Články

Historický statut Tibetu

M.C. van Walt van Praag je generálním tajemníkem UNPO (Unrepresented Nations and Peoples Organization) se sídlem v Haagu.

Tibetská vláda v exilu vedená Jeho Svatostí dalajlamou, tibetskou hlavou státu a duchovním vůdcem v exilu, trvale zastává názor, že Tibet je nelegálně okupován Čínou od doby, kdy provedla invazi do tohoto nezávislého státu (v letech 1949-1950). Čínská lidová republika (ČLR) však trvá na tom, že její vztah k Tibetu je čistě vnitřní záležitostí, protože Tibet je a po staletí byl integrální součástí Číny. Otázka postavení Tibetu je proto v zásadě otázkou právní, jež však má bezprostřední politický dopad.

ČLR nezdůvodňuje svůj nárok na nadvládu nad Tibetem výsledky svého vojenského dobytí a obsazení Tibetu v letech 1949-50. Takový nárok by těžko mohla vznést, neboť kategoricky odmítá jako protiprávní všechny nároky předkládané jinými státy, jsou-li založeny na dobytí, okupaci či vnucení nerovnoprávných smluv. Namísto toho se ČLR ve svém nároku na Tibet opírá výlučně o teorii, že se Tibet stal integrální součástí Číny před sedmi sty lety.

Přestože počátek tibetského státu je kladen do roku 127 před naším letopočtem, země ve své dnešní podobě byla poprvé sjednocena v sedmém století n.l. Po tři následující století byl Tibet jedním z nejmocnějších států Asie, jak potvrzují nápisy na sloupu v Pótale a čínské letopisy té doby. Mírová smlouva mezi Tibetem a Čínou z let 821-823 určila hranice mezi oběma zeměmi a vyhlásila, že Tibeťané budou šťastni v Tibetu a Číňané v Číně.

Za expanze Čingischánovy mongolské říše směrem na západ do Evropy a směrem na východ do Číny ve třináctém století uzavřeli tibetští buddhističtí vůdcové dohodu s Mongoly, aby zabránili dobytí Tibetu. Tibetský lama jim výměnou za ochranu slíbil politickou věrnost a prokazování duchovních služeb. Náboženský vztah mezi Tibeťany a Mongoly získal takový význam, že když o pár desetiletí později Kublajchán dobyl Čínu a založil tam svou dynastii, požádal opata kláštera v Sakji, aby se stal nejvyšším duchovním hodnostářem jeho říše. Mongolská říše byla ovšem téměř světovládná a ať už byly vztahy mezi jejími vládci a Tibeťany jakékoliv, Mongolové nikdy administrativně nespojili Čínu s Tibetem.

Tibeťané své svazky s Kublajchánovými nástupci přerušili v roce 1350, tedy dříve, než si Čína znovu získala nezávislost na Mongolech, a až do 18. století pak nebyli pod žádným čínským vlivem. Po celou dobu čínské dynastie Ming (1386-1644) neměl Tibet žádné svazky s Čínou. Dalajlama, jenž se stal s pomocí Mongolů suverénním vládcem Tibetu v roce 1642, si však vytvořil úzké náboženské vazby k mandžuským císařům, kteří ovládli Čínu a založili tam novou dynastii (vládla od roku 1644 až do roku 1911). Dalajlama se stal duchovním vůdcem mandžuského císaře, za což přijal jeho ochranu. Podobný vztah však udržoval též s některými tibetskými i mongolskými šlechtici; navíc šlo o jedinou vazbu mezi mandžuskou dynastií a Tibetem, jež sama o sobě neměla vliv na tibetskou nezávislost.

Na politické úrovni někteří mocní mandžuští císařové v období 1720-1792 získali určité pozice v Tibetu, neboť tam čtyřikrát vyslali vojska k dalajlamově ochraně a někteří jejich vyslanci ve Lhase uplatňovali určitý vliv, zejména na zahraniční vztahy. Na vrcholu mandžuské moci se situace podobala vztahu velmoci a jejího satelitu či protektorátu, tj. dosáhla takové míry závislosti, která je sice politicky významná, ale nezpochybňuje samostatnou existenci slabšího státu. Do mandžuské říše, natož do Číny, nebyl Tibet nikdy včleněn a své vztahy se sousedními státy si nadále určoval převážně sám. Mandžuský vliv však trval jen několik desetiletí a patřil již v podstatě minulosti, když Britové v roce 1904 nakrátko vtáhli do Lhasy a uzavřeli bilaterální dohodu s Tibetem, Lhaskou konvenci. Císařské síly se pokusily svůj skutečný vliv obnovit v roce 1910, kdy podnikly invazi do Lhasy a obsadily ji, ale v roce 1911 bylo v čínské revoluci císařství svrženo; jeho vojáci se na základě čínsko-tibetské mírové smlouvy vzdali tibetské armádě a byli vráceni do Číny. Dalajlama pak potvrdil plnou nezávislost Tibetu jak prohlášením k lidu, tak i navenek oznámením k hlavám států a uzavřením smlouvy s Mongolskem.

