Články

Teng utvářel čínskou politiku vůči Tibetu

Žádný z nejvyšších představitelů porevoluční Číny nesehrál v tibetské politice významnější úlohu, než Teng Siao-pching. V hlavních rozhodnutích, týkajících se Tibetu, se mu podřizoval dokonce i Mao Ce-tung. Tengova levicově orientovaná linie, zakonzervovaná ve zdánlivě neměnném stanovisku Číny vůči Tibetu, zůstává nedotčená dodnes.

Teng se osobně angažoval ve všech hlavních kampaních v Tibetu - od „osvobození“, „demokratických reforem“, rozdrcení „vzpoury“ v roce 1959, „socialistické přestavby“ a čistky mezi tibetskými vůdci, včetně pančhenlamy, až po „otevření“ a po roce 1987 opětovné potlačení práv Tibeťanů. Tibet pro něj nebyl jen otázkou svrchovanosti, principu a politiky, nýbrž záležitostí velmi osobní, a Teng nikdy nebyl ochoten přiznat, že postupy, které ohledně Tibetu prosazoval, byly nesprávné, protože věděl, že v sázce je jeho pověst - jeho „tvář“.

Členové nového vedení již po Tengově odchodu z čínského politického života nemají stejně osobní vztah k Tibetu a nemusí pociťovat zodpovědnost za události uplynulých 45 let. Čínský nacionalismus, zájem na stabilitě a požadavek svrchovanosti pro ně sice stále budou ve věci Tibetu hlavním hlediskem, nemají ale osobní vazby a dlouhodobou zaangažovanost. Nesou menší historickou zátěž a pravděpodobnost nalezení nového přístupu k řešení tibetského problému je u nich vyšší, než v případě Tenga.

Význam Tengovy úlohy v tibetských záležitostech je na západě poněkud méně známý, a byl by znám ještě méně, nebýt dopis, který Tengovi napsal nejznámnější čínský disident Wei Ťing-šeng. V dopisu, napsaném roku 1992, Wei Tenga obviňuje: „byla to vaše jednostranná propaganda, která vyústila v tuto nacionální diskriminaci Tibeťanů“ a „budoucnost se vám vysměje a odsoudí vás“ za vaší tibetskou politiku. Wei připisuje Tengovi převážnou část viny za špatnou vládu Číny v Tibetu, a neváhá to říci: „Režisérem této tragédie není nikdo jiný než vy, pane Teng Siao-pchingu.“ „Levičácký“ odkaz Tengovy tvrdé linie v Tibetu podle Weiova názoru pramení z ideologických výmyslů a deformací, které znemožnily přesnou analýzu situace v Tibetu. „Po celou dobu jste se zastával antikolonialismu a národní nezávislosti. Ve skutečnosti nevíte co to antikolonialismus a národní nezávislost je. Byly to pro vás jen šikovné nástroje, které doopravdy nechcete ani v ně upřímně nevěříte. Právě zde tkví kořen vašeho levičáctví.“

Počátkem Tengovy prvořadé role v Tibetu byla invaze. Na konci roku 1949 již Lidové osvobozovací armády (PLA) vstoupila do některých částí Tibetu, ale hlavní úlohu „osvobození“ Tibetu přidělil Tengovi Mao, který byl v Moskvě, v telegramu z 2. ledna 1950. Mao svěřil „osvobození“ jihozápadnímu byru strany. Teng Siao-pching byl jak tajemníkem jihozápadního byra strany, tak politickým komisařem 2. polní armády PLA. Další významnou postavou byl maršál Liou Po-čcheng, velitel 2. polní armády. 10. ledna 1950 poslal Mao z Moskvy další telegram s příkazem, aby příprava osvobození byla urychlena, a souhlasil s návrhem Teng Siao-pchinga, že osvobození Tibetu by mělo být zahájeno současně ze všech směrů - ze S'čchuanu na východě, z Jün-nanu na jihu, z Čching-chaje na severu a z Sin-ťjangu na západě.

Na sklonku roku 1950 překročil 18. sbor 2. polní armády území tibetského Khamu a v bitvě u Čhamda porazil špatně vyzbrojenou tibetskou armádu. Po podpisu Sedmnáctibodové smlouvy to bylo opět jihozápadní byro, které bylo zodpovědné za vyslání PLA do Lhasy a po celém Tibetu.

V 50. letech byl Teng předním zastáncem rychlého zahájení „demokratických reforem“ v tibetských oblastech Kham a Amdo, které nyní patří pod provincie S'čchuan a Čching-chai. Cílem těchto „demokratických reforem“ byla likvidace stávajících tibetských sociálních, politických a náboženských struktur a jejich důsledkem protičínská revolta Tibeťanů z Khamu a Amda a posléze povstání v celém Tibetu. Teng svým nesmiřitelným postojem k zavedení tzv. „demokratických reforem“ překonal i Maa a ve srovnání s ním působila Maova politika umírněně a opatrně. Mao se obával, že by rychlé zahájení „reforem“ v těchto oblastech mohlo být signálem k rozsáhlým nepokojům v Tibetu a ještě více ochladilo vztahy s Indií. Podporoval opatrnější přístup a dával přednost odložení „reforem“. Teng ale nepřestával naléhat a Mao nakonec s jeho postojem souhlasil.

„Reformy“ vyvolaly v tibetských oblastech nesmírný odpor a přiměly mnohé Tibeťany k uchopení zbraní a k aktivnímu odboji proti vnuceným „reformám“. Čína vyslala k potlačení povstání další jednotky, což situaci ještě zhoršilo a nepokoje se následně rozšířily do centrálního Tibetu. Po neúspěšných vyjednáváních mezi tibetskou vládou a Pekingem dalajlama koncem roku 1956 odešel do Indie, údajně na pouť, s úmyslem tam zůstat.

Premiér Čou En-laj a vicepremiér He Long byli speciálně vysláni do Indie, aby přesvědčili dalajlamu k návratu a prostřednictvím indického premiéra Pandita Nehrua poskytli záruky, že Čína nepromění Tibet v čínskou provincii a že bude respektovat jeho autonomii. Mao navíc dosáhnul kompromisu s Tengem, že „demokratické reformy“ v centrálním Tibetu budou o šest let odloženy, avšak v ostatních tibetských oblastech měly pokračovat. Dalajlama se vrátil do Tibetu, ale znovu uprchnul v roce 1959 během lidového protičínského povstání a již se nikdy nevrátil. Roku 1962 Mao přiznal spory s Tengem a označil Tenga a Li Ťing-čchuana, tehdejšího stranického tajemníka jihozápadního byra, za levičáky a sebe a Li Wei-chana za pravičáky. Zároveň se jmenoval předsedou oddělení sjednocené fronty ústředního výboru.

Teng Siao-pching osobně inicioval řadu čistek mezi tibetskými vůdci, včetně pančhenlamy, což naznačovalo, že si nad tímto problémem udržel kontrolu. Například 24. srpna 1962 vydal sekretariát ústředního výboru, vedený generálním tajemníkem Tengem Siao-pchingem, nařízení tibetskému pracovnímu výboru strany ke kritice pančhenlamy a jeho „izolaci“. Opět 17. září 1962 vydal sekretariát ústředního výboru příkaz přímo tibetskému pracovnímu výboru strany aby „proti pančhenlamovi rozpoutal nekompromisní třídní boj, který by odhalil jeho reakční povahu příslušníka vykořisťovatelské třídy.“ Tím začalo pronásledování pančhenlamy a jeho blízkých spolupracovníků.

V roce 1962 byl další vysoký tibetský vůdce, tentokrát tibetský komunistický veterán a viceguvernér provincie Čching-chaj Taši Wangčhug, vyloučen ze strany a zbaven funkce kvůli svým stížnostem na rozsáhlé zabíjení a ničení během hnutí „potlačení vzpoury“ v letech 1957-1959. Jeho odstranění Teng Siao-pching osobně dirigoval a dal jasně najevo, že lidé jako je "Taši Wangčhug nikdy neměli být jmenováni do vysokých pozic a nikdy by neměli být rehabilitováni."

Jednou z nejvýznamnějších obětí čistek byl mezi Tibeťany Phüncchog Wangjal, vysoce postavený komunista, který byl odstraněn koncem roku 1950 za „lokální nacionalismus“, což je čínský termín pro etnický nacionalismus. Přestože neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že odstranění Phüncchoga Wangjala řídil sám Teng, lze si jen těžko představit, že by k ní mohlo dojít bez Tengovy podpory, protože obviněný pracoval přímo pod Tengem. Když byla většina významných vyloučených vůdců na konci 70. a začátkem 80. let rehabilitována, Teng odmítnul být nápomocen při rehabilitaci Phüncchoga Wangjala i přesto, že byl jediným dosud žijícím prominentním vůdcem, který byl s případem Phüncchoga Wangjala osobně obeznámen.

Na konci 70. let, kdy Teng slavil svůj návrat do funkce nejvyššího představitele Číny, vzbuzovaly některé z jeho prvních kroků naději a zdálo se, že jeho vlastní osobní zkušenost z doby kulturní revoluce by v něm mohla vzbudit větší sympatie se situací v Tibetu. Navázal sice kontakt s dalajlamou, ale jeho základní linie byla vždy jasná - podmínky budoucnosti Tibetu a jeho vztahů s Čínou bude určovat Čína. V roce 1979 z vlastní iniciativy navázal kontakt s dalajlamou a nabídnul mu jednání o uspořádání tibetské otázky za podmínky, že se na pořadu neocitne nezávislost.

Když však Chu Jao-pang prosazoval pro Tibet odvážnější reformní program, který by Tibeťanům poskytnul větší autonomii, setkal se ve straně i vládě s rozhodným odporem a kritikou. Teng také mohl mít pocit, že Chuovy návrhy byly v tomto bodu příliš riskantní a Chu se jich nakonec musel vzdát. V roce 1987, kdy byl Chu Tengem zbaven funkce, posloužil jako jeden z hlavních Chuových „omylů“ jeho příliš liberální přístup k Tibetu.

Po roce 1987, kdy útlak v Tibetu nabyl na intenzitě a dalajlama a exilové tibetské hnutí získalo větší mezinárodní podporu, byla Tengova osobní pověst a pověst samotné Číny ohrožena. Teng se vrátil ke svým postojům, nesoucím se v duchu tvrdé linie, a v rozhovoru s západoněmeckým kancléřem poznamenal: „dalajlama a někteří členové amerického kongresu nám způsobili určité potíže. To ale nemá žádný vliv na vynikající situaci, kterou dnes máme.“ Potom, téměř pozbývaje rozvahy, prohlásil, „někteří lidé by chtěli odtrhnout Tibet od Číny a přejí si vést Tibet jinou cestou. Říkám jim, to se vám nepodaří.“

Ohledně kontroverzní otázky přílivu čínské populace Teng zaujal podobně nekompromisní stanovisko. 20. června 1987 při setkání s tehdejším americkým prezidentem Jimmy Carterem Teng prohlásil: „Tibet je řídce osídlená oblast, má obrovské území a dva miliony Tibeťanů na jeho rozvoj nestačí. Nikomu neublíží, jestliže tam půjdou Číňané a pomohou jim. Nemůžete dojít ke správným závěrům pokud posuzujete čínskou politiku a problém Tibetu počítáním kolik Číňanů je v Tibetu . . . Posuzování co je správné a nesprávné v menšinových oblastech musí brát v úvahu možnosti rozvoje. Pokud trochu více Číňanů může místním obyvatelům pomoci rozvinout jejich ekonomiku, není to nic špatného.“

I přes periodická gesta, kterými Peking odpovídal na mezinárodní tlak, nedošlo od roku 1989 v dialogu s dalajlamou k žádnému vývoji. Žádný čelný čínský představitel nebyl ochoten učinit v otázce Tibetu jakýkoli krok bez Tengova schválení a účasti.

Článek je převzat z časopisu Tibetan Bulletin, Dharamsala, March - April, 1997