Všehochuť

S Lungtou a pastelkami v Diskitu

Když jsem před pár dny dorazila do irského Limericku, krátce po příjezdu do města jsem na jednom z obchodů uviděla výrazně červený štít s nápisem Ladakh. Kromě nezaměnitelných tyrkysů nebylo uvnitř krámku vlastně nic zajímavého k vidění, modrozelené kameny a zlatý nápis nad vchodem mi ale připomněly jinou cestu…

Cesta do kláštera Diskit
Na autobusové nádraží v ladackém Lehu přijíždíme v půl šesté ráno taxíkem. Kromě svých věcí vezeme do kláštera velkou a hlavně těžkou krabici plnou učebnic, které jsme tu nakoupili po domluvě s učiteli, glóbus a výtvarný materiál. Batohy spolu s krabicí připevňujeme na střechu a v šest hodin indického času vyrážíme na cestu. V Lehu ještě míjíme jatka, na volném prostranství mezi domy tu právě stahují z kůže asi dvacet mrtvých zvířat a není to zrovna příjemný pohled. Ale pak už vyjedeme za město, úzká silnice obepne hory a my si z ní ukrajujeme svůj díl a stoupáme výš a výš, tak jak to klikatý had před námi dovolil už tisícům jiných. Hory se prostřednictvím mraků přelévají jedna do druhé, vidíme stáda polodivokých jaků a oslů pasoucích se v malých skupinách na kopcích plných kamení, prudké horské bystřiny a růžové šípkové keře, které mezi šedivými kameny působí až nepatřičně. A netrvá to ani tak dlouho, jak si myslíme, a bezpečně poznáváme ostře zubatý vrchol zasněženého sedla Khardung-la. Na prvním kontrolním stanovišti odevzdáme okopírovaný "permit" a k snídani si dáme vaječnou pakoru, uvařené a oloupané vajíčko, obalené a usmažené v hrachovém těstě. Trochu pálí, ale chutná dobře. Nahoře je v sukni a tričku poměrně chladno, sedím u okýnka a při pohledu na srázy pod námi se občas neubráním sebezáchovnému pocitu strachu, který ještě umocňuje jízda na samém okraji silnice a několik vraků aut, které neměly to štěstí... Občas se autobus nebezpečně zakymácí ze strany na stranu, a to pak tichým úlekem vydechnou všichni cestující. První pohled do údolí Nubry je nádherný. Členité hory v nepřeberném množství hnědých a šedivých odstínů, zpola schované v jemném oparu příliš horkého dne a mezi nimi nečekaně široce otevřené údolí s řekou Šajok uprostřed a po obou stranách jejích břehů stromy, drobná pole a nízké domy s rovnými střechami. V dálce ještě zahlédneme písečné duny, v těch místech prý žijí velbloudi, a o chvíli později uvidíme klášter Diskit se spoustou rozpadajících se čhörtenů v jeho těsné blízkosti. Jsme na místě.

V klášterní škole
Škola na první pohled a ne náhodou víc než školu připomíná chrám. Budovu s příznačnými zlatými gazelami a kolem dharmy na střeše komplexu původně postavili mniši kvůli plánované návštěvě a několikadennímu učení dalajlamy v Diskitu. Učení v chrámu skutečně proběhlo v létě v roce 2003, a když skončilo, požádal dalajlama diskitské mnichy, aby budova po jeho odjezdu z údolí nezůstala zavřená a prázdná. Tak vznikl nápad zřídit v prostorách chrámu školu, a krátce po náboru se počet žáků v klášterní škole rozrostl z původních 17 na dnešních 53 studentů. Součástí komplexu je i výstava thangek přístupná veřejnosti a obytné místnosti pro dalajlamu a jeho doprovod v horním patře budovy. Ty ale nikdo nepoužívá. Pouze jeden malý a velmi skromně zařízený pokoj vedle vchodových dveří slouží jako místo na přespání rinpočhemu z kláštera Tikse, pod jehož působnost klášter Diskit spolu s několika dalšími spadá. První setkání s mladými mnichy nás opravdu překvapí. Všichni kolem chodí nebo pobíhají se sklopenými hlavami, málokdo se ji odváží zvednout, nepozdraví téměř nikdo. Nejdřív si tu nápadnou plachost neumíme vysvětlit. Teprve později si uvědomíme, že jednou z příčin je značná odlehlost kláštera. Cesta z Lehu do údolí Nubry se může protáhnout na několik dlouhých hodin, vede přes nejvýše položené průjezdné sedlo světa, oblast je navíc pro cizince přístupná jen na omezenou dobu a zvláštní povolení, a ne každému proto stojí za to se sem vypravit. Brzy si také všimneme, že tu v porovnání s klášterem Tikse, kde jsme v rámci projektu Kniha pro Ladak strávili předešlé tři týdny, panuje o poznání přísnější řád a respekt k učitelům a autoritám obecně nám místy připadá až přehnaný.

Jeden den v životě diskitského mnicha
Mniši vstávají každý den v půl šesté ráno (těm nejmladším je tu 7 let), a protože školní třídy zároveň slouží jako ložnice, jejich prvním úkolem je přeměnit spací místnost ve školní učebnu, poklidit, umýt se studenou vodou, která je na několika místech venku před školou svedena z horského pramene do úzkých kovových trubek, a sednout si na terasu k rannímu odříkávání textů. V osm hodin ráno jeden z učitelů zazvoní na zvon u kuchyně a mniši seběhnou z přibližně 200 metrů dlouhého, mírného kopce na snídani. Usadí se na zemi za kuchyní na pár natažených plachet, dají si nesolenou pečenou placku, slaný čaj, umyjí plechový hrnek a o poznání pomaleji než dolů na snídani se stejnou cestou vrací zpátky ke škole. V půl desáté na volném prostranství před školou proběhne nástup, který by si nezasvěcenec docela dobře mohl splést s vojenským cvičením. Mniši stojí vyrovnaní v řadách čelem k chrámu, před sebou stejně rovné stíny a plnými hlasy zpívají nejdřív indickou a vzápětí tibetskou hymnu. Někteří mají zavřené oči, nikdo se ani nepohne, jen 53 hlasů v tu chvíli splyne v jeden, co se k okolním horám rozletí rychleji než vítr. A zase na terasu a učit se. V deset hodin začíná oficiální výuka. V pěti třídách se střídají dva státní a jeden klášterní učitel, jedna vyučovací hodina tu trvá reálnou hodinu, a po patnáctiminutové přestávce následuje další. V jednu hodinu se stejným úprkem jako na snídani uhání rychlé nohy schované do tmavě vínových rouch za kuchyni na oběd. Ve dvě hodiny začíná odpolední výuka, trvá do čtvrté hodiny a po ní čeká žáky půlhodinová přestávka na čaj. Od půl páté mají mniši střídavě samostudium, při němž nejčastěji odříkávají mantry a buddhistické texty, nebo výuku filozofie řízenou kačhenem, jedním z nejvyšších duchovních učitelů kláštera. Tu v osm hodin přeruší krátká přestávka na večeři, a když v deset hodin večer jdeme do svého pokoje, vidíme temné, drobné postavičky, jak se ve dvojicích proti sobě učí umění mnišské disputace.

První den v klášteře
Při prohlížení školy si všimneme něčeho, co nás pak trápí celé dva týdny v Diskitu. Snad všichni mladí mniši bez výjimky mají buď nemocné oči nebo strupy a suchá bílá místa na oholených hlavách. Mluvíme s učiteli o příčinách. Tou prvotní nejspíš opravdu bude silné sluneční záření v kombinaci s všudypřítomným prachem, dalšími pak nedostatečná a nekomplexní lékařská péče nebo skutečnost, ze spí mniši ve třídách, kde kromě křídového prachu může jejich oči dráždit i odlupující se černá barva z často natíraných tabulí. Nabízíme všechny své zásoby Opthalmo-Septonexu a Khjence, jeden ze dvou státních učitelů a přímo ukázkový typ "moderního mnicha", jak mu později mezi sebou mnohokrát řekneme, nás poprosí, ať mu ukážeme, jak takovou mastičku do oka dostat. A tak si jeden student s velkýma a už na první pohled bolavýma očima lehne v počítačové učebně na postel určenou návštěvám a Khjence ho schválně zlobí a říká mu, že ho čeká operace a naznačuje, kudy povedou řezy, až se malý mnich i přes mé utěšování doslova třese strachy, a mně je ho při aplikaci mastičky upřímně líto, i když by nemělo, protože za pár dní zjistíme, že docela pomáhá. Chceme ještě domluvit rozvrh hodin na příští dny, od zítřka bude Luboš učit mnichy pracovat s počítačem, já budu mít s dalšími hodiny výtvarky. Už několik týdnů tu také angličtinu učí Petr a Petr z Brna, a když k tomu připočítáme místní učitele, předpokládáme, že domluva nějakou dobu potrvá. Khjence se ale jen tak usměje a prohlásí, ze stačí, když podrobnosti domluvíme až druhý den ráno před výukou. Taky se usmějeme, nic jiného nám ostatně nezbývá a jdeme se podívat do kláštera. Ten je postavený přibližně v polovině vysoké skály nad školou, cesta k němu ale není nijak namáhavá. U jedné z budov potkáváme mnicha klíčníka a ten nám otevře všechny dveře, za které se chceme podívat. Vidíme prastaré podlouhlé svazky tibetských knih zabalené v hedvábí, naleštěné a příjemně nerovné dřevěné podlahy, rozsvícené máslové lampičky a v neposlední řadě i jedno z nejkrásnějších míst celého klášterního komplexu - gönkhang, místnost hrozivých ochránců a božstev. Velké postavy, záměrně zakryté kusy látek, jejichž tušené tvary stejně tak děsí jako lákají k podrobnějšímu zkoumaní.

Ranní púdža
Druhý den ráno jsme vstali dřív a šli se podívat do kláštera na výroční púdžu zasvěcenou ochránkyni Tibeťanů - Táře, a to ve všech jejích 21 podobách. Byli jsme jediní cizinci v místnosti plné mnichů a podle silných svazků na nízkých stolcích jsme poznali, že púdža bude dlouhá. Neustálé odříkávání manter jen čas od času protnul hlas zvonku, pili jsme čaj a pozorovali, jak mniši plynule a jaksi samozřejmě natáčí dlaně a skládají prsty do muder. Když Péťa s Lubošem mezi ukazováním poznali gesto mandaly, které se naučili od mnichů v klášteře Tikse, pokaždé, když ho mniši předvedli, snažili se je co nejrychleji napodobit. Byli sice méně obratní, ale šlo už jim to docela dobře, když si jich všiml starý mnich sedící nedaleko. Ten se taky od té chvíle, když bylo gesto mandaly znovu součástí obřadu, nikdy nezapomněl otočit naším směrem zvednout ruce a výmluvně jimi pokývat na znamení: no tak kluci, teď. Po chvíli další z mnichů přinesl nádobu s tekutinou a začal obcházet ostatní. Ti si část nechali nalít do dlaní, přiložili ruce k ústům a vzápětí mokrými prsty potřeli spánky, hlavu a někteří i oči. Mnich nečekaně přišel i k nám. Tekutina barvou a hustotou připomínala olej, jen byla nápadněji žlutá, pronikavě voněla a plavaly v ní kousky neznámých sušených bylin. Nastavila jsem dlaně a zeptala se Luboše, jestli se můžu bez obav napít a když odpověděl, že můžu, ochutnala jsem a zvláštní chuť identifikovala až o pár týdnů později v Kašmíru. Způsobil ji šafrán.