Statut Tibetu po odchodu mandžuských vojsk je nezpochybnitelný, neboť veškeré vztahy mezi dalajlamou a mandžuskou dynastií v Číně po pádu císařství zanikly. Od roku 1911 do roku 1950 Tibet úspěšně odolával všem vnějším vlivům a vystupoval po všech stránkách jako plně nezávislý stát. Udržoval diplomatické vztahy se svými sousedy, Nepálem a Bhútánem, s Británií a nakonec i s nezávislou Indií. Jeho vztahy s Čínou zůstávaly napjaté, neboť Číňané tvrdili, že Tibeťané jsou jednou z pěti čínských ras a vyzývali Tibet, aby se připojil k čínské republice. Britové se pokusili najít řešení na tripartitní konferenci v Simle (1913), kde se všechny tři státy sešly jako rovný s rovným. Konference sice skončila neúspěchem, ale Tibet a Velká Británie na ní uzavřely bilaterální obchodní a pohraniční dohody (Indie byla tehdy britská!) a zavázaly se, že nepodpoří žádné zvláštní postavení Číny v Tibetu, pokud tato neuzná jeho plnou samostatnost a územní integritu - což se nestalo.

V následujícím období až do roku 1949 Tibet neudržoval rozsáhlé mezinárodní styky, ale ty státy, s nimiž je měl, s ním jednaly jako s každým jiným suverénním státem. Jeho mezinárodní statut se v ničem nelišil např. od Nepálu, který v roce 1949 na své přihlášce do OSN uváděl diplomatické vztahy s Tibetem jako doklad toho, že je samostatným subjektem mezinárodního práva. Za druhé světové války zůstal Tibet přes velký americký, britský a čínský tlak neutrálním státem.

Obrat v tibetské historii nastal v roce 1949, kdy armáda ČLR vstoupila do Tibetu, porazila malou tibetskou armádu, obsadila půlku země a vnutila tibetské vládě Sedmnáctibodovou smlouvu o mírovém osvobození Tibetu (květen 1951). Protože byla přijata pod nátlakem, nebyla tato smlouva z hlediska mezinárodního práva platná. Přítomnost 40 tisíc vojáků, hrozba obsazení Lhasy a nebezpečí úplného zničení tibetského státu znamenaly, že Tibeťané neměli na vybranou.

Jak narůstal odpor proti čínské okupaci, zvyšovala se i míra čínské represe, včetně ničení náboženských staveb a věznění mnichů a dalších osobností. V roce 1959 propuklo velké povstání ve Lhase. Číňané je rozdrtili, přičemž jen v oblasti Lhasy zahynulo 87 tisíc Tibeťanů, a dalajlama uprchl do Indie, kde nyní sídlí s tibetskou exilovou vládou. V roce 1963 zde vyhlásil ústavu demokratického Tibetu. Mezitím v Tibetu samotném náboženský útlak, trvalé porušování lidských práv ani systematické ničení historických a náboženských památek okupanty nedokázaly zlomit vůli tibetského národa k odporu. Více než šestina populace, 1,2 miliónu Tibeťanů, přišlo o život v důsledku čínské okupace. Součástí genocidy je i plánované přesídlování etnických Číňanů do Tibetu, směřující k tomu, aby se Tibeťané stali menšinou ve vlastní zemi. Nová generace Tibeťanů je však zjevně stejně odhodlána získat své vlasti nezávislost, jako byla ta předchozí.

V průběhu dvoutisícileté historie se Tibet dostal do určité míry pod cizí vliv jen po krátká období ve třináctém a osmnáctém století. Sotva která nezávislá země se dnes může pochlubit něčím podobným. Jak prohlásil irský velvyslanec v OSN při rozpravě Valného shromáždění na témat Tibetu, po tisíce let byl Tibet tak svobodný a měl takovou vládu nad svými věcmi, že by mu to mohl závidět kterýkoli národ přítomný na tomto Shromáždění, a byl tisíckrát nezávislejší a svobodnější než mnohé národy zde zastoupené. Filipínský delegát, podobně jako mnozí jiní, prohlásil za nesporné, že v okamžiku invaze byl Tibet nezávislým státem. Z právního pohledu Tibet svou státnost nikdy neztratil, neboť trvající okupace jeho suverenitu nepřenesla na Čínu, a ta to ostatně ani netvrdí; opírá své nároky výlučně o údajné podřízení Tibetu některým z nejsilnějších čínských vládců ve 13. a 18. století (mongolskému Kublajchánovi a mandžuské dynastii), což ovšem byli i z čínského pohledu cizí vládcové.

M.C. van Walt van Praag je generálním tajemníkem UNPO (Unrepresented Nations and Peoples Organization) se sídlem v Haagu.

Tibetská vláda v exilu vedená Jeho Svatostí dalajlamou, tibetskou hlavou státu a duchovním vůdcem v exilu, trvale zastává názor, že Tibet je nelegálně okupován Čínou od doby, kdy provedla invazi do tohoto nezávislého státu (v letech 1949-1950). Čínská lidová republika (ČLR) však trvá na tom, že její vztah k Tibetu je čistě vnitřní záležitostí, protože Tibet je a po staletí byl integrální součástí Číny. Otázka postavení Tibetu je proto v zásadě otázkou právní, jež však má bezprostřední politický dopad.

ČLR nezdůvodňuje svůj nárok na nadvládu nad Tibetem výsledky svého vojenského dobytí a obsazení Tibetu v letech 1949-50. Takový nárok by těžko mohla vznést, neboť kategoricky odmítá jako protiprávní všechny nároky předkládané jinými státy, jsou-li založeny na dobytí, okupaci či vnucení nerovnoprávných smluv. Namísto toho se ČLR ve svém nároku na Tibet opírá výlučně o teorii, že se Tibet stal integrální součástí Číny před sedmi sty lety.

Přestože počátek tibetského státu je kladen do roku 127 před naším letopočtem, země ve své dnešní podobě byla poprvé sjednocena v sedmém století n.l. Po tři následující století byl Tibet jedním z nejmocnějších států Asie, jak potvrzují nápisy na sloupu v Pótale a čínské letopisy té doby. Mírová smlouva mezi Tibetem a Čínou z let 821-823 určila hranice mezi oběma zeměmi a vyhlásila, že Tibeťané budou šťastni v Tibetu a Číňané v Číně.

Za expanze Čingischánovy mongolské říše směrem na západ do Evropy a směrem na východ do Číny ve třináctém století uzavřeli tibetští buddhističtí vůdcové dohodu s Mongoly, aby zabránili dobytí Tibetu. Tibetský lama jim výměnou za ochranu slíbil politickou věrnost a prokazování duchovních služeb. Náboženský vztah mezi Tibeťany a Mongoly získal takový význam, že když o pár desetiletí později Kublajchán dobyl Čínu a založil tam svou dynastii, požádal opata kláštera v Sakji, aby se stal nejvyšším duchovním hodnostářem jeho říše. Mongolská říše byla ovšem téměř světovládná a ať už byly vztahy mezi jejími vládci a Tibeťany jakékoliv, Mongolové nikdy administrativně nespojili Čínu s Tibetem.

Tibeťané své svazky s Kublajchánovými nástupci přerušili v roce 1350, tedy dříve, než si Čína znovu získala nezávislost na Mongolech, a až do 18. století pak nebyli pod žádným čínským vlivem. Po celou dobu čínské dynastie Ming (1386-1644) neměl Tibet žádné svazky s Čínou. Dalajlama, jenž se stal s pomocí Mongolů suverénním vládcem Tibetu v roce 1642, si však vytvořil úzké náboženské vazby k mandžuským císařům, kteří ovládli Čínu a založili tam novou dynastii (vládla od roku 1644 až do roku 1911). Dalajlama se stal duchovním vůdcem mandžuského císaře, za což přijal jeho ochranu. Podobný vztah však udržoval též s některými tibetskými i mongolskými šlechtici; navíc šlo o jedinou vazbu mezi mandžuskou dynastií a Tibetem, jež sama o sobě neměla vliv na tibetskou nezávislost.

Na politické úrovni někteří mocní mandžuští císařové v období 1720-1792 získali určité pozice v Tibetu, neboť tam čtyřikrát vyslali vojska k dalajlamově ochraně a někteří jejich vyslanci ve Lhase uplatňovali určitý vliv, zejména na zahraniční vztahy. Na vrcholu mandžuské moci se situace podobala vztahu velmoci a jejího satelitu či protektorátu, tj. dosáhla takové míry závislosti, která je sice politicky významná, ale nezpochybňuje samostatnou existenci slabšího státu. Do mandžuské říše, natož do Číny, nebyl Tibet nikdy včleněn a své vztahy se sousedními státy si nadále určoval převážně sám. Mandžuský vliv však trval jen několik desetiletí a patřil již v podstatě minulosti, když Britové v roce 1904 nakrátko vtáhli do Lhasy a uzavřeli bilaterální dohodu s Tibetem, Lhaskou konvenci. Císařské síly se pokusily svůj skutečný vliv obnovit v roce 1910, kdy podnikly invazi do Lhasy a obsadily ji, ale v roce 1911 bylo v čínské revoluci císařství svrženo; jeho vojáci se na základě čínsko-tibetské mírové smlouvy vzdali tibetské armádě a byli vráceni do Číny. Dalajlama pak potvrdil plnou nezávislost Tibetu jak prohlášením k lidu, tak i navenek oznámením k hlavám států a uzavřením smlouvy s Mongolskem.

Statut Tibetu po odchodu mandžuských vojsk je nezpochybnitelný, neboť veškeré vztahy mezi dalajlamou a mandžuskou dynastií v Číně po pádu císařství zanikly. Od roku 1911 do roku 1950 Tibet úspěšně odolával všem vnějším vlivům a vystupoval po všech stránkách jako plně nezávislý stát. Udržoval diplomatické vztahy se svými sousedy, Nepálem a Bhútánem, s Británií a nakonec i s nezávislou Indií. Jeho vztahy s Čínou zůstávaly napjaté, neboť Číňané tvrdili, že Tibeťané jsou jednou z pěti čínských ras a vyzývali Tibet, aby se připojil k čínské republice. Britové se pokusili najít řešení na tripartitní konferenci v Simle (1913), kde se všechny tři státy sešly jako rovný s rovným. Konference sice skončila neúspěchem, ale Tibet a Velká Británie na ní uzavřely bilaterální obchodní a pohraniční dohody (Indie byla tehdy britská!) a zavázaly se, že nepodpoří žádné zvláštní postavení Číny v Tibetu, pokud tato neuzná jeho plnou samostatnost a územní integritu - což se nestalo.

V následujícím období až do roku 1949 Tibet neudržoval rozsáhlé mezinárodní styky, ale ty státy, s nimiž je měl, s ním jednaly jako s každým jiným suverénním státem. Jeho mezinárodní statut se v ničem nelišil např. od Nepálu, který v roce 1949 na své přihlášce do OSN uváděl diplomatické vztahy s Tibetem jako doklad toho, že je samostatným subjektem mezinárodního práva. Za druhé světové války zůstal Tibet přes velký americký, britský a čínský tlak neutrálním státem.

Obrat v tibetské historii nastal v roce 1949, kdy armáda ČLR vstoupila do Tibetu, porazila malou tibetskou armádu, obsadila půlku země a vnutila tibetské vládě Sedmnáctibodovou smlouvu o mírovém osvobození Tibetu (květen 1951). Protože byla přijata pod nátlakem, nebyla tato smlouva z hlediska mezinárodního práva platná. Přítomnost 40 tisíc vojáků, hrozba obsazení Lhasy a nebezpečí úplného zničení tibetského státu znamenaly, že Tibeťané neměli na vybranou.

Jak narůstal odpor proti čínské okupaci, zvyšovala se i míra čínské represe, včetně ničení náboženských staveb a věznění mnichů a dalších osobností. V roce 1959 propuklo velké povstání ve Lhase. Číňané je rozdrtili, přičemž jen v oblasti Lhasy zahynulo 87 tisíc Tibeťanů, a dalajlama uprchl do Indie, kde nyní sídlí s tibetskou exilovou vládou. V roce 1963 zde vyhlásil ústavu demokratického Tibetu. Mezitím v Tibetu samotném náboženský útlak, trvalé porušování lidských práv ani systematické ničení historických a náboženských památek okupanty nedokázaly zlomit vůli tibetského národa k odporu. Více než šestina populace, 1,2 miliónu Tibeťanů, přišlo o život v důsledku čínské okupace. Součástí genocidy je i plánované přesídlování etnických Číňanů do Tibetu, směřující k tomu, aby se Tibeťané stali menšinou ve vlastní zemi. Nová generace Tibeťanů je však zjevně stejně odhodlána získat své vlasti nezávislost, jako byla ta předchozí.

V průběhu dvoutisícileté historie se Tibet dostal do určité míry pod cizí vliv jen po krátká období ve třináctém a osmnáctém století. Sotva která nezávislá země se dnes může pochlubit něčím podobným. Jak prohlásil irský velvyslanec v OSN při rozpravě Valného shromáždění na témat Tibetu, po tisíce let byl Tibet tak svobodný a měl takovou vládu nad svými věcmi, že by mu to mohl závidět kterýkoli národ přítomný na tomto Shromáždění, a byl tisíckrát nezávislejší a svobodnější než mnohé národy zde zastoupené. Filipínský delegát, podobně jako mnozí jiní, prohlásil za nesporné, že v okamžiku invaze byl Tibet nezávislým státem. Z právního pohledu Tibet svou státnost nikdy neztratil, neboť trvající okupace jeho suverenitu nepřenesla na Čínu, a ta to ostatně ani netvrdí; opírá své nároky výlučně o údajné podřízení Tibetu některým z nejsilnějších čínských vládců ve 13. a 18. století (mongolskému Kublajchánovi a mandžuské dynastii), což ovšem byli i z čínského pohledu cizí vládcové.