|
O příchodu prvních muslimů do Tibetu se toho ví málo. Údajně přišli už někdy ve 12. století z Kašmíru a Ladaku. Nejvíce jich však přišlo v polovině 17. století za vlády pátého dalajlamy, většinou kvůli hladu, který tehdy vládl v Kašmíru. Jiní přišli jako vojáci. Roku 1841 do Tibetu vstoupila kašmírská armáda Dogrů. Když byla poražena, mnozí ze zajatých muslimů z Kašmíru a Ladaku se rozhodli zůstat v Tibetu. Zůstali tam i někteří hinduisté ze stejné armády. Ti přestoupili na islám a mimo jiné v Tibetu zavedli pěstování meruněk a jablek.
Tibetští muslimové se zabývali hlavně obchodem. Do Kalkaty vozili pižmo, zlatý prach, léčivé byliny a další zboží, zpět do Tibetu dováželi hlavně šafrán, indické hedvábí a kašmírský brokát. Také vyráběli tradiční tibetské oděvy a pokrývky hlavy.
Tibetští muslimové jsou sunnité. V tibetské historii bylo poměrně běžné, že si Kašmířan vzal za ženu Tibeťanku, a ta musela přestoupit na islám. Kašmířané měli v Tibetu status cizince. Když se smíšenému páru narodil chlapec, byl považován za indického občana, dcera byla považována za Tibeťanku. Díky sňatkům se tak muslimská obec v Tibetu postupně zvětšovala, takže před rokem 1959 v centrálním Tibetu žilo asi 3000 tibetských muslimů. Mluvili tibetsky, byli nedílnou součástí většinové společnosti a kromě muslimských zvyků ctili i zvyky tibetské. O jejich duchovní život se staralo několik mešit, kolem nichž se většina tibetských muslimů shromažďovala - čtyři mešity stály ve Lhase, dvě v Žikace a jedna v Cethangu.
O rozkvět jejich obce se významně zasloužil pátý dalajlama Ngawang Lozang Gjamccho (1617-1682), který dekretem tibetským muslimům udělil zvláštní privilegia. Podle tohoto dekretu si mohli své věci rozhodovat samostatně a volit pětičlennou radu panč, která se starala o jejich zájmy. Spory mezi sebou mohli rozhodovat nezávisle podle práva šaría. Mohli podnikat a obchodovat a byli osvobozeni od daně. Maso mohli jíst i v měsíci saga dawa, kdy je buddhisté měli zapovězeno, a v přítomnosti vysokých buddhistických představitelů v době svátku monlam nemuseli na projev úcty sundávat pokrývku hlavy. Jejich zástupci byli zváni na významné státní oslavy. Kromě toho jim 5. dalajlama věnoval půdu pro mešitu a hřbitov: Říká se, že dalajlama tehdy vystřelil šíp a řekl, že místo, kam dopadne, případně muslimům. Toto místo, vzdálené asi 12 km od Lhasy, tak dostalo název Gjangdalingka, Park vzdáleného šípu.
V Tibetu nechyběly ani muslimské základní školy, kde se vyučoval korán a urdština. Dvě byly ve Lhase a jedna v Žikace. Po ukončení studia v těchto školách někteří studenti odcházeli do Indie, kde studovali na vysokých školách. Mnozí z nich tyto školy úspěšně absolvovali a zvládli arabštinu, urdštinu a perštinu. Nejvýznamnějším tibetským muslimským učencem byl Faidhulláh, který do tibetštiny přeložil básně perského básníka Šejcha Sa'dího. Mezi Tibeťany je dodnes známý pro svou knihu aforismů Khačhe phalü namthar (Několik rad od muslima), ze které rádi citují.
Když po povstání v roce 1959 dalajlama odešel do indického exilu, následovaly jej tisíce Tibeťanů. Většině tibetských muslimů se však do exilu podařilo odejít až o rok později. Mezitím museli snášet stejné represe jako jejich buddhističtí spoluobčané. Řada jejich představitelů byla uvězněna. V roce 1960 se tibetští muslimové obrátili na indický konzulát ve Lhase a na základě svého kašmírského původu zažádali o indické občanství. Indické úřady byly zpočátku ochotny přiznat indické občanství jen těm, kteří měli trvalé bydliště v indickém státě Džammú a Kašmír, těm, kteří občas navštěvovali Indii a těm, jejichž rodiče nebo prarodiče se narodily v Indii. Koncem roku 1959 však indická vláda nečekaně prohlásila, že všichni tibetští muslimové jsou indickými státními příslušníky a mají nárok na indické občanství.
Tehdy čínské úřady tibetské muslimy oklamaly a pod příslibem, že jim bude dovoleno opustit Tibet, je přiměly k prodeji majetku. Svůj slib však nakonec nesplnily a místo toho ostatním Tibeťanům zakázaly prodávat muslimům potraviny. Mnoho starých tibetských muslimů a dětí tehdy zemřelo hlady. Ti, kterým se podařilo překročit hranici do Indie, se postupně v letech 1961 až 1964 přesunuli do Kašmíru. Indická vláda je ubytovala ve třech velkých budovách v kašmírském hlavním městě Šrínagaru.
V prvních dvou desetiletích v exilu se tibetští muslimové přizpůsobovali novým podmínkám a konsolidovali svou obec. Mnozí z nich odešli do Saúdské Arábie, Turecka a Nepálu. Někteří odešli hledat lepší živobytí v jiných částech Indie. O jejich osud se zajímal i dalajlama, na jehož žádost jim stát Džammú a Kašmír věnoval půdu. Dalajlama také podpořil vznik sdružení tibetských muslimských uprchlíků (Tibetan Muslim Refugee Welfare Association), které hned začalo připravovat projekty na zlepšení hospodářských poměrů tibetských muslimů a vzdělání jejich dětí. Založili středisko rukodělné výroby, prodejnu a školu a tibetská vláda založila zdravotní středisko. Další peníze poskytla Saúdská Arábie na výstavbu 144 domů a mešity v nové osadě. Dokončeny byly v roce 1985.
Mimo Tibet dnes žije něco přes 2000 tibetských muslimů. Z nich asi 25 rodin žije v Nepálu, 20 v zemích Perského zálivu a v Turecku. Padesát rodin žije v oblasti Dárdžilingu a Kalimpongu poblíž tibetských hranic v severovýchodní Indii. V nové osadě ve Šrínagaru jich žije zhruba 1200.
O současné situaci tibetských muslimů v Tibetu se toho dnes mnoho neví. Podle jedné zprávy jich tam dnes žije asi 3000. Ve Lhase jich údajně žijí zhruba dva tisíce a snaží se zachovat své tradice. Po tibetském národním povstání a především v době kulturní revoluce však byli vytrženi z kořenů: jejich staré listiny, matriky a korány pohltily plameny a jejich mešita byla přestavěna na kino.
Současně v Tibetu žije údajně 20 000 čínských muslimů, Chuejů. Na rozdíl od Chanů, etnických Číňanů, nejsou do Tibetu přesouváni rozhodnutím úřadů, ale přicházejí z vlastní vůle s podnikatelskými záměry. Otevírají si tu restaurace a obchůdky a na rozdíl od tibetských konkurentů, kteří své obchůdky často zavírají kvůli oslavám, poutím, piknikům a dalším společenským událostem, Chuejové (stejně jako Chanové) věnují prakticky veškerý svůj čas podnikání. Chuejové, kteří jsou velmi vynalézaví a podnikaví, také dnes úspěšně vyrábějí a prodávají tradiční tibetské zboží - nože, koberce, hudební nástroje, boty, nudle atd. Tibeťané jim v tom konkurovat nemohou a zřejmě ani nechtějí.
Podle článků Masooda Butta, Alexandra Berzina, Pratibha Chauhana a dalších materiálů
[
18.01.2007
autor: Miroslav Pošta ]
|
