Články

„Hollywoodský“ buddhismus - nové podoby starého náboženství

Západ a Tibet IV

Již to nejsou jen cestopisy katolických misionářů, mystické spisky theosofů nebo romány o pozemském ráji, které předkládají určitý obraz Tibetu a tibetského buddhismu. Tibetská tematika pronikla i na stříbrné plátno a to překvapivě záhy, už v první polovině 20. století. Tehdy se začal formovat „virtuální“ filmový dvojník Tibetu, který dnes již žije svým vlastním životem.

Prvním filmem s tibetskou tematikou, který slavil velký úspěch, byl snímek režiséra Franka Capry Ztracený obzor (1937), natočený podle stejnojmenného románu Jamese Hiltona. To, že se děj má odehrávat ve skrytém údolí v Tibetu, by divák dnes jen stěží poznal. Jako klášter zde slouží strohá bílá funkcionalistická vila, mnichové nosí oděv spíše čínského střihu a k večeři tu hostům nalévají víno. Jedinou známkou buddhistického vyznání místních obyvatel jsou bílé stúpy v krajině. Romantické projížďky na koních, kdy se hlavní hrdina nechává svádět půvabnou dívkou, spíše připomínají pohádku o Pyšné princezně než příběhy z „tajemného“ Tibetu.

Od té doby se mnohé změnilo, zejména od devadesátých let kladou tvůrci čím dál větší důraz na „autentičnost“ prostředí i kostýmů a také ve větší míře spolupracují se samotnými Tibeťany. To, že Tibeťané se dostali do popředí zájmu filmových tvůrců a posléze také před objektivy kamer, je důsledek změn, které nastaly koncem padesátých let 20. století. Čínská okupace přiměla řadu Tibeťanů včetně současného dalajlamy k odchodu do exilu. Ačkoliv země samotná zůstala i nadále obtížně dostupná, tibetská kultura i tibetský buddhismus se prostřednictvím uprchlíků dostaly na Západ.

„Očištěný“ buddhismus?
Vytržením z kulturního kontextu vznikla určitá nerovnováha v sociální struktuře, která se výrazně podepsala na podobě tibetského buddhismu, jak jej známe na Západě. Jak upozorňuje Peter Bishop, v tradičním Tibetu existovalo několik způsobů, kterými se prostý člověk setkával s duchovními silami, byli to nejen tulkuové a mniši, ale také šamani a ženatí lamové, jejichž život byl úzce spjat s každodenními problémy obyčejných lidí. Odchod do exilu výrazně narušil tuto zažitou strukturu, kde byly role těchto „náboženských specialistů“ poměrně rovnoměrně rozloženy. Šamani ovlivnění bönem a ženatí lamové, kteří umožňovali spojení mezi intelektuálním buddhismem mnichů a lidovou vírou, už v exilu až na výjimky nefungují. Na Západě působí pouze vrstva reinkarnovaných lamů, popřípadě mnichů, kteří jsou vlastně specialisty na duchovní spásu jedinců.

Lidová stránka tibetského náboženství byla zanechána v okupovaném Tibetu, což je také jednou z příčin toho, že tibetský buddhismus je na Západě vnímán jako „systematičtější“, než jakým ve skutečnosti je či alespoň dříve byl. Temné a poněkud chaotické stránky tibetského buddhismu byly zanechány za hřebeny hor na okupovaném území a tibetský buddhismus se na Západě zjevil znovuzrozený a jaksi „očištěný“. To se projevuje mimo jiné odklonem od rituální praxe, která je na Západě obecně vnímána jako cosi zastaralého a neúčinného, k meditaci a důrazu právě na individuální úsilí každého jedince na cestě k vysvobození.

Buddhismus v Americe
Právě v takové podobě našel mnoho příznivců mezi hollywoodskými celebritami od nejznámějšího Richarda Gera, který je dlouholetým přítelem současného dalajlamy, přes herce Stevena Seagala, zpěváka Michaela Stipea, režisérů Olivera Stonea a Martina Scorseseho až po herečku Umu Thurman, mimochodem dceru významného amerického tibetologa Roberta Thurmana.

Ostatně také na malé české scéně nalezneme příznivce buddhismu. Stránky bulváru svého času plnil pečlivě plánovaný výlet Daniela Hůlky do Tibetu, motiv „tibetské“ mnišky můžeme najít v klipu kapely Wanastovy Vjeci k písni Tajemství a svými sympatiemi k buddhismu se netají ani Marek Vašut či Igor Chaun. Zatímco u nás jde o první vlaštovky, v Americe to lze již pokládat za dlouhodobý trend.

Mezi slavnými osobnostmi je mnoho těch, kteří se přiklánějí k některé z buddhistických škol. Proč právě tibetský buddhismus zachvátil Hollywood? Důvodů je jistě více, podstatným faktorem je dlouho pěstovaná představa Tibetu jako bájné Šangri-la, za další z možných lze pokládat také „estetický faktor“ - totiž bohatou ikonografii, která podle některých badatelů tibetský buddhismus jaksi zvýhodňuje oproti „minimalistickému“ zenu či théravádě. Velmi silný vliv má však také osobnost současného dalajlamy. Svým pojetím buddhismu, který prezentuje jako určitý postoj v každodenním životě, do značné míry vychází vstříc západnímu světu, stejně jako svým pozitivním přístupem k vědě. Právě díky tomuto nenáboženskému „maskování“ získává tibetský buddhismus své příznivce. Takový přístup k buddhismu a jeho přijetí jako určitého životního postoje, aniž by byl nutně zařazen do kategorie „náboženství“, vyjadřuje například skladatel Philip Glass v rozhovoru pro časopis Tricycle (2/2002):

„Skutečný důsledek buddhistické praxe má vliv na to, jak žijete svůj každodenní život, ne na vaše umělecké dílo. To, jak žijete den za dnem, okamžik za okamžikem. Účinek buddhismu není teoretický, jako v tom, jak malujete nebo píšete román. To je sotva tak zajímavé jako to, jak žijete svůj život na každodenním základě, nemyslíte? Aspekty buddhistické nauky jako rozvíjení soucitu, vyrovnanosti a pozornosti jsou praktické stránky denního života.“

Tibet ve filmu - zhmotňování vize Šangri-la
Zejména od devadesátých let 20. století stoupá produkce i náklady na jednotlivé filmy s tibetskou tematikou. Nejslavnějšími jsou bezesporu dva snímky, které měly premiéru v roce 1997.

Režisér Jean-Jacques Annaud ve filmu Sedm let v Tibetu vypráví příběh rakouského horolezce Heinricha Harrera, který se dostal do Tibetu ve čtyřicátých letech 20. století, když uprchl z britského internačního tábora a seznámil se s mladým dalajlamou. Harrer ztvárněný Bradem Pittem zde vystupuje jako rozhodný, schopný muž, který s pobavenou shovívavostí pomáhá poněkud dětinským Tibeťanům s problémy všeho druhu. I sám dalajlama je zaujat jeho vyprávěním o západním světě a nechává se od něj poučovat o tom, jak to v moderním světě chodí. Místní obyvatelé jsou ve filmu vyobrazeni jako nevinní primitivové, kteří potřebují pomoc proti nemilosrdné Číně. Na oplátku Tibet nabízí duchovní útěchu a úlevu svědomí. Na plátně se tak odvíjí příběh hrdinství bílého muže v exotickém prostředí ztracené země, která není ve své nevinnosti schopna odolávat kruté realitě.

Motiv nerovného zápasu mezi pohádkovou Šangri-la a nemilosrdnou Čínou ještě více vynikl ve snímku Martina Scorseseho Kundun, který sleduje životní příběh 14. dalajalmy od dětství až po jeho útěk do indického exilu. Příběh zpracovaný na motivy dalajlamovy autobiografie Svoboda v exilu vyostřuje do krajnosti kontrast mezi „dobrými“, soucitnými Tibeťany a „zlými“ padouchy Číňany.

To, že skutečnost není nikdy černobílá, dokládají i vlastní okolnosti vzniku zmíněných filmů. Nepříjemným překvapením pro producenty filmu Sedm let v Tibetu bylo odhalení jistých skvrn na štítu Heinricha Harrera, jehož nacistická minulost poněkud pošramotila jeho zářný charakter. Také v příběhu Kundun lze nalézt drobné „retuše“ historie, zejména ve vylíčení nástupu a průběhu čínské okupace a reakcí tibetských orgánů, jejichž pochybení a nečinnost jsou jaksi opomenuty.

Tyto skutečnosti však z diváků zachytí jen málokdo, většina si tento přibarvený obraz Tibetu přiřadí k více či méně bohaté sbírce střípků a pohlednic z tajemné Šangri-la. A nic na tom nemění ani fakt, že „Tibet“ v příběhu Harrera představují vlastně argentinské Andy a Kundun se pro změnu natáčel v Maroku. Hollywoodské filmy však neformují jen představy lidí na Západě, ale mají reálný dopad i zpětně, na Tibeťany samotné.

Když začaly vycházet série knih Lobsanga Rampy, zvedl se z okruhu badatelů silný protest a antropolog Agehananda Bharati tehdy, na počátku sedmdesátých let, vznesl návrh, že by lamové a Tibeťané v exilu mohli napomáhat vymýtit tyto „bludy“ a ukázat světu Tibet a tibetský buddhismus „takový, jaký je“.

Bharati však zapomněl na jednu skutečnost, která je ve vztahu Tibetu a Západu podstatná. Tibeťané totiž hledají na Západě oporu a pomoc a za takové situace jistě není vhodné bořit mýty, které právě tuto potřebnou pozornost Západu přitahují. Bharatiho představa, že tibetští lamové budou vyvracet z kořenů naivní fantazie o tibetském buddhismu, se nepotvrdila. Naopak došlo k určitému vzájemnému propojení exilového tibetského buddhismu a západních představ v poměrně dobře fungující symbiózu. Podobně jako dříve Evans-Wentz překládal Tibetskou knihu mrtvých s pomocí Kazi Dawa Samdupy, dnes se Tibeťané podílí na natáčení filmů. Exilový buddhismus se tak nyní podílí na zhmotňování vize, jíž často i sám podléhá. Již vůbec nejde o to, rozlišit „fikci“ od „skutečnosti“, v této symbióze si totiž obě strany poskytují navzájem obojí - zatímco Steven Seagal podpoří Ňingmapu reálnými penězi, ona mu poskytne titul tulku (který řada lidí pokládá za neoprávněný či koupený). A naopak, při natáčení Sedmi let v Tibetu, které probíhalo v Andách roku 1996, Tibeťané představovali ten "skutečný" tibetský prvek pro film. Na oplátku mohli prožít alespoň několik týdnů v „imaginárním“ Tibetu, jehož kulisy vyrostly v jihoamerických horách, které jim alespoň na chvíli poskytly iluzi domova.

Přívlastek „hollywoodský“ v titulku tohoto článku nemá vyznívat jakkoli pejorativně, nemá hodnotit či zpochybňovat „opravdovost“ nebo „pravověrnost“ vyznání a přesvědčení. Co se snaží naznačit, je fakt, že tibetský buddhismus oživený ve filmech a reprezentovaný úspěšnými osobnostmi západní společnosti představuje vlastně úplně novou formu buddhismu, jeho nové zrození, které je společným dítětem Západu a Východu.

Doporučená literatura:

• Agehananda Bharati, Fictitious Tibet: The Origin and Persistence of Rampaism, Tibet Society Bulletin 7, 1974.
• Peter Bishop, Dreams of Power, Tibetan Buddhism and the Western Imagination, London: The Athlone Press 1993.
• Martin Brauen, Traumwelt Tibet. Westliche Trugbilder, Bern-Stuttgart-Wien: Haupt 2002.
• Orville Shell, Virtual Tibet. Searching for Shangri-La from the Himalayas to Hollywood, New York: Metropolitan Books 2000.

Tento článek vznikl s podporou grantu GAČR „Orientalismus a jeho vliv na konverzi k asijským náboženstvím: akulturace buddhismu a hinduismu v České republice„číslo 401/03/1553.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 25 - podzim 2004

Další díly volného cyklu Západ a Tibet
I. díl - První misionáři v Tibetu
II. díl - Lamaismus - hrozivá podoba tibetského buddhismu?
III. díl - Hledání pokladů ztracené Šangri-la