Výuka v klášterní škole
Po snídani, přesně jak slíbil Khjence, domlouváme rozvrh na příští dva týdny a o půl hodiny později nás čeká první vyučovací hodina. Začínám ve druhé třídě a kluci z Brna mě straší, že je to nejhorší třída ze všech. Vstupuji do ní s mírnými obavami, mniši vstávají ze země a sborově pronesou: "Good morning, Sir." Nemyslím, že by nepoznali, že nejsem muž, prostě jen zopakovali tisíckrát bezmyšlenkovitě pronesenou frázi při vstupu učitele do třídy. Učitel mnichům s neskrývaným úsměvem vysvětlí, že až zase příště vejdu do třídy, mají říct: "Good morning, Madam," a dlouho mi pak nikdo jinak než madam neřekne. Nejenže jsem v obávané druhé třídě, ale navíc když se pořádně rozhlédnu, uvidím mezi studenty i malého mnicha, kterému jsem předchozí den naplnila nemocné oči mastičkou. Nezakrytě se na mě mračí těma uzdravujícíma se očima a mě ještě napadne: to je teda začátek. Pak už rozdám čtvrtky, mniši na ně obkreslí ruce a pastelkami do nich dokreslují, co je napadne, nejčastěji přírodu a domy. Když hodina skončí, seběhnou se i ostatní a obrázky rychle kolují od jednoho k druhému. Čtvrtky jsou za chvíli pomačkané o něco víc než ráno, ale co je to oproti rozzářeným očím, z nichž vyzařuje upřímná radost, spontánnost a chuť pustit se do toho příště znova.
Z Lubošova učení toho moc nevím, naše hodiny se překrývaly. Protože jsme ale v počítačové učebně měli uschovaný všechen výtvarný materiál, někdy jsem se tam stavila pro štětce, nůžky nebo papíry a často slyšela hlasité odříkávání: ka kha ga na ča čha dža ňa… to jak si mniši předříkávali tibetské slabiky, které se tu na počítači učili v tibetštině psát. Když jsem pak do učebny místo pozdravu chodila s naposlouchaným ki ku ke ko, smál se mi Luboš víc než jeho studenti.
V dalších dnech jsme od rána do odpoledne měli výuku, střídali se v jednotlivých třídách a počáteční ostych brzy zmizel. Mile mě překvapilo, že se k malování ve volných chvílích sami od sebe přidali i učitelé. A jak ubývalo barev a bílých čtvrtek, přibývaly kousky příběhů, malovaných častěji venku, pod modrým nebem a žhavým sluncem než v nevelkých třídách.
Stejně jako v Tikse, prováděli i v Diskitu Péťa s Lubošem pravidelná měření sluneční energie pro projekt výstavby solárních panelů minimálně pro jeden z těchto klášterů. V Lehu jsme oslovili místní výrobce solárních panelů a ekologickou organizaci LEDeG, která se příští rok bude podílet na realizaci projektu.
Když nám učitelé dovolili, hráli jsme před večeří frisbee a vůbec nevadilo, když už na létací disk téměř nebylo vidět. Podobných příležitostí tu nebylo tolik, takže se každá musela náležitě využít. Poznali jsme, že si mniši vystačí i s tím málem volného času, co pro sebe mají, a že když se nikdo nedívá, umí se místo odříkávání manter pěkně rošťácky pošťuchovat.

Do vesnice Diskit
Do Diskitu jsme se vypravili jedno odpoledne po škole. Hlavní cestou protékal rozvodněný potok, nedávno tu lokální povodeň dokonce vyplavila dva domy. O kus dál po proudu vody, které jsme se statečně vyhýbali, vyráběla neznámá rodina cihly z nepálené hlíny a sušila je opodál na sluníčku. V celé vesnici pronikavě voněla máta a my se tomu trochu divili, protože jsme ji nikde neviděli růst. Možná ji lidé pěstovali za zídkami navýšenými o sušené pichlavé křoví. Křoví nepůsobilo ani trochu přívětivě. Pravděpodobně nemělo ani tak odradit případného zloděje jako spíš hladové osly a krávy. Ti chodili po celé vesnici v obou směrech a hledali něco dobrého k jídlu. Když nebyla zelenina, pustili se s o něco menší chutí i do odložených papírových krabic místních obchodníků. My jsme později vyráželi nakupovat mrkev a další zeleninu na skromné tržiště do jedné z několika přilehlých ulic a skoro pokaždé jsme ji cestou zpátky rozdali dětem a zvířatům. První den se k nám při procházce vesnicí připojila rezavá, kulhavá fena. A protože v klášteře, jak jsme se stihli dozvědět, měli psa jménem Pepsi, neváhal Péťa s výběrem jména příliš dlouho a z legrace fenu pojmenoval po úplně jiném pití - místním, příšerně sladkém mangovém džusu Maaza. Maaza se od nás od té doby nehnula na krok a my se děsili, co nám na konkurenčního psa řeknou mniši. Nakonec nás ale překvapivě jen doprovodila ke škole, snědla sušenky, které jsme jí přinesli před dveře a vydala se zpátky do vesnice.

Operace
Cestou z vesnice do kláštera jsme se ještě chtěli zastavit u kamaráda Namgjala pod jehož správu patří rozpadající se vesnický chrám, zastrčený tak, že o něm vědí převážně jen místní. Házeli jsme kamínky do okna, Namgjal ale nebyl doma. Přišel se za námi podívat až druhý den do školy a my brzy přišli na důvod jeho nepřítomnosti. Doprovázel do nemocnice svého synovce, čtrnáctiletého mnicha jménem Dordže Gjalcchän. Gjalcchän má vrozenou srdeční vadu a doktoři v Lehu jen potvrdili to, co mnozí tušili už delší čas: mladý mnich musí co nejdřív podstoupit operaci srdce. V Indii si ale každý podobný zákrok hradí sám. Operace by přišla na sto tisíc rupií, přibližně šedesát tisíc českých korun a to je pro klášter obrovská částka. Gjalcchänova rodina by podobný obnos nejspíš nesehnala vůbec. Namgjal nám vypráví příběh svého příbuzného a myslím, že se v tu stejnou chvíli všichni v duchu rozhodujeme, že mladému mnichovi pomůžeme. Ještě ten den dojdeme do vesnice zatelefonovat kamarádovi do Čech a požádat ho o půjčku a poslání peněz. Ten naštěstí bez váhání souhlasí a my jdeme říct mnichům, že s penězi na operaci nebude problém. Druhý den nám na oplátku mniši přijdou vyřídit vzkaz. Chlapcova rodina se od nich dozvěděla o našem záměru a pozvala nás domů na večeři. Ptají se, kdy bychom mohli přijet do nedaleké vesnice jménem Hunder, a i když jsme z pozvání mírně rozpačití, domluvíme se na následující večer. Jedeme džípem i s učiteli a na místě, kde končí silnice, vystoupíme a pokračujeme pěšky úzkou pěšinou mezi nízkými stromy. Gjalcchänův rodný dům poznáme okamžitě. Před vchodovými dveřmi stojí v dlouhé řadě celá jeho rodina, neznámí lidé, přesto, když kolem nich procházíme, tiše se rozpláče jedna z žen a nám je jasné, že právě beze slov promluvila matka nemocného dítěte. Se všemi se pozdravíme, vejdeme dovnitř a první pohled nám prozradí, že je mnichova rodina velmi chudá. V místnosti jsou pouze nízké stolky a v rohu vedle okna skromný oltář s několika starými ikonografickými obrázky, stěny jsou holé. Dostáváme čaj a geše, doktor filozofie a zároveň příbuzný rodiny na úvod ladacky poděkuje za naši pomoc. Taši jeho slova překládá do angličtiny. Před jídlem nás ještě čeká debata. Vede ji geše a celé to vypadá jako malé soukromé učení. Večeře je nad poměry bohatá a sestává z několika chodů, které nám postupně přináší členové rodiny. Ti se ovšem večeře podle tradice vůbec neúčastní a nám to připadá trochu zvláštní. Do dveří čas od času nakoukne jen Gjalcchänův usměvavý mladší bratr a domácí kočka. Ochutnáme čhuru, sýr se skleněnými nudlemi, sojové maso se zeleninou a květák v hnědé omáčce. Jako přílohu rýži a knedlíky tingmo. Večeře je výborná. A pak už nevydržíme a ptáme se gešeho, jestli by na chvíli mohla přijít i chlapcova rodina. Vejde maminka, tatínek a babička. I bez překládání z ladačtiny do angličtiny by nám bylo jasné, že se nám snaží poděkovat a i na tváři babičky brzy vidíme slzy. Na závěr nám tatínek předá khatagy, obřadní stuhy, a když se loučíme, stiskne mě Gjalcchänova maminka dlouze a pevně a její pohled podruhé řekne víc než slova. Pak už vyjdeme do naprosté tmy, jen jedna lucerna nám svítí na cestu k autu a nad hlavami nebe plné hvězd.

Krátce před odjezdem
Při jednom vyučovacím odpoledni jsem se mnichů z páté třídy ptala, jestli vědí, co znamená slovo "výstava". Nevěděli, a tak jsem jim jednoduchou angličtinou popisovala velký dům, a v něm v místnosti na zdech pověšené obrázky, které malovali, a lidi, kteří si do toho domu přišli jejich kresby prohlédnout. Tahle myšlenka se jim docela líbila a já byla ráda, protože nás už před cestou do Indie napadlo, že v Čechách začátkem příštího roku uspořádáme výstavu obrázků a fotek z obou klášterů. Slíbila jsem mnichům, že pak ten velký dům s obrázky i lidmi vyfotím a fotky jim pošlu.
Přiblížil se čas návratu. Mnichům po týdenních závěrečných zkouškách začínaly prázdniny. Balila jsem obrázky a myla misky od temperových barev, mniši mi pomáhali, až měli prsty modré od inkoustu, prali si mnišská roucha a chystali se na cestu domů. Údolí bylo ospale klidné a já tušila, že i když mi zůstanou vzpomínky, bude mi chybět ten všudypřítomný smích rozléhající se po širokém údolí stejně hluboce jako zvuk odříkávaných manter.

[  18.01.2007    autor: Marcela Procházková  ]