|
Turisti dnes navštěvují Tibet většinou ve skupinách,
jejichž program je určován čínskými cestovními kancelářemi.
Čínští průvodci se také snaží ukazovat jen ty skutečnosti,
které považují za vhodné. Proto často bývají povrchní vnější
dojmy z Tibetu, který je pod čínskou okupační vládou,
zavádějící. Měli bychom rozumět vnitřním mechanismům řízení
v totalitním státě, abychom plně porozuměli tamější situaci.
V Tibetu je dnes nebezpečné i hovořit s Tibeťany o politice
a o podmínkách jejich života. Z následující zprávy, kterou
autorka napsala po své návštěvě v Tibetu v červenci roku
1996, je to zřejmé. Autorka si přeje zůstat v anonymitě
a chránit tak své tibetské přátele.
Napsala jsem tuto zprávu, protože mě jedna mladá mniška
požádala, abych sdělila své zážitky z Tibetu co nejvíce
lidem. Hovořila jsem s ní tajně ve skryté zadní místnosti
ženského kláštera, mimo dohled čínské policie. Řekla mi
především, že prosí všechny zahraniční návštěvníky, aby se
před návštěvou Tibetu dobře informovali o jeho nedávné
historii, související s čínskou okupací. Pak budou při všem,
co v Tibetu uvidí, mnohem všímavější a vnímavější a až se
vrátí domů, budou pravdivě informovat o tom, co viděli.
Některé mnišky z jejího kláštera jsou v současné době ve
vězení za podporu dalajlamy a boje za nezávislost své země,
a stále většímu počtu z nich je bráněno znovu vstoupit do
kláštera poté, co si odpykaly trest za účast na
demonstracích. Hovořily jsme tibetsky, moje nová přítelkyně
naléhavě a zaníceně, a náš sympatický tibetský průvodce
obětavě vyplňoval mezery v mých znalostech jazyka. Přiznala
se, že kvůli situaci v klášteře, věznění mnišek, omezování
náboženské svobody a čínské okupaci země je neustále ve
stavu hluboké deprese a smutku. I když jsme se narodili
jako lidé, žijeme nyní jako poloviční lidé, podlidé, protože
nemáme žádná lidská práva, řekla s bolestným úsměvem.
Jediné řešení vidí v odchodu Číňanů. Nebylo možné pochybovat
o její upřímnosti, je však obtížné vylíčit naše pocity. Byli
jsme dojati její důvěrou, nadějemi, které v nás vkládala,
i jejím stavem - její frustrace byla takřka hmatatelná.
Když cizinci přijedou do Tibetu, pravděpodobně uvidí
Tibeťany na ulicích, jak se spolu baví a smějí, a jiné, jak
si zpívají při práci - jako třeba zaměstnanci hotelu
Banakšol ve Lhase, kde jsme bydleli. Mohou být také svědky
toho, co se děje pod povrchem, doutnající nespokojenosti
Tibeťanů, žijících pod nepřátelskou nadvládou Čínské lidové
republiky. Vztahy mezi těmito národy se zdají být
nejchladnější a atmosféra nejnapjatější ve velkých městech
Centrálního Tibetu jako jsou Lhasa a Žikace (Šikace), které
navštěvuje nejvíce turistů.
I když mluvím trochu tibetsky, byla jsem v Centrálním
Tibetu vždy velmi opatrná a zvažovala kde a za jakých
okolností tohoto jazyka užívám. Můj přítel a já jsme se
nikdy nesnažili získat informace týkající se místních
událostí a názorů na ně a nekladli jsme otázky, související
s velice problematickou a citlivou otázkou lidských práv.
Přesto když jsme byli ve Lhase, téměř denně k nám někdo
přišel a mluvil anglicky nebo tibetsky o těchto zakázaných
tématech. Tibeťané samozřejmě nevěděli, jestli s nimi
sympatizujeme, a neznali také naši informovanost
o tibetské otázce, proto velice riskovali. Mohli jsme
je v nejlepším případě ignorovat a v nejhorším nahlásit na
Public Security Bureau (PSB). Posledně zmíněné rozhodnutí by
s největší pravděpodobností mělo za následek jejich zatčení
a věznění, protože nesouhlas s okupací Číňané nikdy
neodpouštějí.
Jestliže se dostanete do podobné situace, raději sami
neriskujte, ale pozorně naslouchejte a dobře si zapamatujte,
co bylo řečeno. Pokud budete potřebovat pomoci své paměti
a něco si zapsat, jako jsem to dělala já, nepište žádná
jména ani neidentifikujte žádné přesné místo, pro případ, že
byste byli zastaveni na hranici nebo na některé stanici PSB
a vaše zápisky byly zkonfiskovány. Prosím, mějte oči a uši
otevřené a až se vrátíte domů, povězte všem lidem, co jste
viděli.
Navštívili jsme Centrální Tibet v červenci, uprostřed léta.
Bylo období dešťů, na cestách bylo množství sesuvů půdy
a velkých děr. Všude byly plané květiny, moře malých květů
jasných barev, a lhaské údolí zářilo žlutými květy řepky
mezi zrající bohatou úrodou tmavě zeleného ječmene.
Několikrát jsme si udělali výlet ze Lhasy, jednou na
severovýchod, jednou na západ a jednou na jih. Hleděli jsme
s údivem a potěšením na nepopsatelně krásnou krajinu, kterou
jsme projížděli v najatém džípu. Cesta sledovala dno údolí,
zužovala se mezi kopci a otevírala se znovu do širokého
prostoru úrodné, obdělané půdy. Pásma vysokých kopců a hor
ohraničovala obzor. Museli jsme se neustále přesvědčovat, že
jsme opravdu v Tibetu, výjimečné a krásné zemi.
Ale pravidelně jsme vystřízlivěli při každém připomínce
čínské okupace. Uvedu pouze několik příkladů: nedlouho poté,
co jsme opustili Lhasu, jsme potkali regiment čínských
vojáků oblečených v khaki maskáčích. Jen pár metrů pod
cestou na křovím porostlé otevřené planině hráli své kruté
válečné hry, ozbrojeni puškami. Padali na břicho a současně
připravovali své zbraně, nebo dělali z nízkých křovin
překvapivé výpady jeden na druhého. Kousek nad nimi na cestě
vedla tibetská žena krávu a vedle ní poskakovaly tři malé
děti.
Jinde jsme viděli skupinu mužů, kteří cosi kopali na kraji
silnice. Byli to mladí Tibeťané oblečení v podivných
uniformách, khaki kalhotech a tričkách, a byli
obklopeni čínskými dozorci. Zjistili jsme, že jsou to
političtí vězni (pravděpodobně z jednoho ze šesti vězení ve
Lhase), a jejich úkolem bylo vykopat kanál pro položení
nových telefonních kabelů. Při návratu do Lhasy, asi
o třicet šest hodin později, jsme je viděli znovu. Mnozí
vzhlédli od své práce v příkopu, když jsme procházeli,
a jeden nebo dva se odvážili usmát se naším směrem.
Je běžné potkávat na silnici projíždějící konvoje zelených
armádních nákladních aut. Méně časté je být na cestě když se
přibližuje kolona nablýskaných landcruiserů s červenými
světly na prvním vozidle, vezoucím nějakého velkého čínského
funkcionáře z letiště do města. Protijedoucí motoristé
automaticky zpomalují a uhýbají ke kraji cesty, plni uctivé
podřízenosti a nervózního strachu.
Měsíc před naší návštěvou v Tibetu odstraňovalo PSB všechny
obrázky Jeho Svatosti dalajlamy z klášterů, chrámů a paláců
ve Lhase a jiných místech Centrálního Tibetu. Bylo to jedno
z opatření nové fáze kampaně čínské vlády proti dalajlamovi.
Brzy poté, co jsme opustili Tibet, jsme potkali amerického
fotografa, který se nedávno vrátil z cesty do Amda
(severovýchodní Tibet). Řekl nám, že vystavování obrazů Jeho
Svatosti dalajlamy je v této oblasti stále rozšířeno, a že
dokonce viděl jeden dalajlamův portrét na místní policejní
stanici. Ale fotografie dalajlamy naprosto zmizely z měst
a městeček Centrálního Tibetu. Zjistili jsme, že tato
poslední urážka Jeho Svatosti a buddhismu se hluboce dotkla
Tibeťanů, se kterými jsme se setkali. Všichni Tibeťané
jsou velmi smutní a velmi rozzlobení, řekl nám jeden muž
a pokračoval: Tibeťané mají v žaludku oheň, ale žádný
kouř nevychází z jejich úst. Číňané říkají, že v Tibetu je
skutečná náboženská svoboda, ale není tomu tak.
Pro cizince může být otázka náboženské svobody matoucí,
protože vnější projevy buddhistické víry se zdají být
netknuté. Řady modlitebních vlajek na střechách, mezi
stromy, na průsmycích a nejrůznějších posvátných místech se
třepetají v silně dujícím větru, stovky poutníků s očima
plnýma soustředěné zbožnosti procházejí pomalu v zástupu
kolem oltářů s obrazy božstev, světců, králů a dalajlamů,
jejichž sochy a obrazy vyplňují starodávné kláštery
a chrámy, otevřené pro veřejnost. Poutníci nepřetržitě
recitují mantry, putují posvátnými místnostmi, dotýkají se
čely podstavců soch, přinášejí dary a přidávají plné lžíce
ghí nebo jačího másla do lamp v kaplích jako oběť. Bílé
mraky kouře z aromatických větví horského jalovce, zapálené
v kamenných vykuřovadlech před posvátnými místy nebo
venkovskými domy, zamlžují horizont plujícím oparem těžké
vůně. Modlitební mlýnky se jemně otáčejí v rukou starších
lidí, kameny mani - malé kamínky popsané mantrami - leží na
hromadách blízko klášterů nebo ve vysokých průsmycích. Lidé
znovu a znovu celým tělem padají k zemi před posvátnými
chrámy jako je Džokhang ve Lhase, a někdy návštěvník uslyší
resonující hudební nástroje, kterými mniši a mnišky
doprovázejí své obřady.
Jak se ještě zmíním později, toto bohatství náboženských
aktivit neznamená, že je v Tibetu zajištěno hlubší studium
a rozvoj buddhismu. Popisuji všechny tyto jevy jako doklad
skutečnosti, že buddhismus perzekuci přežívá a že odvaha
Tibeťanů je obdivuhodná. Při sledování skupiny korpulentních
důstojníků čínské PSB, procházejících palácem Potala,
vrhajících krátké zvědavé pohledy na tu spoustu obrazů
v kaplích a přinucených tlačit se s tibetskými nomády úzkými
koridory jsem si uvědomila, že i když Číňané převzali moc
v této zemi, nikdy ji nebudou vlastnit.
Jakási tichá, neotřesitelná vytrvalost, kterou jsem také
zaznamenala mezi Tibeťany v exilu, a kterou chápu jako
národní vlastnost Tibeťanů, je v dnešním Tibetu velmi
zřetelná. To, co může být za jiných okolností pokládáno za
nezdravou nepoddajnost, je za současných okolností
nepostradatelné. Umožňuje jim, přes všechen útlak
v minulosti i přítomnosti, uchovat si národní identitu,
pevnou víru a touhu po nezávislosti.
Zdůrazňuji, že toto je můj názor, podložený vlastní
zkušeností. Ovšem ne všichni Tibeťané, které jsem potkala
v Centrálním Tibetu, jsou optimističtí a přesvědčení
o přežití jejich kultury, a také já sama kolísám mezi nadějí
a pochybnostmi. Přese všechnu náboženskou oddanost, snadno
pozorovatelnou cizinci, nemohu zapomenout na setkání
s jedním mnichem, kterého nemohu jmenovat, ve velkém lhaském
klášteře. Odvedl mě do ústraní a naléhavým šepotem mi
sděloval všechnu svou beznaděj. Pohledem přitom stále hlídal
vstupní dveře do chrámu v obavě, že by mohli vstoupit
turisti či Čínané, a v rychlosti mě informoval o současné
situaci mnichů ve svém klášteře.
Tak například Číňané nedovolí, aby byl v klášterech
zaměstnáván personál na vykonávání každodenních pracovních
úkolů, takže tyto služby jsou povinností studentů, budoucích
lamů, na úkor jejich studia. Touží aby mohli řádně studovat
v souladu s tradicí postupného zdokonalování se na cestě
k osvícení - tak, jak to provádějí mniši v nově
vybudovaných tibetských klášterech v Indii a Nepálu - ale
není na to prostě čas. A také není žádná svoboda
rozhodování. Takže i když jsme byli svědky toho, jak lidé
padají na zem, nahoru a dolů, nahoru a dolů, na deštěm
promáčený chodník např. před klášterem Tašilhünpo v Žikace
(Šikage), projevujíce svou upřímnost ve víře každým svým
gestem, museli jsme si jindy uvědomit planost čínských slibů
ctít náboženskou svobodu. Na hlubší úrovni, kde by se mělo
uskutečňovat a rozvíjet komplexní studium buddhistické
filozofie (což bylo a je hlavním posláním klášterů), jsou
dnes v Tibetu dveře pevně uzavřeny.
Existují dvě světské mantry, které mi pevně utkvěly
v mysli od doby, kdy jsme byli v Tibetu. První je žádná
svoboda a slyšeli jsme ji skoro od každého, kdo se
rozhodl s námi promluvit o nevítaném čínském okupačním
režimu. Naříkali nad nedostatkem svobody vzdělávání,
pracovních příležitostí a náboženského života. Další
mantra zní všechno je zničeno, a náš přátelský
tibetský průvodce ji opakoval znovu a znovu, když nám
ukazoval různé náboženské turistické památky
Centrálního Tibetu.
Čínské okupační úřady pohlížejí na většinu významných
chrámů, klášterů a paláců ve Lhase a jejím okolí jako na
turisticky atraktivní objekty - byly proto v nedávné době
opravovány. Předtím ovšem byly hrozným způsobem zničeny za
kulturní revoluce a často ještě před ní, na začátku čínské
okupace. Budovy a celé chránové komplexy byly srovnány se
zemí (většinou armádou, často s pomocí nejmodernější
techniky, např. letadel a tanků), sochy byly znetvořeny nebo
odvezeny do Číny na roztavení cenných kovů, malby na stěnách
byly zničeny, svaté knihy uloupeny, objekty velkých klášterů
byly použity k pěstování prasat nebo ke skladování munice...
tyto skutečnosti byly už mnohokrát popsány, proto je nemusím
více rozvádět. Ruin malých klášterů, opevnění i celých
vesnic je na venkově hodně a jsou snadno viditelné z okna
džípu či minibusu.
Palác Potala ve Lhase, zimní sídlo a mocný symbol dalajlamy
a tibetského buddhismu, byl obnoven a renovován pod vedením
čínské vlády - vysoké vstupné to dobře odráží! Zelená
a žlutá světla bezpečnostních kamer blikají ze stropů
a neustále sledují procházející zahraničních a čínské
turisty a tibetské i zahraniční poutníky, kteří pochodují
úzkými chodbami do různých chrámů a sálů, otevřených
veřejnosti. Číňané také postavili uprostřed kavárnu,
přístupnou z jednoho otevřeného balkónu na vyšším patře!
Přesto tu převládá atmosféra oddanosti. Vzduch je prosycen
vůní jalovce a vonných tyčinek, všude blikají ohromné
máslové lampy sycené hrudkami másla od věřících, nádherné
sochy a obrazy vyzařují sílu, která nás všechny, včetně
všudypřítomné čínské policie, převyšuje. Džogkhang,
nejposvátnější lhaský chrám, je ještě působivější než
většina chrámů, které jsme navštívili ve velkých klášterech
v blízkosti Lhasy, a které jsou detailně popsány
v průvodcích.
Naproti tomu Norbulingka je šokující ukázkou zanedbanosti
a neúcty. Tento letní palác dalajlamy byl v roce 1959
ostřelován čínskou armádou. Bylo to v době, kdy se odtud
dalajlamovi podařilo uniknout do exilu v Indii. Kdysi slavné
zahrady jsou dnes přerostlé a neudržované. Semena rostlin se
líně vznášejí ve vzduchu a úlomky plastu se pohupují na
povrchu rybníka přímo před palácem, vystavěným současným
dalajlamou.
Obnova tohoto paláce je zvláště neodborná a lajdácká
- zřetelné opakované omítání, vlhké skvrny na kobercích,
nová okna neobratně vložená do tenkých dřevěných obložení.
Renovace vybavení je ještě horší: ohromný, levný lustr je
pověšen přímo nad trůnem v přijímacím pokoji, údajně
používaným současným dalajlamou. Prý původní
zařízení, jak se uvádí v průvodcích.
Samozřejmě, že v době naší návštěvy tam nebyly žádné
fotografie dalajlamy, a tibetští správci místností vypadali
mrzutě. (Později jsme slyšeli, že byli ustanoveni dva
Tibeťané, zodpovědní za Norbulingku, aby se starali
o oddělení kulturních památek.) Náš informátor nám sdělil,
že předchozí čínští správci byli zkorumpovaní a neměli zájem
o palác, ale že noví funkcionáři už podnikli aktivní kroky
ke zlepšení údržby, a tak doufá v další pozitivní změny.
Čínský průvodce v Norbulingce pečlivě doprovodil své čtyři
španělské turisty k nástěnné malbě, znázorňující dalajlamovo
setkání s Maem v Číně roku 1954 a k další, ukazující
osvobození Tibetu v roce 1959. Pak jim nesprávně
vysvětlil význam Kálačakry, což - jak se zřejmě dozvěděl na
politickém školení - je totéž jako Buddha Šákjamuni. Byl to
zdvořilý mladý Číňan, který prostě dělal svou práci.
Později jsme se dozvěděli od jednoho Tibeťana, že všichni
Číňané i Tibeťané musí složit zkoušku, aby se mohli stát
průvodci. Otázky v testu nejsou zaměřeny na porozumění
tibetskému buddhismu (i když průvodci většinou musí
vysvětlovat turistům, co představují jednotlivá božstva,
s jejichž obrazy se setkávají všude uvnitř paláců, chrámů
a klášterů), ale soustřeďují se na čínskou verzi tibetské
historie. Nejdůležitější jsou dvě otázky, které musí Tibeťan
v tomto testu zodpovědět: Byl jste někdy mnichem? Byl jste
někdy v Indii? Pro složení testu jsou nutné negativní
odpovědi, protože když někdo odpoví kladně, vlastně tím
přiznává, že je bývalý mnich, který se účastnil demonstrace
proti čínské vládě a pak uprchl do Indie.
Licence průvodce je dočasná a obnovuje se každý rok. Jeden
Američan, častý návštěvník Tibetu, nám vyprávěl, že začátkem
letošního roku, když byl mimo Lhasu, byla za pouhý měsíc
téměř polovina tibetských cestovních kanceláří zrušena
čínskými úřady. Toto je pouze jeden příklad každodenních
nejistot, kterým musí čelit Tibeťané v zaměstnání.
Několik cizinců, které jsme potkali, a kteří cestovali ve
východních oblastech tibetských provincií Amdo a Kham nás
ujistilo, že tam mají Tibeťané mnohem lepší podmínky. Na
východě Tibetu (či západě Číny - jak to vidí oni) se sice
usídlilo mnoho Číňanů, ale je tam méně vojenských jednotek
a bezpečnostních složek, takže lidé jednají s cizinci
otevřeněji než ve velkých městech Centrálního Tibetu. Nás
v ulicích Lhasy a Žikace (Šikace) zdravili spontánně a bez
úzkosti na veřejnosti jen velmi mladí nebo velmi staří lidé.
Někteří dospělí nám stydlivě řekli anglicky ahoj, ale
většina se vyhýbala kontaktu, třeba jen pohledem, a my jsme
věděli proč: mluvení s cizinci na veřejnosti může vést
k zatčení a výslechům. Stalo se to už v minulosti několikrát
a nepozorovali jsme nic, co by nás vedlo k přesvědčení, že
by bezpečnostní opatření byla volnější, právě naopak.
Toto všechno píšu kvůli té mladé energické mnišce a tomu
smutnému a zoufalému mnichovi, kteří se se mnou rozdělili
o svůj žal a kteří mě požádali, abych pověděla všem lidem
o jejich situaci. Mluvili se mnou tibetsky, jiní však
vyjádřili své pocity ve velmi pečlivě naučené, jasně
vyslovované angličtině. Jako turisté v této okupované zemi
musíte být velmi opatrní při rozhovorech s Tibeťany, zvláště
ve městech a jejich okolí a na veřejnosti. Váš tibetský
průvodce se může zdráhat odpovědět upřímně na vaše otázky ze
strachu z represí. A měli byste být opatrní před každým
Číňanem či Tibeťanem, který vám dobrou angličtinou bude
dávat množství otázek, týkajících se vaší vlastní
angažovanosti v tibetských záležitostech. Jsou pravděpodobně
ve službách bezpečnostních složek, které je možno nalézt ve
všech velkých turistických centrech. Již se stalo, že
cizinci byli po takovýchto diskusích týráni, zadrženi
a vyslýcháni.
Ale pro Tibeťany, zadržené proto, že s vámi a vaším
prostřednictvím s celým světem chtějí upřímně sdílet své
obavy a svůj osud, jsou tresty mnohem přísnější
a dlouhodobější než ty, kterým bychom museli čelit my.
Když se jako Tibeťan v Tibetu dostanete do problémů
s úřady, máte pak problémy po celý svůj život, řekl nám
jeden z našich tibetských přátel.
Článek je převzat z časopisu Tibetan Review, Dharamsala, October, 1996
[
20.10.1996
zdroj: Tibetan Review (tibetan.review.to) ]
|
