Články

Hledání pokladů ztracené Šangri-la

Západ a Tibet III

Tajemství střechy světa

Pro romantismus, ať už chápaný historicky jako období od poloviny 18. do poloviny 19. století, či obecně jako časově neomezený myšlenkový proud, je charakteristické okouzlení přírodou, divočinou a horami. Člověk žijící ve spojení s přírodou představuje ideál, který vyvolává vzpomínku na vlastní předky, jejichž dědictví měla západní civilizace ztratit v honbě za technickým pokrokem.

Tibet z pohledu romantika skýtá ideální prostor, kam lze upnout naděje na nalezení takovéto „dávné moudrosti“. Výrazný podíl na tom má jeho samotná geografie. Vysoká nadmořská výška, tedy blízkost nebi, je jedním z předpokladů „mystické” země. Současně značná izolovanost Tibetu podporuje přesvědčení, že zdejší učení je předáváno po staletí v neporušené podobě. Odlehlost Tibetu a dlouhotrvající zákaz vstupu pro cizince tak z něj učinily bílé plátno, kam lze promítat nesplněné sny a touhy západní civilizace.

Dalším rysem geografie Tibetu jsou prameny řady významných asijských řek, jako jsou Brahmaputra, v Tibetu zvaná Cangpo, Žlutá řeka zvaná Mačhu, Indus, pramenící v okolí posvátné hory Kailás pod jménem Sengge-khabab a Ganga zvaná Mačha-khabab. Charakter Tibetu jako zdroje a pramene se promítá z roviny geografické i do roviny duchovní a kulturní, což dokládá například snaha maďarského badatele Alexandra Csoma de Koröse (1784-1842) nalézt zde původ Maďarů.

Jakoby duchovní síla a moudrost k člověku přicházela z horských výšin snadněji než kdekoliv jinde na světě. S takovým názorem se lze setkat například v díle francouzské cestovatelky Alexandry David-Néelové (1868-1969), která ve své knize Mystikové a mágové Tibetu líčí různé neobyčejné jevy včetně mnohých případů telepatie. To, že se těmto jevům v Tibetu daří, přičítá právě klidnému horskému prostředí a vysokým nadmořským výškám.

Tato představa o Tibetu postupně pronikla i do publikací, jejichž autor v Tibetu nikdy nebyl. Její odlesk můžeme nalézt například také u českého indologa Vincence Lesného (1882-1953), který své znalosti o tibetském buddhismu do značné míry čerpal právě z prací zmíněné Francouzky.

Tajemný a duchovní rozměr se tak postupně stal stejně přirozenou charakteristikou Tibetu jako déšť Anglie.

Theosofická společnost a Tibet

Tibet a jeho údajná tajemství přilákaly zájem pozoruhodné ženy, Heleny Petrovny Blavatské (1831–1891). Blavatská, která pocházela z Ukrajiny, se v roce 1874 ve Spojených státech seznámila s plukovníkem Henry Steel Olcottem (1832-1907). O rok později společně založili Theosofickou společnost. Ta si stanovila za cíl sdružovat zájemce za účelem srovnávacího studia náboženství, filosofie a vědy a zkoumat „skryté nevysvětlené síly“ v člověku. Blavatská o sobě prohlašovala, že strávila sedm let v Tibetu jako členka tajného řádu zvaného Velké Bílé bratrstvo. Jejími učiteli zde měli být mahátmové oplývající okultním věděním. Své učení sestávající z různých zdrojů od antických mystérií až po to, co pokládala za tibetský buddhismus, formulovala ve spisech Isis odhalená (1877), Hlas ticha (1885), Tajná nauka (1888) a Klíč k theosofii (1889).

Tibetské nauky jsou zde vnímány jako vrchol spirituální evoluce lidstva. Vedle skutečnosti, že Blavatská sama v Tibetu nikdy nebyla, ačkoliv se na tuto zkušenost odvolávala, je Achillovou patou theosofického bádání způsob zacházení s texty, pojmy a myšlenkami, které v upravené podobě podle libosti využívá ve vlastním věroučném systému. Nová interpretace náboženských idejí je samozřejmě zcela legitimní a běžná mezi všemi náboženskými systémy, mnohem více však vypovídá o jejím autorovi než o původním inspiračním zdroji.

Jedním z výsledků takové práce je text známý na Západě jako Tibetská kniha mrtvých, tibetsky Zab-čhos ži-khro dgongs-pa rang-grol čili Hluboké nauky o spontánním vysvobození skrze rozjímání o pokojných a hněvivých božstvech.

Kniha mnoha podob

O rozšíření a popularitu Tibetské knihy mrtvých na Západě se zasloužil muž jménem Walter Evans-Wentz (1878-1965). Pocházel z Trentonu v New Jersey a v mládí přečetl základní díla Heleny Blavatské. Poté se přestěhoval do Kalifornie a v roce 1901 vstoupil do americké sekce Theosofické společnosti, kterou vedla Katherine Tingley. Z jejího popudu pak Wentz studoval ve Stanfordu a potom pokračoval na Oxfordu, kde se věnoval studiu keltského folklóru. V této době přidal ke svému jménu rodinné jméno z matčiny strany a stal se tak Evans-Wentzem. Po ukončení studií se vydal na cesty, první světová válka ho zastihla v Řecku, z větší části ji strávil v Egyptě. Po skončení války odcestoval do Indie, kde navštívil základnu Theosofické společnosti v Adjáru a setkal se s její představitelkou Annie Besant. Během svých cest po Indii shromáždil množství textů, které však nebyl schopen přečíst. Výše zmíněný text, který proslul jako Tibetská kniha mrtvých, překládal s pomocí lamy Kazi Dawa-Samdupy. Dawa-Samdupa byl učitelem angličtiny v chlapecké škole a dříve již překládal pro Alexandru David-Néelovou, která na něj vzpomíná v jedné ze svých knih nikoli právě v lichotivém světle.

Sám Evans-Wentz nebyl stoupencem tibetského buddhismu, byl žákem tehdy populárních učitelů jako byl Ramana Mahariši (1879-1950) a Svámí Satjánanda, přesto doplnil překlad textu vlastními komentáři, které, jak se dnes badatelé shodují, neobjasňují význam Hlubokých nauk v tibetském kontextu, ale odpovídají dobovým potřebám a hodnotám interpreta a jeho čtenářů.

Evans-Wentzův převod se stal inspirací pro mnohé další badatele, kteří nabízeli nové a nové interpretace. Mezi jinými tomuto textu věnoval pozornost také Carl Gustav Jung, který byl znám svou zálibou ve východních naukách, v nichž spatřoval protiváhu racionální západní filozofii.

Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů zpracování Tibetské knihy mrtvých je dílo kolektivu autorů v čele s Timothy Learym nazvané The Psychedelic Experience(1964). Leary, známý svými pokusy s psychotropními látkami, nepředkládal „pravé učení Tibetu“, jak se o to pokoušejí theosofové, ale transformoval Tibetskou knihu mrtvých do příručky pro uživatele těchto látek. Leary věřil, že v náboženských systémech světa se skrývají hluboké pravdy, které věda dříve či později potvrdí. Jeho přístup je dobrým příkladem toho, co Peter Bishop nazývá „spirituální vědou, svatou technologií“ – totiž tendence očistit tibetský buddhismus od kulturně podmíněných prvků a využít jeho „techniky“ k pochopení tajemství života.

Mnohem dříve než Learyho příručka, ale nedlouho po vydání Evans-Wentzova překladu Tibetské knihy mrtvých, vznikla na Západě jiná kniha, která zásadním způsobem formuje obraz Tibetu.

Šangri-la – ráj nebo vězení?

Román Jamese Hiltona (1900-1954) Ztracený obzor, který vyšel v roce 1934, měl velký ohlas, byl přeložen do mnoha evropských jazyků a stal se předlohou pro stejnojmenný film režiséra Franka Capry (1937).

