Články

První misionáři v Tibetu

Západ a Tibet I

Tibet a tibetský buddhismus je v současnosti velmi oblíbené téma, o němž vychází řada knih, článků v časopisech a dokonce vznikají velkofilmy s hvězdným obsazením. Tibet se stal na Západě symbolem jedinečné, duchovností prodchnuté země. Dnešní zájem o Tibet však není tak docela nový, představy o Tibetu mají na Západě dlouhou tradici a také velmi proměnlivý vývoj.

Pohled na Tibet byl formován jednak historickými událostmi, jednak pochopitelně společenskou poptávkou a ovzduším, které vládlo na Západě. Tento článek zahajuje malou sérii, která bude věnována obrazům Tibetu na Západě, jejich různým podobám a proměnám v čase. Studium těchto západních představ o Tibetu je v současnosti velmi aktuální téma religionistických prací, které úzce souvisí s problematikou tzv. orientalismu, čili západního vnímání a interpretace Východu. Teorie orientalismu upozorňuje na skutečnost, že neznáme „Orient jaký je“, ale vnímáme a utváříme určitý obraz Orientu, který je selektivní a podmíněný našimi vlastními znalostmi, kulturními hodnotami a přáními. Ty se pochopitelně v dějinách měnily, a tak i představy a hodnocení Tibetu a tibetského buddhismu prošly nejrůznějšími polohami od zavrhování až po nadšenou idealizaci. První část tohoto malého seriálu bude věnována představám o Tibetu a tibetském buddhismu v dílech evropských misionářů.

První křesťanské misie v Tibetu
První zmínku o Tibetu přináší se svém cestopise františkánský bratr Oldřich z Pordenone (1286-1331). Oldřich, někdy také zván Čech po otci, který sloužil ve vojsku Přemysla Otakara II., vykonal v letech 1316-1330 cestu jako papežův vyslanec na dvůr Velkého chána. Jeho cestopis vyšel také v českém překladu pod názvem Popis východních krajů světa (1962).

Oldřicha následovali další františkáni v papežských službách - Vlám Vilém Rubruk († asi 1270) a Ital Jan z Montecorvina (1247-1328), který byl dokonce ustanoven arcibiskupem v Pekingu.

Všichni tito cestovatelé Tibet zmiňují, ovšem jejich postřehy jsou jen útržkovité. Opravdu významné a podrobné relace o Tibetu vznikly až v 17. století, kdy se misionářům podařilo na čas v Tibetu usadit.

První pokus o založení stálé křesťanské misie v Tibetu učinil portugalský jezuita Antonio de Andrade (1580-1634). Roku 1624 přes Šrínagar dorazil do Cabrangu v západním Tibetu, kde navázal kontakt s místním panovníkem, který mu přislíbil podporu. Po návratu z cesty ještě téhož roku Andrade sepsal knihu Novo Descobrimento de Gram Cathayo on Reinos de Tibet, která byla záhy přeložena do několika jazyků. V roce 1625 podnikl Andrade cestu znovu a tentokrát v Cabrangu založil misijní stanici. Panovník sám pak položil na velikonoční neděli 12. dubna 1626 základní kámen k prvnímu katolickému chrámu v Tibetu, který byl zasvěcen Panně Marii. Slibný začátek katolické misie však brzy překazily mocenské spory v zemi. V roce 1630 byl sesazen panovník Cabrangu, který jezuitům poskytoval ochranu. Nový správce Cabrangu dosazený ladackým králem už misii nepřál a stanice tak pomalu skomírala, až byla v roce 1635 zrušena.

Současně s působením Andradeho se jiná skupina jezuitů pokusila usadit se ve Středním Tibetu v provinciích Ü a Cang. V dubnu 1626 vyrazili z Bengálska dva bratři Joao Cabral (1599-1669) a Estevao Cacella (1585-1630). Jako první Evropané dorazili v únoru 1627 do Bhútánu, odkud pokračovali do Žikace. Ani jejich opakované úsilí však neneslo kýžený výsledek, problémem byla především velká odlehlost misie od hlavní misijní stanice v Kočínu. Po smrti Cacelly roku 1630 v Žikace byl Cabral roku 1632 odvolán a misie zrušena.

