala tam stát a starosta ji uviděl. Obořil se na ni: "Sémě démona! Sémě démona? Tys připravila o život matku mého dítěte." Udeřil ji holí do obličeje. Rána začala krvácet a ona se rozplakala. Byla to strašná chvíle. Přesně ve chvíli, kdy jsme tam přišli, žena starosty zemřela při porodu jejich šesté dcery. Ovšem my jsme mu stále potřebovali říct, proč jsme přišli. Počkali jsme, až se jeho žal trochu utiší, a šli jsme za ním znovu. Řekli jsme mu o našem vztahu a o těhotenství. Byl tím, co slyšel, šokován, jako bychom mu oznámili, že se obloha roztrhla na dvě části. Odpověděl, že dva vyvrženci jako my, kteří dělají takové věci, jsou hanbou pro celou čtvrť. Hrozil, že tohle není žádná prkotina a že se to bude muset posoudit se vší vážností. Předtím, než rozhodne, co s námi, chtěl, abychom napsali sebekritiku, kde vysvětlíme, čeho jsme se dopustili a proč.
Žmoulal jsem papír celý den v rukou, až byl celý mastný. I když jsem dal dohromady vše, co jsem se naučil za dva roky školní výuky v naší venkovské škole, jediné, co jsem byl schopen napsat, byla nadnesená hesla jako "Je třeba neustávat v boji proti soukromému vlastnictví a revizionismu". Nevěděl jsem, jak bych měl napsat o tom, co se stalo, a tak jsem jen seděl a přemýšlel. V té době všichni lidé z naší čtvrti pracovali na stavbě přehrady. Byli jsme pohromadě s dětmi označenými třídní nálepkou "feudál" či "zástupce feudálních statkářů". Byli jsme mladí a silní. Občas jsme po návratu z celodenní těžké práce šli rovnou na promítání filmu. Jednou se ve večerní škole promítala jedna ze vzorových revolučních oper, kterou jsme viděli už mnohokrát. Začali jsme hrát na schovávanou, chlapci a dívky dohromady. Jako dost často předtím jsem ji nestydatě pronásledoval. Z ničeho nic popadla moji čepici a rozeběhla se s ní pryč. Jak bychom se v takovou chvíli mohli zabývat třídními rozdíly, které mezi námi tvořily bariéru? Volala na mě od brány školy: "Běž do Ortogu." Běžel jsem za ní. Mezi hromadami poskládaných cihel jsme se zastavili, abychom popadli dech. Ortog byl uprostřed noci tichý, neslyšeli jsme nic než vlastní dech. Ona si náhle stáhla kalhoty a stála přede mnou nahá. To, co jsem si každičký den a každičkou noc vroucně přál, se stalo skutečností. Moje touha už nebyla tajemstvím. Přemýšlel jsem o tom, co se té noci stalo, ale nebyl jsem stále schopen o tom napsat. Nakonec jsem se rozhodl, že svou sebekritiku pronesu ústně.
Za devět měsíců se narodilo dítě. Její rodina byla příliš chudá na to, aby mohla dítě vychovávat, a ona stále neprozradila, kdo je otcem. Nemohli si děcko nechat doma. Promluvil jsem konečně se svým otcem a tři roky jsme ho pak měli u nás. Potom se však otec začal obávat, že by mi to mohlo uškodit, až se budu chtít oženit. Poslechl jsem je. Přál jsem si ochránit náš dobrý třídní původ a nechtěl jsem, aby naše domácnost utrpěla jakoukoli úhonu. Dali jsme děcko k mé babičce, která se ho ujala jako pěstounka.

V tu chvíli vstoupila do baru dívka. Rozhlédla se kolem dokola a potom přešla směrem ke stolu, kde seděli mladíci. "Ngöndube, tak tady jsi. Od včerejška tě hledám. Nikdy by mě nenapadlo, že půjdeš do Ortogu," zahalekala. Měla na sobě vatovaný kabátek, tak krátký, že jí bylo vidět břicho. Vlasy měla střižené velmi nakrátko a neměla v nich žádné ozdoby. Při letmém pohledu byste si mohli myslet, že je to kluk. Když dívka vešla, provozní odhalila dásně a zuby ve snaze přinutit se k úsměvu, za dívčinými zády jsem pak zahlédl na její tváři sarkastický škleb.
Náhle vešla zvenčí jedna ze servírek, které v baru obsluhovaly. Naznačila, že venku je kdosi, kdo chce s provozní mluvit, a ta vyšla ven. Jakmile odešla, nemusel jsem se bát odhalení a zůstal jsem na místě. Dívka, která právě vstoupila, také vrhla na Ngöndubovu přítelkyni podivně nepřátelský pohled. Říkal jsem si, co je na tom děvčeti tak zvláštního. Pokynul jsem jiné ze servírek, aby šla ke mně, a tlumeným hlasem jsem se jí zeptal: "Proč se provozní na tu dívku tak šklebí?" S pohledem upřeným trochu stranou tiše odvětila: "Sestřička tvrdí, že když ta dívka přišla na svět, její otec praštil sestřičku holí a od toho má na tváři tu jizvu, které si můžete všimnout. Proto jí sestřička pohrdá."
V tu chvíli se znovu ozval dívčin pronikavý hlas: "Ngöndube, nemysli si, že se na mě jen tak vykašleš."
"Co to plácáš? Nejsme přeci manželé, abych se na tebe mohl vykašlat."
"Opravdu? Ale jsou tu lidé, kteří to říkají. Střídáš moc často dívčí postele. Tehdy v noci jsi říkal, že si mě vezmeš. Kromě toho, to dítě, které nosím, je tvoje."
"Vážně? Hned napoprvé?"
"Hned napoprvé. Babička říká, že v téhle době duše těžko hledají místo, kam by vklouzly. Proto ženy tak snadno přijdou do jiného stavu." Mládež se začala smát, jak dívka odhaluje svá tajemství. Jeden mladík poznamenal směsicí tibetštiny a čínštiny: "Výborně, výborně. Jen pokračuj. Stačí, když tě budeme dál poslouchat, a už se nemusíme dívat na hanbaté filmy."
Ngöndub se přepaden náhlým smutkem rozplakal. Jeho pláč mi připomněl, jak jsem sám kdysi takto plakal. Toho roku, kdy jsem měl být poslán za prací pryč, jsem byl podroben prozkoumání svého třídního zázemí a vyšetřovatelé z prefektury zjistili, že jsem měl nevhodný vztah s dívkou z vyšší sociální třídy a že jsem otcem jejího dítěte. Bylo mi jasné, že jsem se připravil o šanci získat dobré místo. V té chvíli jsem se také rozplakal. Věděl jsem, co dělám, dával si pozor, ale stejně jsem se chytil do pasti. Od té doby se nebe i země naplnily mými prosbami: "Já už budu hodný a budu zastávat jen správné třídní stanovisko." Nyní toho všeho lituji, kdykoli si na to vzpomenu. Když se mi druzí posmívají, cítím se zahanben a chtěl bych své srdce pohřbít pod zem. A proč je teď Ngöndub nešťastný?
Možná pláče proto, že si uvědomil, že ten samý osud, který potkal jeho, když vyrůstal bez otce a matky, potká teď i jeho dítě. Vyndal ze své náprsní kapsy pár bankovek. "Prosím, běž do nemocnice. A to dítě... Nemám víc peněz než tohle. Snad ti to bude jako vyrovnání stačit."
"Tak jestli jsi to myslel od začátku takhle, tak jsi za mnou raději vůbec neměl chodit." Dívka se rozplakala.
Jejich slova mi vířila v hlavě. Jak mě to mrzí, že nás dva, ač z různých generací, potkal úplně stejný osud! Připadá mi, že kdyby dřív bylo tak jednoduché jako dnes zabránit narození dítěte, nemusela by se už podobná dramata odehrávat. Cítil jsem se jako zavrženíhodný zločinec. Neměl jsem sílu, jen jsem tam seděl a přemýšlel, co by ty dvě děti měly udělat.
"Hele, můj otec je úředníkem ve Lhase. Prý mi tam hledá místo a chce, abych za ním do Lhasy přijel. Potom, až si najdu ve městě práci, přivezu si tě tam. I když se naše dítě mezitím už narodí, nebude na nic pozdě." Lhal. Čekal jsem, že ostatní jeho lži odhalí. Ale oni nic neřekli. Dívka, rozzlobená jeho slovy, vyhrkla: "Nech si sladké řečičky. Jestli je to tak, proč jsi to neřekl už dávno? Neříkáš mi pravdu."
"Dobře, řeknu své tajemství. Nemůžu tě představit svým rodičům. Sám jsem je nikdy neviděl. Jsem na ně naštvaný, že mě na tenhle svět vůbec přivedli, když mě hned opustili. Chtěl bych se jim pomstít. Nemůžu se starat ani sám o sebe a nemám ani žádné příbuzné, kteří by mě podporovali. Jak bych uživil dítě, když si sám nevydělám na živobytí? Nevkládej do mě žádné naděje."
"Pěkně jsi mě obalamutil, ty žebráku!" Dívka propukla v hlasitý pláč a chtěla ho kopnout. Její noha narazila do skleněného stolku. Skleněná deska i všechno sklo ze stolu spadlo na podlahu a ozval se hrozivý zvuk tříštícího se skla. Zrovna v tu chvíli vešla provozní. Zamračeně se na dívku obořila: "Podívej, cos rozbila. To všechno patřilo mně a ty mi za to zaplatíš."
"Co je mi do nějakého skla? To si jen kluci a holky spolu hrají. Neměla bys být tak žárlivá, radši zavři klapačku." Dívka se pustila s provozní do hádky a přitom si stírala slzy z tváří.
"Nemám čas na nějaké žárlení. Nejsem jako vy, holky, co mají každý den v posteli jiného. Když jsi tak chytrá, běž a najdi si manžela."
"Měla bys s tím raději přestat. Stejně jsem se tě chtěla na něco zeptat. Prý jsi kdysi měla s někým poměr, že? A kde je teď tvoje dítě? Dalas ho tajně pryč, jako štěně. Myslíš, že se to o tobě neví? Všichni to vědí."
Provozní na ni ohromeně ukázala: "Ona... ty... ty..." Zakoktala se, slova jí nechtěla ven z hrdla. Ostatní mladíci se začali smát a hvízdat a provozní bezhlesně klesla na zem. Chlapci vstali a posbírali ze stolu zbylé lahve s pivem. Vesele se na sebe podívali, jako druzi ve zbrani, kteří právě vyhráli bitvu, a vyšli ven. Servírky se shlukly kolem provozní. "Sestřičko, sestřičko," volaly prosebně. Stál jsem tam skrytý - ale pak jsem se zapomněl a vyrazil jsem k ní. Klekl jsem si na zem a oslovil ji: "Cekji, Cekji." Ostré světlo ozářilo bar. V tom světle mejkap nemohl zakrýt jemné vějířky vrásek kolem jejích očí, které tam vepsaly ubíhající měsíce a roky. Byly velmi zřetelné. Kolik z těch nesmazatelných vrásek jsem do její tváře vryl já? Dotkl jsem se jejího ramene a znovu zavolal: "Cekji, Cekji."
Před dvaadvaceti lety porodila za matného světla olejové lampičky v jejich starém rodinném domě. Tenkrát jsem ji také takhle volal, když jsem se po dlouhé době znovu dotýkal jejího ramene. Ale tehdy ke mně obrátila svou laskavou tvář. Když se na mě otočila teď, její oči byly lehce rozšířené a její výraz zračil naprosté ohromení. Jako kdyby spatřila rozzuřeného tygra. V jejích očích jsem četl, že ten, koho vidí, je člověk bez jakékoli morálky. Nesnesl jsem ten pohled. Odvrátil jsem se a jen tak tam stál. Dívky kolem na mě vrhaly nevraživé pohledy a tázavě se dívaly na Cekji.
Řekl jsem: "Cekji. Ten chlapec, s kterým ses hádala, byl náš syn." Nevěřícně se posadila. "Cože? Cože?" Zeptala se dvakrát. Opakoval jsem: "Ten chlapec, s kterým ses před chvílí hádala, byl náš syn." Jakmile jsem to vyslovil, Cekji se sebrala a vyšla ven. Šel jsem za ní a rozhlédl se. V dálce se pod lampou u silnice shromáždila mládež a slyšel jsem tříštivý zvuk skla, jak se pivní lahve rozbíjely o silnici.

Překlad Kamila Hladíková

O autorovi:

www.tibetwrites.org - tibetská literatura a mnoho odkazů