Šangri-la se stala pojmem natolik inspirativním, že v roce 1942 americký prezident Franklin D. Roosevelt po ní pojmenoval svou rezidenci v Marylandu. Dnes je hojně využíván k reklamním účelům. Nejčastěji se pod tímto názvem skrývají hotely a restaurace, ale existuje též stejnojmenná hudební firma, letecká společnost nebo hudební magazín. Cestovní kanceláře si obraz Šangri-la vykreslený Hiltonem půjčují k nalákání turistů do oblastí Ladaku, Sikkimu, Bhútánu a samozřejmě Tibetu.

V čem spočívá kouzlo Šangri-la pro západního hrdinu, potažmo čtenáře? V Hiltonově románu různorodá skupinka lidí ze Západu, která čítá diplomata Conwaye, mladíka Mallinsona, obchodníka a misionářku, se po havárii uneseného letadla ocitá v horské pustině kdesi ve střední Asii. Záhy se objeví karavana, která cestující odvede z ledových kopců do údolí, kde vládně podivuhodně mírné klima, do „lámaserie“.

Všichni jsou překvapeni komfortem, který klášter poskytuje a začnou se seznamovat s novým prostředím. Zjišťují, že obyvatelé údolí, ušetřeni mnohých trápení, se dožívají velmi vysokého věku. Několik jedinců, kteří žijí v klášteře, se věnuje ušlechtilým koníčkům, jakými jsou umění a věda, což jim umožňuje uchovávat a rozvíjet kulturní dědictví z celého světa. Představený kláštera, prastarý muž, vysvětluje Conwayovi, že Šangri-la má posloužit jako útočiště před zvraty a ničením, které přinášejí války a povstání. Tento motiv zjevně odráží napjatou atmosféru meziválečných let v Evropě a poskytoval tak tehdejším čtenářům alespoň imaginární útočiště.

Obyvatelé Šangri-la vyznávají několik zásad, které jim mají zajistit šťastný a dlouhý život. Rozrušené návštěvníky, kteří usilují o brzký návrat do civilizace, se snaží přesvědčit, že poklidný život v ústraní, bez vzruchů a rozptýlení vnějšího světa je tím nejlepším, co je mohlo potkat. Zatímco Conway je takovému životu vyplněnému studiem a sebezdokonalováním vcelku nakloněn, mladý Mallinson pohrdá jeho přílišnou pasivitou a jednotvárností. Šangri-la sice nabízí duchovní rozvoj a dlouhý život, ovšem výměnou za emoce a dobrodružství. Na jedné straně tedy nabízí útočiště a ideální podmínky pro osobní rozvoj – ačkoliv spíše intelektuální než spirituální , na druhé straně vyžaduje vzdát se světské kariéry a společenské prestiže.

Život v Šangri-la se jeví jako jedny velké prázdniny, které se však každému jedinci ze Západu dříve či později omrzí. V představě Šangri-la tak můžeme vyčíst pokračování onoho ambivalentního postoje k Tibetu, který provází setkávání Západu s Východem odnepaměti.

Šangri-la je vysněným rájem, ale současně vězením. Pro hrdiny románu fyzickým, pro čtenáře vězením v přeneseném slova smyslu jako určité klišé spojované s Tibetem, které překrývá jako nádherná kulisa současné problémy skutečné země a jejích obyvatel.

Nakonec se stává vězením i pro Tibeťany samotné, kteří se s tímto snem zrozeným na Západě musejí vyrovnávat. Romantické představy spojované s Tibetem totiž prokazují Tibeťanům medvědí službu. Na jedné straně pomáhají zviditelnit Tibet v povědomí lidí na celém světě, na druhé straně však přitahují pozornost právě jen k imaginárnímu, vysněnému Tibetu, zatímco ten skutečný je ponechán svému osudu. Fenoménem, na němž lze tuto rozporuplnou skutečnost pozorovat snad nejlépe, jsou západní filmy, kterých za posledních dvacet let vznikla pěkná řádka. Tibetu na stříbrném plátně a vyznavačům „hollywoodského buddhismu“ bude věnován následující díl.

Doporučená literatura: