Články

Lhasa - ztracený ráj

Tibetskou metropoli zaplavují Číňané a město přetvářejí mrakodrapy a dopravní zácpy, tvrdí Hans Vriens, který Tibetskou metropoli nedávno navštívil a pro Far Eastern Economic Review (č. z 29. května 1997) sepsal následující zprávu. Dokonce i pro dlouholeté obyvatele Lhasy je obtížné poznat své vlastní město.

Kdekoli jinde na světě by dav, namačkaný do nevelkého hotelového pokoje mohl být fotbalovými fanoušky, kteří se chystají povzbuzovat svůj národní tým. Stejně napjatá pozornost věnovaná obrazovce, tváře zářící očekáváním a dychtivostí. Tohle je ale Holiday Inn ve Lhase a skupina Tibeťanů se shromáždila, aby na stanici CNN shlédla veterána televizních diskusí Larryho Kinga. Proběhnou titulky a kamera se stočí na dnešního hosta pořadu - dalajlamu. Když se objeví tvář exilového duchovního a politického vůdce Tibetu, na okamžik se rozhostí ohromené ticho následované mohutnými ovacemi.

Pro mnohé z těchto Tibeťanů je možnost spatřit dalajlamu v televizi téměř neuvěřitelným privilegiem. Koneckonců jsme v zemi, kde loňské snahy čínské policie zkonfiskovat dalajlamovy obrázky v klášteře Gandän vedly k nepokojům, při nichž dva lidé zahynuli a stovka utrpěla zranění. Je to již téměř čtyři desítky let, co dalajlama za tibetské vzpoury proti čínské nadvládě uprchnul na koňském hřbetu do Indie. Ani nápad, že by však byl zapomenut. Každý návštěvník země může vyprávět historky, jak jej žádali o dalajlamovy fotografie či o radosti, jakou dokáže vzbudit dokonce i jednoduchá kresba dalajlamy v průvodci Lonely Planet.

Jeho památka sice neslábne ale Tibet, který sám dalajlama pamatuje, mizí stále rychlejším tempem. Skutečnost je taková, že kdyby se měl zítra vrátit do svého impozantního, leč prázdného paláce Potala, nalezl by jen málo z města, z něhož v roce 1959 uprchnul. „Lhasa se během několika posledních letech změnila víc, než za předcházejících tisíc roků,“ říká tibetský obyvatel města. Jediná zbylá tibetská čtvrť se svými charakteristickými nízkými nabílenými budovami, vyzdobenými jasně barevnými praporky, obklopuje 1200 let starý chrám Džokhang, nejvýznamnější sakrální stavbu ve Lhase. Avšak i tato oblast je rychle ničena. A až bude pryč, nebude už Lhasu odlišovat od kteréhokoli čínského panelového města nic než Potala, osaměle se tyčící nad městem, kterému kdysi vládla.

Palác s tisícem komnat nyní obklopují holičství, bary s karaoke, disko nazvané J.J.'s, Číňany provozované restaurace a galerie, prodávající turistům tibetské umění. Také jsou tu houfy výhradně čínských prostitutek, které se tlačí v karaoke barech obklopujících rozlehlou přehlídkovou plochu, kterou čínské úřady vybudovaly před dvěma roky tak, že celé bloky domů srovnaly se zemí. V několika posledních měsících došlo k invazi stovek malých taxíků čínské výroby a město poprvé ve svých dějinách zažívá dopravní zácpy.

Změny jsou důsledkem náhlého urychlení počínšťování Tibetu vůbec a Lhasy zejména. „Lhasa je ztracený případ,“ zoufá si tibetský obchodník. „Ve dvou minulých letech hlavní město zaplavili čínští přistěhovalci.“ Další zdroje ve Lhase a v zahraničí např. londýnské středisko Tibet Information Centre potvrzují, že Tibeťané jsou ve svém vlastním hlavním městě skomírající menšinou. Pro některé Tibeťany je záhadou, proč se najednou tolik Číňanů najednou rozhodlo přijít do jejich často nehostinné země a žít zde. I když odhlédneme od chladu, nadmořská výška 3600 m zaručuje každému nově příchozímu úporné bolesti hlavy. Ale vysvětlení je ve skutečnosti velice prosté: peníze. „Mzdy jsou tu velice dobré,“ září čínský taxikář. „Velice dobré!“

Čínští přistěhovalci říkají, že si v Tibetu mohou vydělat až pětkrát víc než v Číně. Tibet také požívá výhod politiky zvýhodněných daní a půjček, díky které rozlehlá a řídce osídlená oblast nespadá pod úvěrové restrikce, které zavedl v roce 1993 čínský vicepremiér Ču Žong-ti ve snaze udržet pod kontrolou inflaci.

Jednotvárné čínské kancelářské budovy vyrůstají všude. Jednomu téměř dokončenému jedenácti podlažnímu kolosu se přezdívá „mrakodrap“. V centru Lhasy, naproti sousoší dvou mohutných zlatých jaků (vztyčenému čínskými úřady), stojí moderní kancelářská budova, v níž sídlí zbrusu nová rozhlasová a televizní stanice, napájená sluneční energií, která vysílá propagandu komunistické strany. Snad ze všeho nejpodivnější je Tibetské středisko pro obchod s akciemi. Satelitní anténa na střeše seznamuje spekulanty s posledními výkyvy cen na dvou čínských burzách, v Šen-čenu a v Šanghaji. Středisko vybudovala firma Tibet Investment & Trust Corp. Podle jejího prezidenta Čchen Cch'tuana prožívá obchod konjunkturu. Středisko má nyní 4000 zaregistrovaných kupců, zatímco při jeho otevření před dvěma lety jich bylo 100. Podle Čchena se středisko podílelo na uvedení dvou společností z Tibetu - Tibet Shendi Corp. a Tibet Pearl Co. - na Šanghajskou burzu. Tento vývoj budí v mnoha Tibeťanech úžas. "Nechápu odkud všichni ti Číňani berou peníze. My jim vůbec nemůžeme konkurovat," říká průvodce turistů. Zdá se, že mnozí tibetští obyvatelé Lhasy se již smířili s tím, že v ekonomice ovládané Číňany jsou odsouzeni ke stálé nezaměstnanosti. Skupinky apatických mladých Tibeťanů, hrajících kuželník pod širým nebem, jsou běžným jevem v ulicích obklopujících chrám Džokhang.

Tibetští obchodníci připouštějí, že ekonomika se zlepšila. Tvrdí ale, že z toho těží především přistěhovalci z Číny. „Velmi málo z nedávno otevřených hotelů, restaurací a obchodů ve Lhase provozují Tibeťané,“ stěžuje si jeden obchodník ze Lhasy. Podle tibetské exilové vlády je z 13 000 majitelů obchodů v Lhase pouze 300 Tibeťanů a podobně Číňané ovládají obchod i v jiných městech.

Změny dokonce zasahují i do rudobílé Potaly, sídla Dalajlamy a až do roku 1951, kdy čínská armáda vstoupila do Lhasy, i tibetské vlády. Pro veřejnost a přibližně 70 000 zahraničních turistů, kteří v roce 1996 navštívili Tibet, byly otevřeny nové místnosti v rudě natřených budovách (na znamení že slouží náboženským účelům). Dřívější vládní kanceláře v bílých budovách zůstávají nepřístupné. „Nedávno byla většina ze 62 mnichů, kteří se starají o chrámové prostory a žijí v nich, nahrazena obyčejnými uklízeči,“ vysvětluje jeden z palácových mnichů. „Také 68 tibetským průvodcům, kteří byli v Indii, zrovna odebrali licence průvodců turistů.“ Nyní smí turisty provázet pouze průvodci, vyškolení v Číně.

„Úřady nezajímá, jestli mluví anglicky, nebo jestli něco vědí o Tibetu; stačí když mají správné politické názory,“ vysvětluje průvodce. Propuštění 68 průvodců turistů potvrdil Robbie Barnett z Tibet Information Network.

Některé kláštery v okolí Lhasy, zničené za Kulturní revoluce, byly částečně obnoveny. Klášter Däpung na předměstí Lhasy byl kdysi největší v Tibetu a přebývalo v něm kolem 10 000 mnichů. Nyní jich zde je jen asi 700. Většina z klášterního města, vybudovaného na úpatí hory, stále leží v troskách. Čínské úřady také zvýšily tlak na mnichy. Poslední vlna tvrdých zákroků začala před několika měsíci, když Čína vyslala signál o dalším posilování své kontroly nad Tibetem a nechala se slyšet, že náboženství se musí sklonit před komunismem.

Zlověstně působí článek v oficiálním deníku Tibetan Daily, volající po „dalekosáhlých“ změnách ve stávající politice. „Náboženství má v himálajské oblasti příliš velký vliv,“ tvrdí autor. „Bez dalekosáhlých reforem a přizpůsobení nebude možné, aby náboženství odpovídalo novému socialistickému systému v Číně. Na kláštery se vydává více peněz, než na budovy Komunistické strany.“

Článek je převzat z časopisu Tibetan Bulletin, Dharamsala, May - June, 1997