V jezuitském úsilí o šíření křesťanství v Tibetu pokračovali v polovině 17. století další členové řádu, Rakušan Johannes Grueber (1623-1680) a Belgičan Albert d'Orville (1621-1662). Společně podnikli v letech 1661-1662 cestu z Pekingu přes Tibet a Lhasu do Indie. Obdivuhodný výkon Johanna Gruebera a jeho spolubratra d'Orvilla však bohužel není podrobně zdokumentován. Zachovala se pouze zpráva uvedená ve spise China ilustrata vydaném Athanasiem Kircherem v Amsterodamu roku 1667. Z dopisů mezi vydavatelem Kircherem a Grueberem vyplývá, že jezuita pracoval na podrobnějším cestopise, ten však, pokud vůbec existuje, nebyl dosud nalezen.

Nejpodrobnější zprávu o Tibetu a jeho náboženství však podal o půl století později italský jezuita Ippolito Desideri (1684-1733), jehož Historické zprávy o Tibetu nedávno nově vyšly v češtině pod názvem Cesta do Tibetu. Desideri žil ve Lhase pět let, naučil se tibetsky a jeho dílo obsahuje mnoho postřehů týkajících se tibetského buddhismu.

Souběžně s působením Desideriho se v Tibetu pokoušel usadit i řád kapucínů v čele s Orazio della Pennou. Della Penna referuje o tom, že dalajlama kapucínům roku 1723 povolil vystavět kostel a založit misijní stanici. V srpnu 1725 však velká voda zničila hradby města a zaplavila Lhasu. Někteří z místních lamů považovali záplavy za projev hněvu lhaských božstev, která se rozhněvala kvůli přítomnosti cizích kněží. Lidé se chystali zbořit budovy kapucínů, ale zásah dalajlamy tomu zabránil. Nevraživost vůči mnichům však zůstala. Po konzultacích s mnichy z kláštera v Samjä se však vysvětlilo, že záplavy nezpůsobila přítomnost kapucínů ve městě, ale hříchy samotných Tibeťanů. Misionáři tak přestali být obtěžováni.

Křesťanským misiím však neprospívala vzájemná rivalita mezi řády, která vedla ke snížení počtu jejich členů. Úspěšnost misií byla velmi slabá, podle Della Penny pokřtili kapucíni za osm let svého působení jen sedm dospělých osob a přibližně dva a půl tisíce novorozenců, kteří však záhy zemřeli. Rodiče nemocných dětí se pravděpodobně domnívali, že křest je nějaký obřad, který pomůže děti vyléčit.

Zajímavý obraz tibetského buddhismu přináší cestopis francouzských lazaristů Evariste-Régis Huca (1813-1860) a Josepha Gabeta (1808-1853). Roku 1844 se společně vydali na dlouhou cestu z Číny, aby prozkoumali možnosti misijního působení mezi mongolskými a tibetskými kmeny. Jejich trasa byla velmi podobná té, kterou v polovině 17. století prošli Grueber a d'Orville. Po osmnácti měsících putování dospěli do Lhasy. V říjnu 1846 svou cestu zakončili v Macau.

Huc se vrátil do Evropy roku 1852, jeho dílo však vyšlo poprvé v Paříži už dva roky předtím. Záhy byl tento cestopis přeložen do několika jazyků. Ohlas byl velký, našli se však i ti, kteří považovali cestopis za podvrh a oba misionáře obviňovali z fantazírování. Jaký tedy byl obraz Tibetu a tibetského náboženství v Evropě v polovině 19. století?

Tibetský buddhismus očima křesťanských misionářů
Desideri i Huc s Gabetem, pro nás dnes překvapivě, nacházejí mnoho paralel mezi tibetským buddhismem a katolicismem. Jako ostatně vždy při setkání s „jiným“ člověk postupuje tak, že srovnává s tím, co je mu známé, nachází podobnosti a rozdíly.

Společnými body, které je jako první zaujaly, byla podobnost církevní hierarchie. Ta v tibetském prostředí odpovídala uspořádání mnichů a lamů. Podobnost mezi katolicismem a tibetským buddhismem vyjadřovalo přirovnání instituce dalajlamy k papežství. Desideri dalajlamu přímo označuje termínem „Pontifex Maximus“. Také obřadní oděv lamů jemu i později Hucovi připomínal zdobené ornáty katolických biskupů.

Pokud jde o nauku, někteří misionáři si mylně vyložili uctívání trojího klenotu, totiž Buddhy, dharmy a sanghy analogicky k víře ve svatou Trojici, ovšem Desideri tento omyl opravil.

Misionáři pochopitelně hledali příčinu těchto „podobností“ či shod mezi tak vzdálenými náboženstvími. Vysvětlením, které bylo z jejich hlediska nejpřirozenější, byl názor, že tibetský buddhismus je pokřivenou, degenerovanou formou křesťanství. Gabet a Huc hledali pro tuto hypotézu oporu v místní tibetské lidové pověsti, která se váže k zakladateli Gelugpy Congkhapovi (1357-1419). Podle této pověsti měl být Congkhapa žákem „cizince ze Západu“. Tento „západní lama“ byl neobvyklého vzhledu, s velkým nosem a třpytivýma očima. Congkhapa se prý od tohoto muže mnoho naučil. Huc dovozuje, že tento učitel mohl být křesťan. Aby však vysvětlil rozdíl mezi katolicismem a učením Congkhapy, domníval se, že velký učitel předčasně zemřel a nestačil tak Congkhapovi předat nauku v úplnosti. Congkhapa pak učení dotvořil po svém.

Na podobné hypotéze je založen i Desideriho názor, že nauka Kálačakry čili „kola času“ má blízko ke křesťanství, protože namísto bohatého panteonu zavádí uctívání jediného božstva. Z textu vyplývá, že Desideri byl dobře informován o místních zvycích a poměrech, poměrně výstižně popisuje i postavení dalajlamy a jeho úlohu, ale už nepronikl k rozpoznávání různých buddhistických škol.

Mnoho zajímavých postřehů pochází z pobytu Huca a Gabeta v klášteře Kumbum. Huc popisuje ve svém cestopise zvyky Mongolů a Tibeťanů, zajímavá je i jeho zpráva o výběru nového převtělence a zejména interpretace z hlediska křesťanství. Popisuje zkoušku kandidátů podle tibetského obyčeje, kdy adepti mají prokázat znalost vlastního minulého života jednak výběrem osobních předmětů, jednak ústním zkoušením. Huc tuto zkoušku jednoznačně pokládá za podvod, v němž má prsty samotný ďábel. Jiným příkladem ďábelského působení je podle něj obřad, při němž si lama „rozpáře břicho, vezme vnitřnosti do rukou a položí je před sebe, potom je vrátí zase na původní místo.“

Těžko pochopitelné a v Evropě neznámé obřady tedy v misionářích vzbuzovaly strach a odpor, na druhou stranu projevili sympatie vůči Tibeťanům. Huc s Gabetem přiznávají, že náboženství v Tibetu, byť je z jejich hlediska chybné, má hluboký vliv na lidské srdce a srovnávají vřelost lamů s „Číňany, tím národem obchodníků, kteří mají srdce vyprahlá a chtivá...“ Také oceňují skutečnost, že Tibeťanům „nepůsobí žádné potíže pochopení zázraků a tajemství.“

Z těchto zpráv a představ prvních křesťanských misionářů posléze vychází označení tibetského buddhismu jako „lamaismu“, kterému bude věnována pozornost v následujícím díle.

Další informace najdete: