Články

Lamaismus - hrozivá podoba tibetského buddhismu?

Západ a Tibet II

V dalším dílu seriálu o setkávání Západu a Tibetu obrátíme pozornost k termínu „lamaismus“ či „lámaismus“, kterým se v literatuře dříve často označoval tibetský buddhismus a ještě dnes se s ním lze v některých publikacích setkat. Důvodem, proč se od něj v současnosti upouští a raději se užívá delšího dvouslovného označení „tibetský buddhismus“, je především negativní kontext, v němž byl hojně používán, který termínu „lamaismus“ dodal pejorativní nádech.

Pojem „lamaismus“ se poprvé objevil v evropském prostředí koncem 18. století. Jde o uměle vytvořený termín odvozený z tibetského slova lama (bla ma) čili duchovní učitel. Jedním z pramenů označení „lamaismus“ byl čínský výraz lama-jiao, který se oficiálně objevil v roce 1775. Jiao přitom v čínštině znamená „učení, nauka“, přívlastek lama byl používán ve stejném kontextu jako výraz „buddhistický“. V evropském prostředí ovšem termín „lamaismus“ nikterak nevyjadřoval skutečnost, že jde o formu buddhismu.

Jak jste se mohli dočíst v minulém čísle, výrazný vliv na formování nejranějších západních představ o tibetském buddhismu měli křesťanští misionáři. Tibetský buddhismus srovnávali s katolicismem a překvapivě v něm nacházeli některé podobnosti, především v církevní hierarchii. O to ďábelštější však misionářům připadalo náboženství, které má tolik společných vnějších znaků s křesťanstvím, a přece jeho vyznavači nevyznávají toho pravého Boha.

Lamaismus jako pokleslá nauka
Mezi prvními tibetologickými studiemi vynikly především práce britských úředníků, kteří v Tibetu zastupovali zájmy své vlasti. Mezi ně patří na svou dobu velmi podrobná studie The Buddhism of Tibet, or Lamaism (1895) jejímž autorem je Austin Waddell. Z dalších je třeba jmenovat knihu The Religions of Tibet (1931) Charlese Alfreda Bella (1870-1945) a A Short History of Tibet (1962) Hugha Richardsona (1905-2000).

Společenské ovzduší a pochopitelně i tehdejší vědu ovlivňoval sklon k historismu, který se projevoval hledáním počátků a původů národní identity, jazyků i náboženství. Odrazem historismu v orientalistice bylo hledání „původní“, tedy „pravé“ podoby Buddhova učení. To logicky přivádělo badatele k théravádovému buddhismu, který byl hodnocen jako nauka, jež přímo staví na Buddhových slovech a proto je také „pravou“ podobou buddhismu.

Dobové bádání vedle historismu charakterizoval také důraz na texty jako nejdůležitější zdroj poznání náboženství a kultur. Evropský racionalismus navíc vzbudil v západní kultuře jistý odpor k magii, rituálům a náboženské praxi obecně. Uvědomíme-li si tento dobový žebříček hodnot, je zřejmé, proč si tibetský buddhismus jako mladší odnož Buddhova učení, v němž důležitou úlohu hraje rituální praxe, u badatelů přelomu 19. a 20. století vysloužil tak špatnou pověst. Tak se u Waddella o lamaismu dočítáme:

„Primitivní lamaismus může být tedy definován jako směs šivaistického mysticismu, magie, a indicko-tibetské démonolatrie, překrytá tenkým nátěrem mahájánového buddhismu. Tento charakter si lamaismus uchovává až do dnešních dnů.“

Tibetský buddhismus jakoby představoval slepé rameno, které se oddělením od hlavního proudu „čistého“, „původního“ buddhismu stalo zahnívajícím močálem ritualismu. Waddellova definice charakterizuje tibetský buddhismus jako podivnou směsicí různých nauk, nepůvodních a pokleslých, které nepřispěly k nauce Buddhově ničím novým. Takto hodnotí lamaismus Gustav Mensching ještě roku 1925. Nostalgicky si nad úpadkem „zlatého věku“ buddhismu povzdychl i roku 1931 Charles Bell:

„Jak výrazně se toto náboženství [tj. mahájána] lišilo od učení Zakladatele! Doktrína spásy pomocí víry namísto úsilí, víra v nadpřirozené bytosti, v obrazy, rituály, kouzla, a záhadné metafyzické diskuse - to vše byly základní odchylky od života a slov samotného Buddhy...“

„Lamaismus t.j. náboženství lamů, název pozdějšího buddhismu smíšeného se šivaismem a šamanismem. Název odvozuje se z tibetského lama, t. j. vyšší, jak zní název kněží lamaismu...
Kult lamaismu jest kult svatých, dále kult bohů a duchů přejatých ze sféry mimobuddhistické. Lamaismus zná křest, biřmování, zpověď, posty (měsíčně čtyřikrát), mše za zemřelé a pod. ... Obřady i kroj duchovních upomíná živě na obdobné zjevy katolicismu.“

Naopak théraváda představovaná jako čistě filozofické učení bez kultu se stala pro západní vědce „protestantismem“ Východu. Chápání théravády jako racionálního, filozofického systému dostatečně ilustruje titul knihy Buddhovo učení - náboženství rozumu Georga Grimma z roku 1915.

Nutno podotknout, že termín „lamaismus“ nebyl vždy používán výhradně v negativním kontextu. U některých autorů má „lamaismus“ jaksi ambivalentní charakter, je na jedné straně odsuzován jako pokleslý buddhismus, na straně druhé však jsou jeho magické praktiky předmětem obdivu. Typickým příkladem takového přístupu je francouzská cestovatelka Alexandra David-Néelová (1868-1969). Ta stejně jako soudobí badatelé odlišuje lamaismus od původního „pravověrného“ učení Buddhy, které „zakazuje jakékoliv náboženské obřady“ a pokládá je za neužitečné. Na druhou stranu však David-Néelová neskrývala údiv nad některými technikami tibetské mystiky, především jí učarovalo Šest učení Náropy (Náro-čhödug). Její vztah k Tibetu byl v tomto ohledu velmi pozitivní - ostatně strávila tam několik let. Horečnatě stopovala kdejakého poustevníka, aby zjistila jak pomocí techniky tummo vysuší na holém těle mokré prostěradlo. Ovšem každodenní život Tibeťanů s běžnými rituály a oběťmi pozorovala jako projev naivní pověrčivosti.

Právě náboženské úkony prostých Tibeťanů patřily k nejvíce kritizovaným stránkám tibetského buddhismu a byly odsuzovány jako mechanizovaný zvyk. Hlavním terčem kritiky bylo zejména modlení pomocí modlitebních mlýnků (manikhorlo).

Na druhé straně lamaismus, zejména mniši a lamové jako jeho představitelé, stále vyvolávali představy o něčem tajemném, hrozivém, co skrývají před zraky obyčejných lidí.

Lamaismus jako nebezpečné spiknutí
Tibetský buddhismus je často spojován s přívlastky „tajemný“, „mystický. Pojem „lamaismus“ se často vyskytuje také v kontextu okultní literatury, která pojednává o domnělých spiknutích lamů a jejich utajené moci. Takto charakterizuje „lamaismus“ například francouzský badatel Jean Marqués-Riviére v knize Ve stínu tibetských klášterů. Čtenář musí nabýt dojmu, že v tibetských klášterech se dějí skutečně hrůzostrašné obřady, při nichž lamové používají lidské lebky, kosti a krev. Lamové navíc podle něj disponují neuvěřitelnými znalostmi a schopnostmi, jejichž plné znění je však uchováváno v tajnosti.

Podobné teorie rozvinul ve své knize Zemí zvířat lidí a bohů polský cestovatel Ferdinand Ossendowski, který navíc uvádí i proroctví o konci světa, které prý měl vyslechnout od tibetských lamů. Tehdy prý z podzemní říše nazvané Agharti vyjede vojsko válečníků, kteří porazí nastolí jednotnou vládu nad celým světem. Ossendowski se zde inspiroval mýtem o skryté zemi Šambhale, kterou však zpracoval po svém.

Myšlenka skryté země Agharti a sil, jež ji ovládají nalezla svůj ohlas také v okultně orientovaných kruzích nacistů včetně Heinricha Himmlera a Adolfa Hitlera, kteří se o Tibet živě zajímali. Himmler usiloval o vědecké podložení konceptů „nového náboženství“. Podle teorie, kterou propagovali Himmlerovi poradci Kurt Willigut a Kiss, „okultní“ nauka „árijské původní rasy“ pocházející z Atlantidy našla svůj úkryt v Tibetu. Tam utvořili kněží podzemní říše Agarthu a Šambhalu. Tyto představy pak podnítily Himmlera k uspořádání zvláštní expedice pod vedením antropologa Ernsta Schäfera. V letech 1938 - 1939 skupinka nacistů ve složení Karl Wienert, Bruno Berger, Ernst Krausse, Edmund Geer a Ernst Schäfer podnikli cestu z Ja-tungu v Sikkimu přes Gjance a Žikace do Lhasy. O průběhu expedice a jejích výsledcích podal zprávu Ernst Schäfer v knize Geheimnis Tibet.

Lamaismus v současnosti
Dosud zde byla řeč pouze o tom, v jakých kontextech se termín „lamaismus“ objevoval v minulosti, ovšem ani dnes tak z jistého okruhu prací tak docela nevymizel. I nadále se objevuje ve své „hrozivé podobě“ zejména v pracích kritiků tibetského buddhismu. Ačkoli by se mohlo zdát, že společnost na Západě je Tibetu a tibetskému buddhismu veskrze nakloněna, není tomu tak bez výjimky. V německy mluvících zemích se silnou křesťanskou tradicí se stále silněji zvedají hlasy namířené proti tibetskému buddhismu a jeho šíření na Západě. Tento trend vyvrcholil v souvislosti s přípravou slavnosti Kálačakry v rakouském Grazu na podzim 2002. Autoři kritik „odkrývají v jádru tibetského buddhismu atavistický, fundamentalistický, sexistický a válečnický koncept, který nastoluje globální buddhokracii.“ Obřady spojené s Kálačakrou prováděné na Západě jsou chápány jako prostředek šíření militantní buddhokratické vize obsažené v mýtu o Šambhale.

Nejvýraznějšími představiteli tohoto proudu jsou manželé Herbert a Mariana Röttgen, píšící pod pseudonymem Victor a Victoria Trimondi. Trimondi jsou autory obsáhlé publikace Der Schatten des Dalai Lama (1999), kterou prezentují veřejnosti jako „kulturně-kritickou studii“, jež je výsledkem „podložené vědecké analýzy“.

Trimondi se pouštějí do ostré kritiky tibetského buddhismu, kterému vytýkají mimo jiné morbidní a agresivní charakter ztělesněný hněvivými božstvy, sexuální zneužívání žen při tantrických rituálech a především kritizují mýtus o Šambhale jako buddhokratický koncept, s jehož pomocí se tibetský buddhismus snaží ovládnout svět. Dokonce obviňují tibetské lamy a zejména 14. dalajlamu ze záměrné manipulace fakty s cílem zakrýt „vrásky a stíny“ na tváři tibetského buddhismu. Pro obhájení svých tezí o morbidním a agresivním charakteru „lamaismu“ se odvolávají na tantrické texty, které však chápou doslovně a bez ohledu na jejich kontext.

Jejich interpretace tibetského buddhismu zapadá do velké a starobylé rodiny spikleneckých teorií a paranoidních představ o Tibetu, tak jak je rozvíjeli již zmínění Marqués-Riviére a Ossendowski.

Závěr
Je patrné, že kontextů, v nichž se pojem „lamaismus“ vyskytuje, je celá řada a zde bylo možné zmínit jen některé z nich. Jisté však je, že negativní hodnocení tibetského buddhismu se na něm podepsalo a zatížilo jej natolik, že v současnosti badatelé raději používají označení tibetský buddhismus.

Zatímco křesťanští misionáři spatřovali v lamaismu dílo ďáblovo, pokroucené a degenerované učení, ve spikleneckých teoriích stojí lamaismus v pozadí dění na celém světě, předvídá je a dokonce ovládá. Oba „lamaismy“, jeden bezmocný produkt ďábelských machinací, druhý promyšlený, záměrně vytvořený systém, odráží dobový přístup k Východu obecně. Orientalismus postavený na předpokladu západní nadřazenosti viděl v lamaismu nekonzistentní degenerovanou, šamanismem kontaminovanou pověru.

Lamaismus zobrazovaný jako vševědoucí a všemocný je, domnívám se, důsledkem snahy „hledání viníka“, na kterého je možné svalit zodpovědnost za neúspěchy a dobové krize společnosti. Představa skrytého nepřítele v podobě zákeřného lamy poskytuje Západu dobrou omluvu vlastních nezdarů. Ve skutečnosti však, spíše než pachatelem všeho zla je tibetské náboženství obětí. Obětí západní imaginace, která formuje obraz o něm samém podle svých vlastních hodnot a potřeb. V příštím díle našeho seriálu představíme obraz tibetského buddhismu v dílech romantiků a teozofů.

Další informace najdete: