Výpovědi

Mučili mě elektrickým proudem

Jmenuji se Gandän Taši, je mi 29 let a jsem mnich z kláštera Maldo Gungkar. Zatkli mě 5. března 1988 ve východním Barkoru ve Lhase, protože jsem byl jedním z organizátorů náboženské slavnosti mönlam.

Při mém zatčení použili příslušníci čínské policie a armády slzný plyn a bili nás holemi, pažbami pušek a pendreky. Z některých stáhli oblečení a bili je na holou kůži. Používali i elektrické obušky a polévali nás studenou vodou. Takto nás týrali asi hodinu. Když jsem později nabyl vědomí, zjistil jsem, že jsem spoutaný a že se nacházím ve Středisku předběžného zadržení v Guccha. Každou celu zde sdílí dvacet vězňů.

Poprvé mě odsoudili v listopadu 1988, a to ke třem letům vězení za kontrarevoluční činnost. Převezli mě do věznice v Dabži, kde jsem s některými spoluvězni objevil organizaci Země sněhu pro svobodu mladých. Můj trest byl 17. května 1990 zvýšen ze tří na dvanáct let právě proto, že jsem se zapojil do činnosti této organizace. Nakonec mě ale propustili ze zdravotních důvodů už v roce 1992 poté, co jsem strávil rok v nemocnici.

Nejhorší mučení, které jsem zažil, bylo, když ze mě strhli oblečení a bili mě elektrickými obušky. Když bití skončilo, nebyl jsem schopen se ani sám obléci. Když jsem se vrátil do cely, nemohl jsem spát, protože jsem měl opuchlá a pořezaná záda.

Několikrát mě v Guccha pověsili ze stropu asi na deset až patnáct minut a také mě týrali elektrickými obušky a dráty. Uvázali mi drát kolem zápěstí a pustili do něj elektrický proud. Nesnesitelně to bolelo.

Z Wuthidu mě převezli do Seithu, kde mě umístili na samotku. Seithu je velmi krutá věznice a většinu mučení jsem zažil právě tady. Nejhorší věcí v Seithu bylo používání utahovacích pout (tzv. žlutých manžet). Když nám je dozorci chtěli utáhnout, položili nám zápěstí na podlahu a kopali do pout. Nesmírně to bolelo. Později mi ruce otekly a dodnes na nich mám jizvy.

Jednoho dne mi v Dabži nasadili pouta, na hlavu mi navlékli pytel a odvedli mě do věznice v Wuthidu, kde mě nechali 34 dní na samotce. Nohy mi zde také spoutali. V cele byla taková tma, že jsem viděl pouze své ruce, a to jen tehdy, když venku svítilo slunce. Když bylo špatné počasí, nemohl jsem rozeznat dny od nocí. Vyměšovat moč a stolici jsem musel ve stejné cele. K jídlu mi dvakrát denně dávali dvě malá tingma a zeleninovou polévku. Na konci samovazby jsem skoro nemohl otevřít oči.

Nakonec mě převezli zpět do Dabži a umístili mě do cely politických aktivistů. Musel jsem tvrdě pracovat, což bylo o to těžší, že mi vždy dávali na nohy pouta. O dva roky později jsem byl ze zdravotních důvodů propuštěn, předtím jsem však strávil rok v nemocnici. Do Indie jsem přijel 18. prosince 1996. Dodnes trpím bolestmi hlavy a v důsledku věznění se mi prudce zhoršil zrak.

Gandän Taši

Tento článek je převzat z publikace Tales of Terror, TCHRD, Dharamsala, 1999